No edit permissions for Čeština


Úvod

Śrīmad-Bhāgavatam se zaměřuje na Absolutní Pravdu. Pojetí Boha a pojetí Absolutní Pravdy nejsou na stejné úrovni. Pojetí Boha poukazuje na vládce, kdežto pojetí Absolutní Pravdy poukazuje na summum bonum neboli na konečný zdroj všech energií. To však nevytváří odlišné chápání Osobnosti Boha jakožto vládce, protože vládce nemůže být neosobní. Současné vlády, zvláště demokratické vlády, jsou samozřejmě do jisté míry neosobní, ale konečným představitelem výkonné moci je vždy nějaká osoba, a neosobní rys vlády je osobnímu rysu takto podřízen. Kdykoli tedy hovoříme o vládě, musíme nepochybně připustit existenci osobnosti. Jelikož existují různí vládci, kteří vládnou v různých oblastech, může existovat mnoho malých bohů. Podle Bhagavad-gīty se každý vládce, který disponuje nějakou neobyčejnou silou, nazývá vibhūtimat sattva neboli vládce zplnomocněný Pánem. Existuje mnoho vibhūtimat sattev — vládců či bohů s různými konkrétními silami — ale Absolutní Pravda je jen jediná. Śrīmad-Bhāgavatam označuje Absolutní Pravdu neboli summum bonum jako paraṁ satyam.

Autor Śrīmad-Bhāgavatamu, Śrīla Vyāsadeva, nejprve vzdává své uctivé poklony Absolutní Pravdě. Jelikož tato paraṁ satyam je původním zdrojem všech energií, je také Nejvyšší Osobou. Bozi, vládci, jsou bezpochyby osoby, ale paraṁ satyam, od níž bozi získávají moc vládnout, je Nejvyšší Osoba. Sanskrtské slovo īśvara (vládce) má význam “Bůh”, ale Nejvyšší Osoba se nazývá parameśvara, nejvyšší īśvara. Nejvyšší Osoba, parameśvara, je svrchovaně vědomá osobnost, a jelikož nezískává sílu z žádného jiného zdroje, je také svrchovaně nezávislá. Ve védských spisech je jako nejvyšší bůh neboli jako vládce všech ostatních bohů jako jsou Indra, Candra a Varuṇa popisován Brahmā, ale Śrīmad-Bhāgavatam potvrzuje, že ani Brahmā není nezávislý co se týče jeho moci a vědomostí. Obdržel poznání v podobě Ved od Nejvyšší Osoby, která sídlí v srdci každé živé bytosti. Tato Nejvyšší Osobnost zná vše přímo i nepřímo. Nekonečně malé individuální osoby, které jsou částečkami Nejvyšší Osobnosti, mohou znát přímo i nepřímo vše o svých tělech, tedy o zevních rysech, ale Nejvyšší Osobnost má úplné vědomosti o všech Svých rysech vnějších i vnitřních.

Slova janmādy asya naznačují, že zdrojem všeho tvoření, udržování a ničení je jedna a tatáž svrchovaná vědomá osoba. I z vlastní zkušenosti vidíme, že nic se nevytváří z mrtvé hmoty, ale že živá bytost dokáže hmotu vytvářet. Například hmotné tělo se vyvíjí v pracující stroj prostřednictvím styku s živou bytostí. Člověk s chabými vědomostmi považuje chybně tělesný stroj za živou bytost, ale ve skutečnosti je živá bytost základem tělesného stroje. Tělesný stroj je k ničemu, jakmile jej opustí živá jiskra. Podobně je původním zdrojem veškeré hmotné energie Nejvyšší Osoba. Tato skutečnost se objevuje v celé védské literatuře a všechny význačné osobnosti duchovní vědy tuto pravdu přijaly. Živá síla se nazývá Brahman a jeden z největších ācāryů (učitelů), Śrīpāda Śaṅkarācārya, kázal, že Brahman je podstata a kosmický výtvor je kategorie. Původní zdroj všech energií je živá síla a logicky je přijímán jako Nejvyšší Osoba. Tato Nejvyšší Osoba si je tedy vědoma všeho minulého, přítomného i budoucího a také každého jednotlivého koutu Svého stvoření, ať hmotného či duchovního. Nedokonalá živá bytost ani neví, co se děje v jejím vlastním těle. Jí potravu, ale neví, jak se tato potrava mění v energii, jak udržuje její vlastní tělo při životě. Je-li však živá bytost dokonalá, je si vědoma všeho, co se děje, a jelikož Nejvyšší Osoba je naprosto dokonalá, je zcela přirozené, že zná vše do posledního detailu. V důsledku toho Śrīmad-Bhāgavatam nazývá dokonalou osobnost “Vāsudeva” neboli ten, kdo žije všude za plného vědomí a kdo má dokonale v moci Své úplné energie. Śrīmad-Bhāgavatam všechny tyto věci jasně vysvětluje a čtenář má plnou příležitost k tomu, aby vše kriticky studoval.

Śrīmad-Bhāgavatam v moderní době kázal Śrī Caitanya Mahāprabhu Svým vlastním příkladem. Svojí bezpříčinnou milostí nám usnadnil proniknout do obsahu Śrīmad-Bhāgavatamu, a proto se zde v krátkosti zmíníme o Jeho životě a učení, abychom čtenářům pomohli porozumět skutečné hodnotě tohoto díla.

Je nezbytné, aby se Śrīmad-Bhāgavatamu člověk učil od osoby Bhāgavatam. Osoba Bhāgavatam je ta, která učení Śrīmad-Bhāgavatamu ztělesňuje vlastním životem. Jelikož Śrī Caitanya Mahāprabhu je Absolutní Osobností Božství, je Bhagavānem i Bhāgavatamem zároveň. Jeho přístup ke Śrīmad-Bhāgavatamu je proto vhodný pro všechny lidi na celém světě. A Jeho přáním bylo, aby zvláště ti, kteří se narodí v Indii, kázali Śrīmad-Bhāgavatam po celém světě.

Śrīmad-Bhāgavatam je věda o Absolutní Osobnosti Božství, o Kṛṣṇovi, o Němž nám předběžnou informaci poskytuje Bhagavad-gītā. Śrī Caitanya Mahāprabhu řekl, že každý — bez ohledu na své postavení — kdo dokonale zná vědu o Kṛṣṇovi (Śrīmad-Bhāgavatam a Bhagavad-gītu), se může stát jejím autorizovaným kazatelem a učitelem.

Lidská společnost potřebuje vědu o Kṛṣṇovi pro dobro celého trpícího lidstva světa a my jednoduše žádáme vůdce všech národů, aby přijali tuto vědu o Kṛṣṇovi nejen pro své vlastní dobro, ale i pro dobro společnosti a pro dobro všech lidí na celém světě.


ŽIVOT A UČENÍ PÁNA CAITANYI, KAZATELE ŚRĪMAD-BHĀGAVATAMU

Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu, velký apoštol lásky k Bohu a otec společného zpívání svatého jména Pána*, se zjevil ve Śrīdhāmu Māyāpuru, čtvrti města Navadvīpu v Bengálsku, na večer Phālgunī Pūrṇimā roku 1407 Śakābdy (což odpovídá únoru 1486 křesťanského kalendáře).
* Zpíváním se v této knize obvykle rozumí také zpěvné přednášení, odříkávání a rychlé opakování (viz anglické chant, pozn. překl.).

Jeho otec, Śrī Jagannātha Miśra, vzdělaný brāhmaṇa z oblasti Sylhetu, přišel do Navadvīpu jako student, protože tehdy byl Navadvīp považován za středisko vzdělanosti a kultury. Poté, co se oženil se Śrīmatī Śacīdevī, dcerou Śrīly Nīlāmbary Cakravartīho, velikého učence z Navadvīpu, usadil se na břehu Gangy.

Jagannātha Miśra měl se svojí ženou Śrīmatī Śacīdevī mnoho dcer, a většina z nich v útlém věku zemřela. Svoji rodičovskou lásku nakonec zaměřili na dva syny, kteří přežili, což byli Śrī Viśvarūpa a Viśvambhara. Desátý a nejmladší syn, Jenž se jmenoval Viśvambhara, se později proslavil jako Nimāi Paṇḍita a poté, co přijal životní stav odříkání, byl znám jako Śrī Caitanya Mahāprabhu.

Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu projevoval Své transcendentální činnosti po dobu čtyřiceti osmi let a poté odešel z tohoto světa v Purī roku 1455 Śakābdy.

Prvních dvacet čtyři let strávil v Navadvīpu jako student a hospodář. Jeho první ženou byla Śrīmatī Lakṣmīpriyā, která zemřela velice mladá, když byl Pán mimo domov. Když se vrátil z východního Bengálska, matka Jej požádala, aby se znovu oženil, a On souhlasil. Jeho druhou ženou byla Śrīmatī Viṣṇupriyā Devī, která odloučení od Pána nesla po celý život, protože ve věku dvaceti čtyř let přijal řád sannyāsa, a Śrīmatī Viṣṇupriyā tehdy byla sotva šestnáctiletá.

Poté, co přijal stav sannyāsa, zůstal na žádost Své matky Śrīmatī Śacīdevī v Jagannātha Purī. Tam pobýval dvacet čtyři let. Šest let z toho neustále cestoval po celé Indii (zvláště po jižní Indii) a kázal Śrīmad-Bhāgavatam.

Pán Caitanya nejen kázal Śrīmad-Bhāgavatam, ale zároveň také rozšiřoval mezi lidmi učení Bhagavad-gīty tím nejpraktičtějším způsobem. V Bhagavad-gītě je Pán Śrī Kṛṣṇa vylíčen jako Absolutní Osobnost Božství a Sám v této knize transcendentální vědy ve Svých posledních pokynech říká, že člověk se má vzdát všech náboženských činností a přijmout Ho (Pána Śrī Kṛṣṇu) jako jediného Pána, Jenž je hoden uctívání. Poté potvrdil, že všichni Jeho oddaní budou ochráněni před všemi druhy hříšných činů a že nebude nic, čeho by se museli bát.

Navzdory přímému příkazu Pána Śrī Kṛṣṇy a učení Bhagavad-gīty Jej bohužel méně inteligentní lidé považují omylem za pouhou velkou historickou osobnost a nemohou Jej tudíž přijmout jako původní Osobnost Božství. Takoví lidé s chabým poznáním jsou oklamáni mnoha neoddanými. Proto učení Bhagavad-gīty vykládají chybně dokonce i velcí učenci. Po odchodu Pána Śrī Kṛṣṇy z tohoto světa byly k Bhagavad-gītě napsány stovky komentářů. Jejich autory byli vzdělaní učenci, ale téměř všichni byli motivováni svými osobními zájmy.

Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu je tentýž Pán Śrī Kṛṣṇa. Tentokrát se však zjevil jako velký oddaný Pána, aby kázal všem lidem, a zvlášť teologům a filozofům, o transcendentálním postavení Śrī Kṛṣṇy, prvotního Pána a příčiny všech příčin. Základem Jeho kázání je, že Pán Śrī Kṛṣṇa, který se zjevil ve Vrajabhūmi (Vṛndāvanu) jako syn vrajského krále (Nandy Mahārāje), je Nejvyšší Osobností Božství, a proto by Ho měl každý uctívat. Vṛndāvan-dhām se neliší od Pána, neboť jméno, sláva, podoba a místo, kde se Pán zjevil, jsou s Pánem totožné jako absolutní poznání. Vṛndāvan-dhām je proto hodný uctívání stejně jako Pán Samotný. Nejvyšší způsob transcendentálního uctívání Pána ukázaly dívky z Vrajabhūmi v podobě čisté lásky k Němu, a Śrī Caitanya Mahāprabhu považuje jejich chování za nejvznešenější druh uctívání. Přijímá Śrīmad-Bhāgavata Purāṇu jako bezeskvrnnou literaturu, která je určená pro pochopení Pána, a káže, že konečným cílem života všech živých bytostí je dosáhnout premy neboli lásky k Bohu.

Mnozí oddaní Pána Caitanyi, jako byli Śrīla Vṛndāvan dāsa Ṭhākura, Śrī Locana dāsa Ṭhākura, Śrīla Kṛṣṇadāsa Kavirāja Gosvāmī, Śrī Kavikarṇapūra, Śrī Prabodhānanda Sarasvatī, Śrī Rūpa Gosvāmī, Śrī Sanātana Gosvāmī, Śrī Raghunātha Bhaṭṭa Gosvāmī, Śrī Jīva Gosvāmī, Śrī Gopāla Bhaṭṭa Gosvāmī, Śrī Raghunātha dāsa Gosvāmī a v novější době, během posledních dvou set let, Śrī Viśvanātha Cakravartī, Śrī Baladeva Vidyābhūṣaṇa, Śrī Śyāmānanda Gosvāmī, Śrī Narottama dāsa Ṭhākura, Śrī Bhaktivinoda Ṭhākura a konečně Śrī Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura (náš duchovní učitel) a mnozí jiní velcí a známí učenci a oddaní Pána, napsali o životě a učení Pána mnohosvazkové knihy a spisy. Všechna tato literární díla jsou založena na śāstrách jako jsou Vedy, Purāṇy, Upaniṣady, Rāmāyaṇa, Mahābhārata a další historická a autentická písma, která schválili uznávaní ācāryové. Jsou jedinečná z hlediska stylu a nepřekonatelná z hlediska podání, a jsou plná transcendentálního poznání. Většina lidí na světě je však bohužel stále ještě nezná, ale když tyto spisy, psané většinou v sanskrtu nebo bengálštině, budou rozšířeny a předloženy myslícím lidem, potom sláva Indie a poselství lásky zaplaví celý tento chorobný svět, jenž marně hledá mír a blahobyt pomocí různých iluzorních metod, které ācāryové z žádné učednické posloupnosti neschvalují.

Čtenáři tohoto stručného pojednání o životě a učení Pána Caitanyi získají mnohem více informací, přečtou-li si knihy Śrīly Vṛndāvana dāse Ṭhākura (Śrī Caitanya-bhāgavata) a Śrīly Kṛṣṇadāse Kavirāje Gosvāmīho (Śrī Caitanya-caritāmṛta). Autor Caitanya-bhāgavaty kouzelně popsal útlé dětství Pána a v Caitanya-caritāmṛtě je jasně vyloženo Jeho učení. Nyní je vše dostupné rovněž anglicky mluvící veřejnosti v podobě knihy Teachings of Lord Caitanya (v češtině pod názvem Zlatý avatār).

Události z Pánova útlého dětství zaznamenal jeden z Jeho předních oddaných a Jeho současník Śrīla Murāri Gupta, který byl toho času lékařem, a pozdější období života Śrī Caitanyi Mahāprabhua zachytil Jeho osobní tajemník Śrī Dāmodara Gosvāmī neboli Śrīla Svarūpa Dāmodara, jenž byl v Purī Jeho téměř stálým společníkem. Tito dva oddaní zaznamenali všechny události související s Pánovými činy, a všechny pozdější knihy, o kterých jsme se zde zmiňovali, byly sepsány na základě poznámek (kaḍacā) Śrīly Dāmodara Gosvāmīho a Murāri Gupty.

Jak již bylo řečeno, Pán se zjevil na večer Phālgunī Pūrṇimā roku 1407 Śakābdy, a toho večera došlo z Jeho vůle k zatmění měsíce. V době zatmění mají Hindové ve zvyku vykoupat se v Ganze nebo jiné posvátné řece a zpívat védské mantry, aby se očistili. Když se Pán Caitanya během zatmění narodil, celou Indií zněl svatý zvuk Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare. Těchto šestnáct jmen Pána se objevuje v mnoha Purāṇách a Upaniṣadách, kde jsou popsána jako Tāraka-brahma nāma tohoto věku. V śāstrách se píše, že zpívání těchto svatých jmen Pána, je-li bez přestupků, může vysvobodit pokleslou duši z hmotného otroctví. Existuje bezpočet jmen Pána, ať už v Indii nebo mimo ni, a všechna jsou stejně dobrá, jelikož všechna označují Nejvyšší Osobnost Božství. Ale vzhledem k tomu, že těchto šestnáct jmen je zvláště doporučováno pro tento věk, lidé by jich měli využít a následovat cestu velkých ācāryů, kteří dosáhli dodržováním předpisů śāster (zjevených písem) úspěchu.


Že se Pán zjevil v době zatmění měsíce, bylo předzvěstí Jeho zvláštního poslání. Tímto posláním bylo kázat o důležitosti zpívání svatých jmen Pána v tomto věku Kali (věku svárů). V současnosti vznikají hádky kvůli úplným maličkostem, a proto śāstry doporučují pro tento věk společný základ seberealizace, totiž zpívání svatých jmen Pána. Lidé se mohou scházet a oslavovat Pána ve svých jazycích a melodickými písněmi, a pokud se to děje bez přestupků, je jisté, že zúčastnění postupně dosáhnou duchovní dokonalosti, aniž museli podstoupit přísnější metody. Na takových setkáních může každý — vzdělaný i hloupý, bohatý i chudý, hind i muslim, Angličan i Ind, caṇḍāla i brāhmaṇa — naslouchat transcendentálním zvukům a odstranit tak prach, který se stykem živé bytosti s hmotou usadil na zrcadle srdce. Na stvrzení Pánova poslání všichni lidé na celém světě přijmou svaté jméno Pána jako společný program všeobecného náboženství lidstva. Jinými slovy řečeno, příchod svatého jména se udál spolu s příchodem Pána Śrī Caitanyi Mahāprabhua.
 


Když byl Pán v náručí Své matky, okamžitě přestal plakat, jakmile ženy, které stály kolem, začaly zpívat svatá jména a tleskat rukama do rytmu. Sousedé to sledovali s pocity respektu a úcty. Někdy se mladé dívky bavily tím, že Pána rozplakaly a poté Jej uklidňovaly zpíváním svatého jména. Takto již od raného dětství začal Pán kázat o významu svatého jména. V mládí byl Śrī Caitanya znám jako Nimāi. Toto jméno Mu dala Jeho milovaná matka, protože se Pán narodil pod nimbovým stromem na dvoře Svých rodičů.
 


Když bylo Pánovi šest měsíců a na slavnosti anna-prāśana Mu nabídli první tuhé jídlo, Pán naznačil Své budoucí činy. V té době bylo zvykem položit před dítě mince a knihy, aby se tak ukázaly jeho budoucí sklony. Před Pána položili Śrīmad-Bhāgavatam na jedné straně a zlaté mince na druhé a Pán okamžitě sáhl po Bhāgavatamu.
 


Když byl ještě malým dítětem, které lezlo po dvorku, stalo se, že jednoho dne se před Ním objevil had a Pán si s ním začal hrát. Všichni kolem byli zděšení, ale po chvilce se had odplazil a matka své dítě odnesla. Jednou Jej ukradl zloděj, který chtěl vzít Jeho ozdoby, ale pro Pána to znamenalo pouze příjemný výlet na jeho ramenou. Zmatený zloděj hledal osamělé místo, kde by dítě oloupil; bloudil sem a tam a nakonec přišel zpátky před dům Jagannātha Miśry. A protože se bál, že by mohl být dopaden, položil dítě na zem a utekl. Je samozřejmé, že zneklidnění rodiče a příbuzní byli šťastni, že ztracené dítě našli.
 


Jednou byl v domě Jagannātha Miśry na návštěvě bráhmanský poutník. Když začal obětovat jídlo Bohu, Pán se před ním objevil a kousek mu snědl. Jídlo tak nemohlo být obětované, jelikož se ho dítě dotklo, a proto ho brāhmaṇa musel uvařit znovu. Podruhé se však stalo totéž, a když se stejná událost opakovala potřetí, dítě nakonec uložili do postele. Kolem půlnoci, když všichni v domě tvrdě spali ve svých pokojích, potulný brāhmaṇa obětoval své jídlo Božstvu, ale i tehdy se před poutníkem objevil malý Pán a oběť mu překazil. Brāhmaṇa poté začal naříkat, ale protože všichni tvrdě spali, nikdo jej neslyšel. Tehdy se před štěstím obdařeným brāhmaṇou zjevil malý Pán jako Samotný Kṛṣṇa a vyjevil mu tak Svoji skutečnou totožnost. Brāhmaṇa dostal zákaz o tom hovořit a dítě se vrátilo do náručí Své matky.
 


Existuje mnoho podobných příběhů z Jeho dětství. Jako nezbedný chlapec si někdy tropil žerty z ortodoxních brāhmaṇů, kteří se koupali v Ganze. Když si brāhmaṇové stěžovali Jeho otci, že po nich stříká vodu místo aby byl ve škole, Pán se náhle před Svým otcem objevil, jako by právě přicházel ze školy — se všemi školními knihami i oblečením. Na ghātu*<$F> si také tropil žerty z dívek ze sousedství, které uctívaly Śivu, aby dostaly dobré manžely. To je běžný zvyk svobodných dívek z hinduistických rodin. Když se věnovaly tomuto uctívání, Pán se před nimi rozpustile objevil a řekl: “Mé milé sestry, dejte Mi prosím všechny obětiny, které jste přinesly Śivovi. Śiva je Můj oddaný a Pārvatī je Mojí služebnicí. Když budete uctívat Mě, pak budou Śiva a všichni ostatní polobozi spokojenější.” Některé odmítly rozpustilého Pána uposlechnout a On je za to proklel, že budou provdány za starce, kteří již budou mít sedm dětí se svými dřívějšími manželkami. Ze strachu a jindy z lásky Mu dívky také různé věci nabídly, a tehdy jim požehnal a ujistil je, že budou mít mladé a dobré manžely a budou matkami dvanácti dětí. Požehnání je sice rozveselilo, ale často si na tyto příhody stěžovaly svým matkám.


* Schodiště na břehu řeky nebo jezera, kde se lidé koupají.

 


Takto Pán prožil Své dětství. Již v šestnácti letech založil Svou vlastní catuṣpāṭhī (vesnickou školu, kterou řídí učený brāhmaṇa). V této škole učil pouze o Kṛṣṇovi, dokonce i při hodinách gramatiky. Śrīla Jīva Gosvāmī, aby potěšil Pána, později sepsal mluvnici sanskrtu, v níž jsou všechna gramatická pravidla vysvětlena pomocí příkladů, které užívají svatá jména Pána. Tato mluvnice se i dnes běžně používá. Je známá pod názvem Hari-nāmāmṛta-vyākaraṇa a je předepsaná jako školní mluvnice v bengálských školách.
 


V té době přišel do Navadvīpu rozmlouvat o śāstrách velký kašmírský učenec jménem Keśava Kāśmīri. Kašmírský paṇḍita byl proslaveným učencem a na svých cestách navštívil všechna střediska vzdělanosti v Indii. Nakonec přišel do Navadvīpu, aby se i zde utkal s nejvzdělanějšími paṇḍity. Navadvīpští paṇḍité rozhodli, aby se jeho soupeřem stal Nimāi Paṇḍita (Pán Caitanya). Uvažovali tak, že kdyby Nimāi Paṇḍita utrpěl porážku, měli by sami ještě další možnost s učencem rozmlouvat, neboť Nimāi byl ještě chlapec. A kdyby byl poražen kašmírský paṇḍita, jejich sláva by tím jedině vzrostla, protože lidé by říkali, že pouhý chlapec z Navadvīpu zvítězil nad velkým učencem, který byl známý po celé Indii. Stalo se, že Nimāi Paṇḍita potkal Keśavu Kāśmīriho při procházce po břehu Gangy. Pán ho požádal, aby složil nějaký sanskrtský verš na oslavu Gangy a paṇḍita složil během okamžiku sto ślok. Když je recitoval, jeho hlas byl jako bouře a ukazoval sílu jeho nesmírné učenosti. Nimāi Paṇḍita si okamžitě všechny śloky bez jediné chyby zapamatoval. Zopakoval šedesátou čtvrtou śloku a upozornil na jisté rétorické a literární nepřesnosti. Konkrétně vyjádřil pochybnost nad způsobem použití slova bhavānī-bhartuḥ — upozornil, že to slovo bylo nadbytečné. Bhavānī znamená “žena Śivy”, a kdo jiný může být jejím bhartā neboli “manželem”? Poukázal ještě na několik dalších rozporů a kašmírský paṇḍita byl ohromen. Překvapilo ho, že pouhý student gramatiky dokáže nalézt literární chyby u zkušeného učence. Ačkoliv rozhovor skončil dřív, nežli se stačilo sejít obecenstvo a než došlo k veřejnému utkání učenců, zpráva o něm se jako blesk rozšířila po celém Navadvīpu. Nakonec však Keśavovi Kāśmīrimu přikázala ve snu bohyně učenosti Sarasvatī, aby se Pánovi odevzdal, a tak se kašmírský paṇḍita stal stoupencem Pána.
 


Pán se pak s velkou slávou a veselím oženil a začal v Navadvīpu kázat o skupinovém zpívání svatého jména Pána. Někteří z brāhmaṇů Mu začali Jeho věhlas závidět a kladli Mu do cesty mnoho překážek. Jejich závist byla tak veliká, že nakonec přednesli muslimskému soudci v Navadvīpu stížnost. V Bengálsku tehdy vládli Pathanové, a správcem této provincie byl Nawab Hussain Šáh. Muslimský soudce v Navadvīpu stížnost brāhmaṇů se vší vážností vyslechl a varoval stoupence Nimāie Paṇḍita, aby nezpívali jméno Hariho nahlas. Pán Caitanya však Své stoupence požádal, aby Kaziho nařízení neuposlechli, a oni pokračovali ve svém saṅkīrtanu (zpívání) jako obvykle. Soudce poté poslal četníky, kteří saṅkīrtan přerušili a zničili jim několik mṛdaṅg (bubnů). Když se Nimāi Paṇḍita o této události dozvěděl, zorganizoval stranu pro občanskou neposlušnost. Byl vlastně prvním, který v Indii zorganizoval hnutí pro občanskou nespolupráci za správnou věc. Uspořádal průvod statisíce lidí s tisíci karatāly (ručními činelky) a mṛdaṅgami a tento průvod procházel navzdory Kaziho nařízení ulicemi Navadvīpu. Nakonec průvod stanul před domem Kaziho, který ze strachu před zástupem lidí prchl po schodech do vyššího patra. Velké zástupy shromážděné před Kaziho domem byly v bojovné náladě, ale Pán je požádal, aby se ztišily. Tehdy Kazi sešel dolů a pokusil se Pána usmířit tím, že Ho oslovil jako svého synovce. Řekl, že Nīlāmbara Cakravartī je jeho strýc a tudíž Śrīmatī Śacīdevī, matka Nimāie Paṇḍita, je jeho sestra. Zeptal se Pána, zda se syn jeho sestry může hněvat na Svého strýce, a Pán odpověděl, že když je Kazi Jeho strýcem z matčiny strany, měl by Jej přijmout ve svém domě jako svého synovce. Tímto způsobem se spor urovnal a oba učenci započali dlouhou rozmluvu o Koránu a hinduistických śāstrách. Pán vznesl otázku, týkající se zabíjení krav, a Kazi Mu náležitě odpověděl s odkazem na Korán. Na oplátku se také Kazi zeptal Pána na obětování krav, které se popisuje ve Vedách, a Pán odpověděl, že oběť, o níž se ve Vedách píše, není skutečným zabíjením krav. Při takové oběti se obětuje starý býk nebo kráva, aby silou védských manter získali mladé tělo. V Kali-yuze jsou však takové oběti zakázány, neboť neexistují kvalifikovaní brāhmaṇové, schopní takovou oběť vykonat. V Kali-yuze jsou veškeré oběti zakázány proto, jelikož by to byly pouhé plané pokusy pošetilých lidí. V Kali-yuze se pro všechny cíle doporučuje jedině saṅkīrtana-yajña. Těmito slovy Pán nakonec Kaziho přesvědčil, a Kazi se stal Pánovým stoupencem. Vyhlásil, že nikdo nesmí klást překážky saṅkīrtanovému hnutí, které Pán započal, a toto nařízení nechal zapsat svým potomkům jako své přání. Hrob Kaziho stále ještě v Navadvīpu existuje a přicházejí k němu hinduističtí poutníci, aby vzdali svou úctu. Potomci Kaziho tam žijí dodnes a nikdy se nestavěli proti saṅkīrtanovému hnutí, ani v době hinduisticko-muslimských nepokojů.
 


Tato příhoda jasně ukazuje, že Pán nebyl žádným ustrašeným vaiṣṇavou. Vaiṣṇava je nebojácný oddaný Pána, a jde-li o dobrou věc, je schopný učinit cokoliv. Arjuna byl také oddaným vaiṣṇavou Pána Kṛṣṇy a aby Ho uspokojil, statečně bojoval. Podobně Vajrāṅgajī neboli Hanumān byl oddaným Pána Rāmy, a neoddaným na straně Rāvaṇy dal pěkné ponaučení. Zásadou vaiṣṇavismu je všemožně uspokojovat Pána. Vaiṣṇava je od přírody nenásilná, mírumilovná bytost a má všechny dobré vlastnosti Boha, ale jestliže neoddaný pomlouvá Pána nebo Jeho oddané, vaiṣṇava nikdy takovou drzost nestrpí.
 


Po této události začal Pán kázat a rozšiřovat Svou Bhāgavata-dharmu neboli saṅkīrtanové hnutí daleko energičtěji, a kdokoli se stavěl proti tomuto rozšiřování yuga-dharmy, povinnosti tohoto věku, byl náležitě potrestán různými druhy trestů. Dva urození brāhmaṇové Cāpala a Gopāla, kteří byli také Pánovými strýci z matčiny strany, byli za trest postiženi malomocenstvím a později, když litovali svého přestupku, je Pán znovu přijal. V době Své kazatelské činnosti posílal denně všechny Své stoupence, včetně Śrīly Nityānandy Prabhua a Ṭhākura Haridāse, dvou předních oddaných, ode dveří ke dveřím, aby kázali Śrīmad-Bhāgavatam. Celý Navadvīp byl naplněn Jeho saṅkīrtanovým hnutím a Jeho hlavní stan byl v domě Śrīvāse Ṭhākura a Śrī Advaity Prabhua, dvou předních ženatých žáků. Tito dva vzdělaní muži, stojící v čele bráhmanské obce, byli nejhorlivějšími stoupenci hnutí Pána Caitanyi. Śrī Advaita Prabhu byl vlastně hlavní příčinou Pánova příchodu. Když Advaita Prabhu viděl, že celá lidská společnost je zabraná do materialistických činností a postrádá oddanou službu, která jediná může zachránit lidstvo od trojího utrpení hmotné existence, ze svého bezpříčinného soucitu se zvrhlou lidskou společností se vroucně modlil za příchod inkarnace Pána a neustále Ho uctíval vodou z Gangy a lístky posvátné tulasī. Při denním kázání v saṅkīrtanovém hnutí měl každý přispět svým dílem, který mu Pán nařídil vykonat.
 


Nityānanda Prabhu a Śrīla Haridāsa Ṭhākura šli jednou po hlavní ulici a uviděli cestou hlučné shromáždění. Od kolemjdoucích se dozvěděli, že tam činí výtržnosti dva opilí bratři, kteří se jmenovali Jagāi a Mādhāi. Tito dva bratři se narodili v úctyhodné bráhmanské rodině, ale stykem s nízkou společností se z nich stali mravně zkažení lidé a prostopášníci nejhoršího druhu. Nebyli jen opilci, ale také pojídači masa, svůdci žen, lupiči a hříšníci, jaké si jen člověk může představit. Śrīla Nityānanda Prabhu vyslechl všechny ty příběhy a rozhodl se, že tyto dvě pokleslé duše musí být první, které vysvobodí. Kdyby byli oni vysvobozeni a zanechali hříšného života, potom by dobré jméno Pána Caitanyi bylo ještě oslavovanější. S těmito myšlenkami se Nityānanda Prabhu a Haridāsa prodrali davem a požádali oba bratry, aby zpívali svaté jméno Pána Hariho. Opilé bratry tato žádost rozzuřila a zaútočili na Nityānandu Prabhua sprostými nadávkami, a hodný kus cesty oba oddané honili. Večer se zpráva o kazatelské činnosti dostala k Pánovi, kterého potěšilo, když se dozvěděl, že Nityānanda a Haridāsa se pokusili osvobodit takové ubožáky.
 


Příštího dne se Nityānanda Prabhu opět za bratry vydal, ale jakmile se k nim přiblížil, jeden z nich po Něm hodil kus hliněného džbánu. Zranil Ho na čele a z rány okamžitě začala téci krev. Nityānanda Prabhu byl však tak laskavý, že místo toho, aby se proti tak ohavnému činu ohradil, řekl: “Nevadí, že jsi po Mně hodil ten kámen. I tak vás oba žádám, abyste zpívali svaté jméno Pána Hariho.”
 


Jednoho z bratrů, Jagāie, toto velkomyslné chování Nityānandy Prabhua velmi ohromilo a ihned padl k Jeho nohám a žádal Jej, aby jeho hříšnému bratrovi odpustil. Když se Mādhāi opět pokusil Nityānandu uhodit, Jagāi ho zadržel a naléhal, aby padl k Jeho nohám. Mezitím se zpráva o Nityānandově zranění donesla až k Pánovi, který se tam okamžitě rozběhl. Rozhněvaný Pán Caitanya přivolal Svou Sudarśana cakru (Pánova nejvyšší zbraň, která má tvar disku), a chtěl oba hříšníky zabít, ale Nityānanda Prabhu Mu připomněl Jeho poslání. Posláním Pána bylo vysvobodit pokleslé duše Kali-yugy a bratři Jagāi a Mādhāi byli typickým příkladem beznadějně pokleslých duší. Devadesát procent lidí tohoto věku se podobá těmto bratrům, navzdory vznešenému rodu a světské váženosti. Podle zjevených písem budou mít všichni obyvatelé světa v tomto věku ty nejnižší vlastnosti śūdrů nebo dokonce ještě nižší. Je třeba připomenout, že Śrī Caitanya Mahāprabhu nikdy neuznával rodový kastovní systém. Spíše se přísně držel výroků śāster a díval se na svarūpu, skutečnou totožnost člověka.
 


Zatímco Pán přivolával Svou Sudarśana cakru a Śrīla Nityānanda Prabhu Ho žádal, aby oběma bratrům odpustil, oba bratři padli k lotosovým nohám Pána a prosili Ho o odpuštění za své hrubé jednání. Nityānanda Prabhu rovněž naléhal, aby tyto kající se duše přijal, a Pán souhlasil. Ovšem pod podmínkou, že od nynějška oba zanechají všech hříšných činností a zvyků. Oba bratři souhlasili a slíbili, že se vším skončí. Laskavý Pán je přijal a jejich minulé přečiny už pak nikdy nebral v úvahu.
 


To je zvláštní laskavost Pána Caitanyi. V současné době nikdo nemůže říci, že se nedopouští hříchu. Skutečně nikdo. Ale Pán Caitanya přijímá všechny hříšníky pod podmínkou, že slíbí, že se již nebudou dopouštět hříšných činností a že po duchovním zasvěcení od pravého duchovního mistra se svými návyky přestanou.
 


Tato příhoda je velice poučná. V současné době jsou prakticky všichni lidé jako Jagāi a Mādhāi. Jestliže chtějí být vysvobozeni od následků svých hříšných činů, musí se uchýlit pod ochranu Pána Caitanyi Mahāprabhua a poté, co obdrží duchovní zasvěcení, se musí zdržet činností, které jsou zakázány v śāstrách. Pán tyto pravidla a zákazy popsal ve Svém učení Śrīlovi Rūpovi Gosvāmīmu.
 


V době, kdy žil Pán životem hospodáře, nevykonal mnoho zázraků, jaké se obvykle od takových osobností očekávají. Jednou však takový zázrak vykonal v domě Śrīnivāse Ṭhākura, když byl saṅkīrtan v plném proudu. Zeptal se oddaných, co chtějí jíst, a když se dozvěděl, že chtějí mango, požádal o mangové semeno, přestože nebyla doba sklizně. Jakmile Mu semeno přinesli, zasadil je na Śrīnivāsově dvoře a semínko začalo okamžitě klíčit. Za několik okamžiků se z rostliny stal velký mangový strom, obtěžkaný větším množstvím zralých plodů, než kolik mohli oddaní sníst. Strom zůstal na Śrīnivāsově dvoře a od té doby si z něj oddaní vždy brali tolik mangových plodů, kolik chtěli.
 


Pán vysoce oceňoval lásku dívek z Vrajabhūmi (Vṛndāvanu) ke Kṛṣṇovi. Jednou, z úcty k jejich ryzí službě Pánovi, zpíval Śrī Caitanya Mahāprabhu namísto jmen Pána svatá jména gopī (pasaček krav). Tehdy Ho přišlo navštívit několik Jeho studentů a učedníků, a když viděli, že Pán zpívá jména gopī, velice je to ohromilo. Čistě z pošetilosti se Pána ptali, proč zpívá jména gopī, a radili Mu, aby raději zpíval jméno Kṛṣṇy. Pán byl v extázi a tito pošetilí studenti Ho vyrušili. Potrestal je a vyhnal je ven. Studenti byli téměř stejně staří jako Pán a mysleli si, že je jedním z nich. Společně se domluvili, že když se je Pán znovu odváží takovým způsobem potrestat, zaútočí na Něj. Celá ta událost vyvolala u některých lidí malicherné řeči.
 


Když se o tom Pán dozvěděl, začal uvažovat o různých druzích lidí ve společnosti. Studenti, profesoři, ploduchtiví pracovníci, yogīni, neoddaní a různé druhy ateistů — všichni se stavěli proti oddané službě Pánu. Přemýšlel: “Mým posláním je osvobodit všechny pokleslé duše tohoto věku, ale pokud proti Mě budou dělat přestupky a budou si myslet, že jsem obyčejný člověk, nijak jim to neprospěje. Jestliže mají začít život duchovní realizace, musí Mi nějakým způsobem prokazovat úctu.” Takto se Pán rozhodl vstoupit do životního stavu odříkání (sannyāsu), neboť k sannyāsīnovi měli lidé většinou úctu.
 


Před pěti sty lety nebyla společnost tak degradovaná jako je dnes. Tehdy se lidé sannyāsīnovi uctivě klaněli a sannyāsī přísně dodržoval pravidla a omezení životního stavu odříkání. Śrī Caitanya Mahāprabhu nebyl příliš nakloněn životnímu stavu odříkání v tomto věku Kali, ale to bylo pouze proto, že velmi málo sannyāsīnů v tomto věku je schopno dodržovat pravidla a usměrnění, která jsou pro život sannyāsīna předepsaná. Śrī Caitanya Mahāprabhu se rozhodl do tohoto stavu vstoupit a stát se ideálním sannyāsīnem, aby Mu obyčejní lidé prokazovali úctu. Je povinností každého prokazovat sannyāsīnovi úctu, neboť sannyāsī je považován za pána všech vareṇ a āśramů.
 


V době, kdy Pán uvažoval o přijetí sannyāsu, shodou okolností navštívil Navadvīp Keśava Bhāratī, māyāvādský sannyāsī pocházející z Katwy (Bengálska), a byl pozván na oběd do Pánova domu. Když Keśava Bhāratī vstoupil do Jeho domu, Pán ho požádal, aby Mu udělil titul sannyāsa. Byla to vlastně formalita. Přestože Pán byl ve všech ohledech nezávislý, aby se neodchýlil od příkazů śāster, přijal řád sannyāsa od Keśavy Bhāratīho, i když Keśava Bhāratī nenáležel do vaiṣṇavské sampradāyi (školy).
 


Po poradě s Keśavou Bhāratīm Pán odešel z Navadvīpu do Katwy, aby řád sannyāsa přijal formálně. Doprovázeli Jej Śrīla Nityānanda Prabhu, Candraśekhara Ācārya a Mukunda Datta, kteří pomáhali s vykonáním obřadu. Událost Pánova přijetí řádu sannyāsa velice podrobně popsal Śrīla Vṛndāvan dāsa Ṭhākura v Caitanya-bhāgavatě.
 


Pán přijal řád sannyāsa v měsíci Māgha na konci dvacátého čtvrtého roku Svého života a stal se plně kvalifikovaným kazatelem Bhāgavata-dharmy. Ačkoliv stejnou kazatelskou činnost vykonával i v době, kdy byl gṛhasthou, jakmile se vyskytly překážky pro kázání, obětoval ve prospěch pokleslých duší i pohodlí Svého domácího života. Když byl ještě ženatý, Jeho hlavními pomocníky byli Śrīla Advaita Prabhu a Śrīla Śrīvāsa Ṭhākura, ale poté, co přijal řád sannyāsa, se Jeho hlavními pomocníky stali Śrīla Nityānanda Prabhu, Jenž byl pověřen hlavně kázáním v Bengálsku, a šest Gosvāmīch (Rūpa Gosvāmī, Sanātana Gosvāmī, Jīva Gosvāmī, Gopāla Bhaṭṭa Gosvāmī, Raghunātha dāsa Gosvāmī a Raghunātha Bhaṭṭa Gosvāmī), které vedli Śrīla Rūpa a Sanātana a kteří byli pověřeni tím, aby šli do Vṛndāvanu odhalit posvátná místa. Dnešní město Vṛndāvan a význam Vrajabhūmi byl vyjeven vůlí Pána Śrī Caitanyi Mahāprabhua.
 


Poté, co Pán přijal řád sannyāsa, okamžitě se chtěl vydat do Vṛndāvanu. Celé tři dny putoval Rāḍha-deśem (místy, jimiž neprotéká Ganga). Při pomyšlení na příchod do Vṛndāvanu byl v naprosté extázi. Avšak Śrīla Nityānanda Prabhu změnil směr Jeho cesty a zavedl Jej do domu Advaity Prabhua v Śāntipuru. Pán zůstal v domě Śrī Advaity Prabhua několik dní a jelikož Advaita dobře věděl, že Pán opouští Svůj domov nadobro, poslal Své muže do Navadvīpu pro matku Śacī, aby se mohla naposledy setkat se svým synem. Někteří bezohlední lidé prohlašují, že Pán Caitanya se po přijetí sannyāsu setkal i se Svou ženou a že jí nabídl k uctívání Svůj dřevěný sandál, ale autentické prameny se o žádném takovém setkání nezmiňují. Jeho matka se s Ním setkala v domě Advaity Prabhua, a když spatřila syna v rouchu sannyāsīna, začala naříkat. Požádala svého syna o kompromis, aby se usadil v Purī, aby o Něm mohla snadno získávat zprávy. Pán milované matce slíbil, že toto její poslední přání splní a pak se vydal do Purī a zanechal všechny obyvatele Navadvīpu v oceánu nářků nad odloučením.
 


Na cestě do Purī Pán navštívil mnoho významných míst. Navštívil chrám Gopīnāthajīho, který ukradl kondenzované mléko pro Svého oddaného Śrīlu Mādhavendru Purīho. Od těch dob je Božstvo Gopīnāthajī známé rovněž jako Kṣīra-corā-gopīnātha. Pán vychutnával tento příběh s velkým potěšením. Sklon ke kradení se projevuje dokonce i v absolutním vědomí, ale protože tento sklon projevuje Absolutní, ztrácí tak svoji zvrácenou podobu, a proto ho uctíval i Pán Caitanya s tím, že Pán a Jeho sklony ke kradení se od sebe neliší. Tento zajímavý příběh o Gopīnāthovi podrobně vylíčil Kṛṣṇadāsa Kavirāja Gosvāmī v Caitanya-caritāmṛtě.
 


Po návštěvě chrámu Kṣīra-corā-gopīnātha v Remuṇě, která se nachází v Balasore v Orisse, Pán pokračoval ve Své cestě do Purī. Navštívil přitom ještě chrám Sākṣi-gopāla, Jenž se objevil jako svědek při sporu dvou rodin bráhmanských oddaných. Pán vyslechl příběh o Sākṣi-gopālovi s velkým potěšením, protože chtěl přesvědčit ateisty, že Božstva uctívaná v chrámech uznávaných velkými ācāryi nejsou modly, jak tvrdí lidé s chabým poznáním. Božstvo v chrámu je arcā-inkarnace Osobnosti Božství, a proto je Božstvo ve všech ohledech totožné s Pánem. Odpovídá úměrně lásce, jakou k Němu oddaný pociťuje. V příběhu o Sākṣi-gopālovi, v němž se jednalo o spor rodin dvou oddaných Pána, Pán v podobě Své arcā inkarnace šel z Vṛndāvanu až do Vidyānagary, vesnice v Orisse, aby urovnal nepokoj a rovněž aby ukázal zvláštní náklonnost ke Svým služebníkům. Odtud bylo Božstvo přeneseno do Kattaku, a tak i dnes navštěvují chrám Sākṣi-gopāla cestou do Jagannātha Purī tisíce poutníků. Pán zde zůstal přes noc a následujícího dne se vydal do Purī. Nityānanda Prabhu cestou zlomil Svou sannyāsīnskou tyč — Pán se na Něj proto zdánlivě rozhněval a vydal se do Purī sám, zanechávaje Své společníky za Sebou.
 


Jakmile vstoupil v Purī do Jagannāthova chrámu, okamžitě upadl do transcendentální extáze a klesl na podlahu chrámu v bezvědomí. Správci chrámu tento transcendentální skutek Pána nechápali, ale velký učený paṇḍita Sārvabhauma Bhaṭṭācārya, jenž byl události přítomen, pochopil, že Pánova ztráta vědomí při vstupu do Jagannāthova chrámu není běžnou záležitostí. Sārvabhauma Bhaṭṭācārya, jenž byl nejvyšším paṇḍitou na dvoře Mahārāje Pratāparudry, krále Orissy, byl mladistvým leskem Pána Śrī Caitanyi přitahován a uvědomoval si, že takovýto druh transcendentálního tranzu je zřídkakdy k vidění, a to pouze u největších oddaných, kteří jsou již na transcendentální úrovni a naprosto zapomínají na hmotnou existenci. Pouze osvobozené duše mohou projevit takový transcendentální skutek, a Bhaṭṭācārya, který byl velice vzdělaný, to chápal ve světle transcendentálních písem, která dokonale ovládal. Proto požádal správce chrámu, aby neznámého sannyāsīna nerušili. Požádal je, aby Pána zanesli do jeho domu, aby mohl dále sledovat Jeho stav v bezvědomí. Pán byl okamžitě přenesen do domu Sārvabhaumy Bhaṭṭācāryi, který měl v té době velkou autoritu jako sabhā-paṇḍita, státní děkan fakulty sanskrtské literatury. Učený paṇḍita chtěl pečlivě prozkoumat transcendentální skutek Pána Caitanyi, neboť nesvědomití oddaní často napodobují tyto tělesné projevy, aby se svými předstíranými transcendentálními úspěchy přilákali nevinné lidi a využili jich pro svůj prospěch. Vzdělaný učenec jako byl Bhaṭṭācārya takové podvodníky uměl odhalit a jakmile je vypátral, ihned je zavrhl.
 


V případě Pána Caitanyi Mahāprabhua zkoumal Bhaṭṭācārya všechny příznaky ve světle śāster. Ověřoval je jako vědec, ne jako bláznivý sentimentalista. Sledoval pohyb žaludku, tlukot srdce a dech v nosních dírkách. Změřil také Pánův tep a zjistil, že všechny Jeho tělesné činnosti se dočasně zcela zastavily. Když umístil před chřípí malý kousek bavlněné látky, podle nepatrného pohybu jemných bavlněných vlákének zjistil, že Pán dýchá. Tak dospěl k závěru, že Jeho tranz v bezvědomí byl pravý, a začal s Pánem zacházet předepsaným způsobem. S Pánem Caitanyou Mahāprabhuem však bylo možné zacházet pouze naprosto unikátním způsobem. Reagoval jedině na svatá jména Pána zpívaná Jeho oddanými. O tomto zvláštním způsobu Sārvabhauma Bhaṭṭācārya nevěděl, protože Pána ještě neznal. Když Jej Bhaṭṭācārya poprvé spatřil v chrámu, jednoduše Ho považoval za jednoho z nesčetných poutníků.
 


Pánovi společníci, kteří do chrámu přišli o něco později než On, mezitím uslyšeli o Pánově transcendentálním skutku a o tom, že byl přenesen k Bhaṭṭācāryovi. Poutníci v chrámu si o té příhodě ještě stále povídali. Jeden z nich se náhodou setkal s Gopīnāthem Ācāryou, který znal Gadādhara Paṇḍita. Od něj se dověděli, že Pán leží v bezvědomí v sídle Sārvabhaumy Bhaṭṭācāryi, který byl shodou okolností švagrem Gopīnātha Ācāryi. Gadādhara Paṇḍita představil všechny společníky Gopīnāthovi Ācāryovi, a ten je odvedl do Bhaṭṭācāryova domu, kde Pán ležel v bezvědomí duchovního tranzu. Všichni přítomní poté začali jako obvykle nahlas zpívat svaté jméno Pána Hariho, a Pán tak znovu nabyl vědomí. Bhaṭṭācārya pak přivítal všechny včetně Nityānandy Prabhua a vyzval je, aby se stali jeho ctěnými hosty. Oddaní se i s Pánem odešli vykoupat v moři a Bhaṭṭācārya všem zajistil ubytování a stravu v domě Kāśī Miśry. Pomáhal mu rovněž jeho švagr, Gopīnātha Ācārya. Oba přátelsky rozmlouvali o Pánově božskosti, a Gopīnātha Ācārya, který znal Pána již dříve, se pokoušel dokázat, že Pán je Osobností Božství, zatímco Bhaṭṭācārya se pokoušel dokázat, že je jedním z velkých oddaných. Oba uváděli důvody z hlediska autentických śāster a ne na základě sentimentálního hlasu lidu. Boží inkarnace určují śāstry, nikoli veřejné hlasování bláhových fanatiků. Protože Pán Caitanya byl skutečnou Boží inkarnací, dnešní fanatici vyhlašují mnoho takzvaných Božích inkarnací bez odkazu na autorizovaná písma. Sārvabhauma Bhaṭṭācārya a Gopīnātha Ācārya však s takovým bláhovým sentimentalismem neměli nic společného; naopak, oba se pokoušeli potvrdit nebo zamítnout Jeho božskost na základě autentických śāster.
 


Později se zjistilo, že Bhaṭṭācārya také pocházel z oblasti Navadvīpu, a vyšlo od něho najevo, že Nīlāmbara Cakravartī, děd Pána Caitanyi z matčiny strany, byl shodou okolností spolužákem otce Sārvabhaumy Bhaṭṭācāryi. Díky tomu probudil mladý sannyāsī, Pán Caitanya, v Bhaṭṭācāryovi otcovskou náklonnost. Bhaṭṭācārya byl učitelem mnoha sannyāsīnů v řádu Śaṅkarācārya-sampradāyi a sám také náležel k tomuto kultu. Vzhledem k daným okolnostem si Bhaṭṭācārya přál, aby mladý sannyāsī Pán Caitanya od něj také vyslechl učení Vedānty.
 


Následovníci Śaṅkarācāryova kultu se obvykle nazývají vedāntisté. To ale neznamená, že Vedāntu studují pouze stoupenci Śaṅkarovy sampradāyi. Vedāntu studují všechny pravé sampradāyi, ale všechny mají svůj vlastní výklad. Je však známé, že tito příslušníci Śaṅkara-sampradāyi obvykle nemají poznání vaiṣṇavských vedāntistů. Titul Bhaktivedanta proto autorovi udělili jako první vaiṣṇavové.
 


Pán svolil, že vyslechne Bhaṭṭācāryovy přednášky z Vedānty, a usadili se společně v chrámu Pána Jagannātha. Bhaṭṭācārya hovořil celých sedm dní a Pán mu pozorně naslouchal aniž ho přerušoval. Jeho mlčení vyvolalo v Bhaṭṭācāryově srdci určité pochybnosti, a proto se Pána zeptal, proč neměl k jeho výkladům Vedānty žádnou otázku ani komentář.
 


Pán se před Bhaṭṭācāryou stavěl do pozice hloupého studenta a předstíral, že jeho výkladům Vedānty naslouchá, protože Bhaṭṭācārya to považoval za povinnost sannyāsīna. S jeho přednáškami však nesouhlasil. Tím naznačil, že takzvaní Vedāntisté v Śaṅkara-sampradāyi nebo jakékoli jiné sampradāyi, která nenásleduje pokyny Śrīly Vyāsadeva, studují Vedāntu pouze mechanicky. Nejsou si plně vědomi tohoto velkého vědění. Výklad Vedānta-sūtry podává samotný autor ve Śrīmad-Bhāgavatamu. Ten, kdo nezná Bhāgavatam, bude stěží schopen pochopit, co Vedānta říká.
 


Bhaṭṭācārya byl velmi vzdělaný muž a pochopil Pánovy sarkastické narážky na populární vedāntisty. Zeptal se Ho proto, proč nevznesl otázku k žádnému bodu, kterému nerozuměl. Bhaṭṭācārya pochopil důvod Jeho hrobového mlčení. Jasně to ukazovalo, že Pán měl na mysli něco jiného. Proto Jej Bhaṭṭācārya požádal, aby mu Svou mysl vyjevil.
 


Pán potom promluvil následujícím způsobem: “Můj milý pane, rozumím významu sūter jako janmādy asya yataḥ, śāstra-yonitvāt a athāto brahma-jijñāsā z Vedānta-sūtry, ale když je vysvětluješ svým vlastním způsobem, jejich chápání pro mě začíná být obtížné. Smysl sūter je již vysvětlen v nich samých, ale tvé výklady jej pouze zastírají. Záměrně se nedržíš přímého významu sūter, ale nepřímo vytváříš své vlastní interpretace.”
 


Pán takto napadl všechny vedāntisty, kteří interpretují Vedānta-sūtru se svojí omezenou myšlenkovou schopností podle toho, jak se jim to hodí, a všechny nepřímé interpretace autentických spisů jako je Vedānta-sūtra tímto způsobem odsoudil.
 


Pán pokračoval: “Śrīla Vyāsadeva ve Vedānta-sūtře shrnul přímé významy manter z Upaniṣad. Ty naneštěstí jejich přímý význam nebereš v úvahu. Nepřímo je interpretuješ odlišným způsobem.
 


Autorita Ved je naprosto neotřesitelná a nelze o ní pochybovat. A vše co je ve Vedách řečeno se musí přijmout tak, jak je, jinak napadáme autoritu Ved.
 


Lastura a kravské lejno jsou kost a trus dvou živých bytostí. Protože je však Vedy doporučují jako čisté, lidé je na základě autority Ved jako takové přijímají.”
 


Znamená to, že člověk nemůže povyšovat svůj nedokonalý rozum nad autoritu Ved. Příkazů Ved musí být uposlechnuto tak, jak jsou zapsány, bez jakýchkoli světských úvah. Takzvaní následovníci védských příkazů vytvářejí své vlastní interpretace těchto příkazů, a tak formují rozličné směry a sekty védského náboženství. Pán Buddha přímo popřel autoritu Ved a zavedl vlastní náboženství. Pouze z tohoto důvodu striktní stoupenci Ved buddhismus nepřijali. Avšak ti, kteří jsou takzvanými stoupenci Ved, jsou ještě horší než buddhisté. Buddhisté mají odvahu popírat Vedy přímo, ale takzvaní stoupenci Ved tuto odvahu nemají, i když zároveň přestupují všechny védské příkazy. Pán Caitanya takovéto jednání odsoudil.
 


Příklad lastury a kravského lejna, který Pán uvedl, je v této souvislosti velice vhodný. Jestliže je kravské lejno čisté, pak by někoho mohlo napadnout, že stolice vzdělaného brāhmaṇy je ještě čistší, ale jeho argument nebude přijat. Kravské lejno je čisté, ale stolice vysoce postaveného brāhmaṇy čistá není. Pán pokračoval:
 


“Védské příkazy jsou samy o sobě autoritativní, a jestliže nějaká světská bytost tyto příkazy upravuje, pak popírá jejich autoritu. Je pošetilé považovat se za inteligentnějšího, než byl Śrīla Vyāsadeva. Vše již vyjádřil ve svých sūtrách a není proto potřeba pomoci méně významných osob. Jeho dílo, Vedānta-sūtra, září jako polední slunce, a když se jí někdo pokouší dávat své vlastní interpretace, pak se pokouší zakrýt slunce mrakem své představivosti.
 


Vedy a Purāṇy mají tentýž účel a smysl. Identifikují Absolutní Pravdu, která je větší než cokoliv jiného. Absolutní Pravda je nakonec realizována jako Absolutní Osobnost Božství s absolutní vládnoucí mocí. Jako taková musí Absolutní Osobnost Božství vlastnit veškeré bohatství, sílu, slávu, krásu, poznání a odříkání. Přesto někdy bývá transcendentální Osobnost Božství kupodivu popisována jako neosobní.
 


Neosobní popis Absolutní Pravdy je ve Vedách podán proto, aby odstranil světské pojetí absolutního celku. Osobní rysy Pána jsou naprosto odlišné od všech hmotných rysů. Živé bytosti jsou individuální osoby a každá z nich je nedílnou součástí svrchovaného celku. Jestliže části jsou individuálními osobami, potom zdroj jejich emanace nemůže být neosobní. Je to Svrchovaná Osoba mezi všemi relativními osobami.
 


Vedy nás informují, že z Něho (z Brahmanu) vše vychází a na Něm vše spočívá. A po zničení vše do Něho vstoupí. Je proto konečnou příčinou všech příčin ve smyslu účelu, důvodu i umožnění. Toto nemohou být vlastnosti neosobního objektu.
 


Vedy nás informují, že On Sám se stává mnoha, a když si to přeje, pohlédne na hmotnou přírodu. Před Jeho pohlédnutím na hmotnou přírodu žádný hmotný vesmírný výtvor neexistoval. Jeho pohled tudíž není hmotný. Když Pán pohlédl na hmotnou přírodu, hmotná mysl a smysly ještě neexistovaly. Tento védský důkaz potvrzuje, že Pán má bez jakékoli pochybnosti transcendentální oči a transcendentální mysl. Nejsou hmotné. Je-li Pán popsán jako neosobní, je to pouhým popřením toho, že by byl hmotný, ale není to popřením Jeho transcendentální osobnosti.
 


Brahman v konečném pohledu poukazuje na Osobnost Božství. Realizace neosobního Brahmanu je pouhou negací hmotného výtvoru. Paramātmā je lokalizovaný aspekt Brahmanu ve všech druzích hmotných těl. Konečnou realizací Nejvyššího Brahmanu je podle veškerých důkazů zjevených písem realizace Nejvyššího Pána, Osobnosti Božství. On je původním zdrojem viṣṇu-tattev.
 


Purāṇy jsou také doplňky Ved. Védské mantry jsou pro obyčejného člověka těžko pochopitelné. Ženy, śūdrové a nekvalifikovaní dvojzrozenci z vyšších kast nejsou schopni proniknout do významu védských spisů. A proto byly napsány Mahābhārata a Purāṇy, aby pravdy Ved zpřístupnily. Brahmā řekl ve svých modlitbách k chlapci Śrī Kṛṣṇovi, že štěstí obyvatel Vrajabhūmi, vedených Śrī Nandou Mahārājem a Yaśodāmayī, je nekonečné, neboť Absolutní Pravda je nyní jejich blízkým příbuzným.
 


Védská mantra udává, že Absolutní Pravda nemá nohy ani ruce, a přesto se pohybuje rychleji než kdokoliv jiný a přijímá vše, co se Jí s oddaností nabízí. Následná prohlášení pak jednoznačně dokládají osobní povahu Pána, i když Jeho ruce a nohy se liší od pozemských rukou a nohou nebo jiných částí těla.
 


Brahman tedy není nikdy neosobní, ale když se takovéto mantry nepřímo interpretují, vzniká nesprávný názor, že Absolutní Pravda je neosobní. Absolutní Pravda, Osobnost Božství, plně oplývá všemi vznešenými vlastnostmi a má tedy transcendentální podobu plného bytí, poznání a blaženosti. Jak potom chce někdo dokazovat, že Absolutní Pravda je neosobní?
 


Brahman má všechny vznešené vlastnosti a rozumí se, že vlastní všechny rozmanité energie. Podle autority Viṣṇu Purāṇy (6.7.60), se každá z Viṣṇuových energií řadí do jedné ze tří kategorií. Jeho duchovní energie a energie zahrnující živé bytosti se označují jako vyšší, zatímco hmotná energie je nižší a vyrůstá z nevědomosti.
 


Energie živých bytostí se odborně nazývá energie kṣetrajña. Tato kṣetrajña-śakti, ačkoliv je kvalitativně totožná s Pánem, bývá v důsledku nevědomosti podmaněna hmotnou energií, a proto trpí všemi druhy hmotných utrpení. Jinými slovy, živé bytosti jsou umístěny v okrajové energii mezi vyšší (duchovní) a nižší (hmotnou) energií, a úměrně stykům živé bytosti buď s hmotnou, nebo s duchovní energií je tato bytost na příslušné vyšší nebo nižší úrovni existence.
 


Pán stojí nad nižší i okrajovou energií, které byly výše popsány, a Jeho duchovní energie se projevuje ve třech odlišných fázích: jako věčné bytí, věčná blaženost a věčné poznání. Pokud se týká věčného bytí, to je řízené silou, která se nazývá sandhinī; podobně blaženost a vědění jsou řízeny silou hlādinī a saṁvit. Pán jako nejvyšší zdroj všech energií je svrchovaným vládcem duchovní, okrajové i hmotné energie. Všechny různé druhy energií jsou spojeny s Pánem ve věčné oddané službě.
 


Nejvyšší Osobnost Božství si užívá ve Své věčné transcendentální podobě. Není to ohromující, když si člověk troufá říkat, že Pán je bez energií? Pán je vládce všech energií a živé bytosti jsou nedílné části jedné z nich. Mezi Pánem a živými bytostmi je propastný rozdíl. Jak tedy může někdo tvrdit, že živé bytosti jsou s Pánem totožné? Bhagavad-gītā rovněž udává, že živé bytosti náleží k vyšší energii Pána. Avšak v pojetí vzájemného vztahu energie a energetického zdroje se od sebe energie a její zdroj zároveň neliší. Podobně jako energie a energetický zdroj se od sebe neliší ani Pán a živé bytosti.
 


Země, voda, oheň, vzduch, éter, mysl, inteligence a falešné ego jsou nižší energie Pána, ale živé bytosti se od nich ode všech jakožto vyšší energie liší. To je učení Bhagavad-gīty (7.4).
 


Transcendentální podoba Pána existuje věčně a je plná transcendentální blaženosti. Jak tedy může být taková podoba produktem hmotné kvality dobra? Tudíž každý, kdo nevěří v transcendentální podobu Pána, je bezpochyby nevěřící démon a jako takový je nedotknutelný, je persona non grata; osoba, s níž není vhodné se stýkat a která je odsouzena k potrestání králem podsvětí.
 


Buddhisté se označují jako ateisté, protože nemají úctu k Vedám, ale ti, kteří se vzpírají védským závěrům a zároveň předstírají, že Vedy následují, jsou mnohem nebezpečnější než buddhisté.
 


Śrī Vyāsadeva velice milostivě shrnul védské poznání ve své Vedānta-sūtře, ale jestliže člověk naslouchá komentářům māyāvādské školy (reprezentované Śaṅkarovou sampradāyou), bude jistě svedený s cesty duchovní realizace.
 


Vedānta-sūtra se nejprve zabývá teorií emanací. Všechna kosmická projevení jsou emanacemi Pána, Absolutní Osobnosti Božství, které jsou umožněny Jeho rozličnými nepochopitelnými energiemi. U teorie emanace lze užít příkladu zázračného kamene. Zázračný kámen může dotekem proměnit neomezené množství železa ve zlato a sám se přesto nemění. Podobně Nejvyšší Pán může Svými nepochopitelnými energiemi stvořit všechny hmotné světy a přesto Sám zůstává úplný a nezměněný. Je pūrṇa (úplný), a ačkoliv z Něj emanuje neomezené množství pūreṇ, Sám stále zůstává pūrṇou.
 


Teorie iluze, jak ji představuje māyāvādská škola, je obhajována na základě tvrzení, že teorie emanace by vedla k přeměně Absolutní Pravdy. Kdyby tomu tak bylo, Vyāsadeva by se musel mýlit. Aby se tomuto závěru māyāvādští filozofové vyhnuli, přišli se svojí teorií iluze. Svět neboli kosmický výtvor není neskutečný, jak tvrdí māyāvādská škola. Pouze nemá trvalou existenci. Nestálá věc nemůže být označována jako falešná. Avšak představa, že hmotné tělo je vlastní já, je zcela jistě chybná.
 


Praṇava (oṁ) neboli oṁkāra z Ved je původní hymnus. Tento transcendentální zvuk je totožný s podobou Pána. Praṇava oṁkāra je základem všech védských hymnů. Tat tvam asi je ve védské literatuře pouze druhotným slovem a toto slovo za původní hymnus nelze pokládat. Śrīpāda Śaṅkarācārya kladl větší důraz na druhotné slovo tat tvam asi, než na prvotní a základní oṁkāru.”
 

[NEED TO PASTE FOOTNOTE!]


Pán takto hovořil o Vedānta-sūtře a odsoudil celou nauku māyāvādské školy.* Bhaṭṭācārya se pokoušel hájit sebe a svou māyāvādskou školu žonglováním s logikou a gramatikou, ale Pán nad ním zvítězil silou Svých mocných argumentů. Potvrdil, že všichni máme věčný vztah s Osobností Božství a že oddaná služba jakožto opětování vzájemných vztahů je naším věčným zaměstnáním. Výsledkem takovýchto výměn je dosažení premy, lásky k Bohu. Když člověk dosáhne lásky k Bohu, láska k ostatním bytostem automaticky následuje, neboť Pán je souhrnem všech živých bytostí.


* Všechny tyto filozofické jemnosti jsme podrobněji vysvětlili v knize Zlatý avatār, a také Śrīmad-Bhāgavatam je jednu po druhé postupně vyjasňuje.

 


Pán prohlásil, že kromě tří bodů — totiž věčného vztahu k Bohu, výměně styků s Ním a dosažení lásky k Němu — je vše, čemu Vedy učí, nepotřebné a smyšlené.
 


Pán dále řekl, že māyāvādská filozofie, jak ji učí Śrīpāda Śaṅkarācārya, je imaginárním výkladem Ved, ale že Śaṅkarācārya tímto způsobem musel učit, neboť to měl nařízené od Nejvyšší Osobnosti Božství. V Padma Purāṇě se říká, že Pán, Osobnost Božství, rozkázal vznešenému Śivovi, aby svedl lidstvo z cesty k Němu (k Osobnosti Božství). Pán tak měl být skrytý, aby to lidi povzbuzovalo k plození stále většího množství obyvatelstva. Śiva řekl Devī: “V Kali-yuze budu v oděvu brāhmaṇy kázat māyāvādskou filozofii, která není ničím jiným, než zahaleným buddhismem.”
 


Poté, co vyslechl řeč Pána Śrī Caitanyi Mahāprabhua, Bhaṭṭācārya ustrnul v údivu a s úctou na Něj bez jediného slova hleděl. Pán jej pak povzbudil ujištěním, že není důvodu k údivu. “Říkám, že oddaná služba Osobnosti Božství je nejvyšším cílem lidského života.” Potom citoval śloku z Bhāgavatamu a ujistil jej tím, že i osvobozené duše, které dosáhly vysokého stupně duchovní realizace, se uchylují k oddané službě Pánu Harimu, protože Osobnost Božství má takové transcendentální vlastnosti, že přitahuje i srdce osvobozených duší.
 


Poté si Bhaṭṭācārya přál slyšet výklad śloky “ātmārāma” z Bhāgavatamu (1.7.10). Pán nejprve požádal Bhaṭṭācāryu, aby śloku vyložil jako první, s tím, že pak ji vyloží On. Bhaṭṭācārya potom podal učený výklad śloky se zvláštním zřetelem k logice. Vysvětlil ji devíti různými způsoby založenými hlavně na logice, neboť byl nejslavnějším učitelem logiky své doby.
 


Pán jej vyslechl, poděkoval mu za učený výklad śloky, a na Bhaṭṭācāryovu žádost vysvětlil verš šedesáti čtyřmi různými způsoby, aniž se dotkl devíti výkladů, které předložil Bhaṭṭācārya.
 

[NEED TO PASTE FOOTNOTE!]


Když vyslechl Pánův výklad śloky ātmārāma, Bhaṭṭācārya dospěl k přesvědčení, že takovýto učený výklad nemohla podat žádná pozemská bytost.* Śrī Gopīnātha Ācārya se jej již předtím pokoušel přesvědčit o Pánově božskosti, ale Bhaṭṭācārya tehdy ještě nemohl Pána takto přijmout. Nyní však byl Bhaṭṭācārya ohromený Pánovým rozborem Vedānta-sūtry a výklady śloky ātmārāma, a tak si začal uvědomovat, že se dopustil velkého přestupku proti lotosovým nohám Pána, když v Něm nepoznal Samotného Kṛṣṇu. Poté se Mu odevzdal, litoval svého minulého jednání a Pán byl tak laskavý, že Bhaṭṭācāryu přijal. Ze Své bezpříčinné milosti se před ním zjevil nejprve jako čtyřruký Nārāyaṇa a poté jako dvouruký Pán Kṛṣṇa s flétnou v ruce.

* Úplný výklad, který Pán přednesl, by stačil na další malou knihu; čtenáři ho mohou nalézt celý v knize Zlatý avatār.

 


Bhaṭṭācārya okamžitě padl k Jeho lotosovým nohám a složil mnoho ślok velebících Pána. Jeho milostí téměř okamžitě sestavil téměř sto ślok chválících Pána. Poté ho Pán objal a vlivem transcendentální extáze ztratil Bhaṭṭācārya vědomí tělesné existence. Na jeho těle se objevilo všech osm příznaků tranzu — slzy, chvění, tlukot srdce, pot, návaly emocí, tanec, zpěv a pláč. Śrī Gopīnātha Ācārya se velice radoval a divil se této pozoruhodné proměně svého švagra, která se uskutečnila milostí Pána.
 


Ze sta překrásných ślok, které Bhaṭṭācārya složil ke chvále Pána, jsou následující dvě nejdůležitější a v krátkosti vysvětlují podstatu Pánova poslání:
 


1. Odevzdávám se Nejvyššímu Pánu, Osobnosti Božství, který se nyní zjevil jako Śrī Caitanya Mahāprabhu. Je oceánem veškeré milosti, a nyní sestoupil, aby nás učil odpoutanosti, poznání a oddané službě Jemu Samému.
 


2. Protože čistá oddaná služba Pánu byla postupem času ztracena, Pán se zjevil, aby znovu nastolil její zásady. Vzdávám proto úctu Jeho lotosovým nohám.
 


Pán vyložil slovo mukti jako ekvivalent slova Viṣṇu, Osobnost Božství. Dosáhnout mukti neboli osvobození z pout hmotné existence znamená dosáhnout služby Pánu.
 


Pán se potom vydal do jižní Indie a ze všech, které cestou potkal, se stali oddaní Pána Śrī Kṛṣṇy. Oni potom obrátili k oddané službě, Bhāgavata-dharmě, rovněž mnoho dalších lidí. A takto Pán došel až ke břehům Godāvarī, kde se setkal se Śrīlou Rāmanandou Rāyem, správcem Madrasu pod vládou Mahārāje Pratāparudry, krále Orissy. Pánovy rozhovory s Rāmanandou Rāyem jsou velmi důležité pro vyšší realizaci transcendentálního poznání a samy o sobě by svou délkou stačily na malou brožurku. My zde podáme alespoň výtah z jejich rozhovoru.
 


Śrī Rāmananda Rāya byl seberealizovanou duší, ačkoliv navenek náležel ke kastě, která stojí na společenském žebříčku níže než kasta brāhmaṇů. Nenacházel se v životním stádiu odříkání a mimoto byl vysokým vládním úředníkem. Śrī Caitanya Mahāprabhu ho přesto přijal jako osvobozenou duši na základě vysokého stupně jeho realizace transcendentálního poznání. Podobně přijal Pán Śrīlu Haridāse Ṭhākura, staršího oddaného Pána, který pocházel z mohamedánské rodiny. Je ještě mnoho jiných oddaných, kteří přišli z různých tříd společnosti, sekt a kast. Jediným Pánovým měřítkem byla úroveň oddané služby té které osoby. Nezajímal se o zevní oděv člověka; zajímal se pouze o duši uvnitř a o její činnosti. Tudíž celá kazatelské mise Pána může být pochopena pouze z duchovního hlediska a jako takový nemá kult Śrī Caitanyi Mahāprabhua neboli kult Bhāgavata-dharmy nic společného se světskými záležitostmi, sociologií, politikou, hospodářským rozvojem nebo jakoukoliv životní sférou tohoto druhu. Śrīmad-Bhāgavatam je čistá transcendentální potřeba duše.
 


Když se Pán setkal na březích Godāvarī se Śrī Rāmanandou Rāyem, zmínil se o varṇāśrama-dharmě, kterou Hindové dodržují. Śrīla Rāmananda Rāya řekl, že dodržováním zásad varṇāśrama-dharmy, systému čtyř kast a čtyř životních stádií lidského života, může každý realizovat Transcendenci. Podle Pána je systém varṇāśrama-dharma pouze povrchní a má velmi málo společného s nejvyšší realizací duchovních hodnot. Nejvyšší životní dokonalostí je dosáhnout neulpívání na hmotných poutech a tomu úměrně realizovat transcendentální láskyplnou službu Pánu. Osobnost Božství uzná každou živou bytost, která na této cestě dělá pokroky. Oddaná služba je tedy vrcholem rozvoje veškerého poznání. Když se Śrī Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství, zjevil, aby osvobodil všechny pokleslé duše, doporučil všem živým bytostem osvobození následujícím způsobem: Všechny živé bytosti emanují z Boha, Nejvyšší Absolutní Osobnosti Božství, a proto Ho musejí uctívat svými předepsanými činnostmi, neboť vše co vidíme je rovněž expanzí Jeho energie. To je cesta ke skutečné dokonalosti, kterou schvalují všichni praví ācāryové, minulí i současní. Varṇāśramský systém je víceméně založen na morálních a etických zásadách. Je v něm velice málo realizace Transcendence a Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu ho odmítl jako povrchní a požádal Rāmanandu Rāye, aby šel hlouběji.
 


Śrī Rāmananda Rāya poté navrhl zřeknutí se plodonosných činností a odevzdání výsledků svého jednání Pánu. Bhagavad-gītā (9.27) v této souvislosti radí: “Ať činíš cokoliv, ať pojídáš cokoliv, ať daruješ cokoliv a ať provádíš jakákoliv pokání, vždy to čiň jen jako oběť Mně.” Takováto odevzdanost naznačuje, že Osobnost Božství stojí nad neosobním varṇāśramským systémem, ale ještě stále neobjasňuje vztah živé bytosti a Pána. Pán proto zamítl i tento návrh a požádal Rāmanandu Rāye, aby pokračoval.
 


Rāya potom navrhl zřeknutí se varṇāśrama-dharmy a přijetí oddané služby. Ani s tímto návrhem Pán nesouhlasil s tím, že nikdo by se neměl náhle zřeknout svého postavení, jelikož to nemusí mít kladný výsledek.
 

[NEED TO PASTE FOOTNOTE!]


Rāya dále navrhl, že nejvyšším úspěchem živé bytosti je dosažení duchovní realizace zcela prosté hmotného pojetí života. Pán tento návrh zamítl také, protože pod záminkou duchovní realizace způsobili mnozí nesvědomití lidé zmatek ve společnosti. Náhle dosáhnout realizace takovýmto způsobem není možné. Rāya poté navrhl upřímně se stýkat se seberealizovanými dušemi a pokorně naslouchat transcendentálnímu poselství o zábavách Osobnosti Božství. Tento návrh Pán přivítal. Rāmananda Rāya tak kráčel ve stopách Brahmājīho, který řekl, že Osobnost Božství se často nazývá ajita neboli ten, Jehož nemůže nikdo přemoci ani se Mu přiblížit. Ale tento ajita se také stává jitou (poraženým) pomocí metody, která je velmi prostá a snadná. Tato jednoduchá metoda říká, že člověk se musí vzdát domýšlivého postoje, kdy sám sebe prohlašuje za Boha. Musí být velice skromný a pokorný, snažit se žít mírumilovně a dychtivě naslouchat transcendentální seberealizované duši, která hovoří o poselství Bhāgavata-dharmy neboli náboženství, zaměřeného na oslavování Nejvyššího Pána a Jeho oddaných. Živé bytosti mají instinktivně potřebu oslavovat velikého člověka, ale nenaučily se oslavovat Pána. Dokonalosti života je možné dosáhnout jednoduše oslavováním Pána ve společnosti seberealizovaných oddaných Pána. Seberealizovaný oddaný je ten, kdo se zcela odevzdá Pánovi a koho nepřitahuje hmotný blahobyt. Hmotný blahobyt a smyslové požitky a jejich rozvíjení jsou všechno činnosti, které pocházejí z nevědomosti v lidské společnosti. Mír a přátelství nelze uskutečnit ve společnosti, která je odvrácená od Boha a Jeho oddaných. Je tudíž nanejvýš důležité, aby člověk vyhledal společnost čistých oddaných a pokorně jim naslouchal, ať je v jakémkoliv postavení. Vyšší či nižší životní postavení člověku nijak nepřekáží na cestě seberealizace. Jediná věc, kterou musí dělat, je pravidelně naslouchat seberealizované duši. Učitel může také dávat přednášky z védské literatury a kráčet tak ve stopách předchozích ācāryů, kteří realizovali Absolutní Pravdu. Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu doporučil tuto jednoduchou metodu seberealizace, všeobecně známou jako Bhāgavata-dharma. Śrīmad-Bhāgavatam v tomto směru poskytuje dokonalé vedení.

* Mezinárodní společnost pro vědomí Kṛṣṇy (ISKCON — The International Society for Kṛṣṇa Consciousness) byla založena za tímto účelem.

 


Rozhovor Pána a Śrī Rāmanandy Rāye pokračuje dále a týká se ještě vznešenějších duchovních námětů, ale my v prezentaci rozmluvy mezi těmito dvěma velkými osobnostmi záměrně nepokračujeme, protože člověk se nejdříve musí dostat na duchovní úroveň, aby mohl vyslechnout další hovory s Rāmanandou Rāyem. Rozhovor Śrīly Rāmanandy Rāye s Pánem jsme uveřejnili v jiné naší knize (Zlatý avatār).
 


V závěru tohoto setkání Pán poradil Śrī Rāmanandovi Rāyovi, aby odešel z vládní služby a přišel do Purī, aby potom mohli žít společně a vychutnávat vzájemný transcendentální vztah. Po nějakém čase Śrī Rāmananda Rāya vládní službu opustil a přijal od krále penzi. Vrátil se do své rezidence v Purī, kde se stal jedním z nejdůvěrnějších oddaných Pána. V Purī žil ještě jiný vznešený muž, jménem Śikhi Māhiti, který byl rovněž důvěrným oddaným jako Rāmananda Rāya. Pán se třemi nebo čtyřmi Svými společníky v Purī pravidelně hovořil o duchovních hodnotách, a tak strávil osmnáct let v duchovním vytržení. Tyto rozhovory zaznamenal Jeho osobní sekretář Śrī Dāmodara Gosvāmī, jeden ze čtyř nejdůvěrnějších oddaných.
 


Pán intenzivně cestoval po celé jižní Indii. Udělil rovněž zasvěcení velkému světci z Mahārāṣṭry, jenž byl známý jako svatý Tukārāma. Svatý Tukārāma po Pánově zasvěcení zaplavil saṅkīrtanovým hnutím celou provincii Mahārāṣṭra a tento transcendentální příval je v jihozápadní části velkého indického poloostrova dodnes patrný.

[NEED TO PASTE FOOTNOTE!]


Pán objevil v jižní Indii dva velmi důležité staré spisy, které se jmenují Brahma-saṁhitā * a Kṛṣṇa-karṇāmṛta. Tyto dvě cenné knihy jsou autoritami doporučovány ke studiu každému, kdo kráčí cestou oddané služby. Pán se poté ze Své jihoindické cesty vrátil do Purī.


* Shrnutí Śrīmad-Bhāgavatamu.

 


Po Jeho návratu do Purī se všem oddaným jakoby znovu vrátil život a Pán zde pokračoval ve Svých zábavách transcendentální realizace. Nejdůležitější událostí toho období bylo Pánovo přijetí krále Pratāparudry. Král Pratāparudra byl velikým oddaným Pána a považoval se za jednoho z Jeho služebníků, jemuž byl svěřen úklid chrámu. Śrī Caitanya Mahāprabhu tento králův pokorný postoj velmi oceňoval. Král požádal Bhaṭṭācāryu i Rāye, aby mu sjednali schůzku s Pánem. Když však oba věrní oddaní žádost přednesli, Pán ji zamítl; a to i přesto, že Ho o to požádali Jeho osobní společníci, Rāmānanda Rāya a Sārvabhauma Bhaṭṭācārya. Pán zdůrazňoval, že pro sannyāsīna je nebezpečné stýkat se ženami a se světskými lidmi, kteří se neustále zaobírají penězi. Pán byl ideální sannyāsī. Žádná žena se k Němu nesměla ani přiblížit; dokonce ani tehdy, když Mu chtěla vzdát úctu. Místa k sezení pro ženy byla daleko od Něho. Jako ideální učitel a ācārya se velmi přísně držel předepsaných činností sannyāsīna. Nebyl jen inkarnací Boha, ale ukázal také ideální charakter lidské bytosti. Jeho chování k ostatním bylo rovněž bezúhonné. Ve Svém jednání jako ācārya byl tvrdší než blesk a jemnější než růže. Jeden z Jeho společníků, Haridāsa mladší, se dopustil velké chyby, když chtivě pohlédl na mladou ženu. Pán jako Nadduše okamžitě odhalil chtíč v jeho mysli a Haridāsa mladší byl okamžitě vypovězen z Pánovy společnosti a již nikdy nebyl přijat zpátky, i když ostatní Pána žádali, aby Haridāsovu chybu omluvil. Z odloučení od Pána později Haridāsa mladší spáchal sebevraždu a zprávy o ní se dostaly až ke Śrī Caitanyovi. Dokonce ani tehdy Pán na přestupek nezapomněl a řekl, že Haridāse stihl spravedlivý trest.
 


Pokud se jednalo o zásady životního stavu odříkání a ukázněnosti, Pán neznal kompromis. I když věděl, že král je velký oddaný, odmítl se s ním setkat pouze proto, že král byl člověkem, který se neustále zaobírá penězi. Svým příkladem chtěl Pán zdůraznit vhodné chování transcendentalisty. Transcendentalista nemá se ženami a s penězi co do činění. Musí se vždy takových důvěrných vztahů vyvarovat. Oddaní však zařídili, že král nakonec Pánovu přízeň obdržel. To znamená, že oblíbený oddaný Pána může obdařit začátečníka přízní mnohem velkoryseji nežli Pán. Čistý oddaný se proto nikdy nedopustí přestupku proti nohám jiného čistého oddaného. Přestupek proti lotosovým nohám Pána milostivý Pán někdy promíjí, ale přestupek proti nohám oddaného je pro toho, kdo skutečně touží učinit pokrok v oddané službě, velmi nebezpečný.
 


Za Jeho pobytu v Purī za Ním přicházely tisíce oddaných, kteří se s Ním chtěli setkat během Ratha-yātry, festivalu vozů Pána Jagannātha. Důležitou činností během festivalu vozů bylo umývání chrámu Guṇḍicā, na které Pán přímo dohlížel. Pánovo skupinové saṅkīrtanové hnutí v Purī bylo jedinečnou podívanou pro masy lidí. To je způsob, jak obrátit mysl lidí k duchovní realizaci. Pán tento systém masového saṅkīrtanu zavedl, a vedoucí představitelé všech zemí mohou tohoto duchovního hnutí využít a udržet tak mezi lidmi vzájemné přátelství, mír a čistotu. To nyní naléhavě potřebuje lidská společnost na celém světě.
 


Pán se po nějakém čase opět vydal na cestu, tentokrát do severní Indie, a rozhodl se navštívit Vṛndāvan a místa v jeho okolí. Procházel džunglemi Jharikhaṇḍy (Madhya Bhāraty) a všechna divoká zvířata se rovněž přidala k Jeho saṅkīrtanovému hnutí. Divocí tygři, sloni, medvědi a srnci — všichni společně doprovázeli Pána a Pán doprovázel je v saṅkīrtanu. Tím dokázal, že bude-li se šířit saṅkīrtanové hnutí (skupinové zpívání a oslavování Pánova jména), mohou žít v míru a přátelství i divoká zvířata; nemluvě o lidech, u kterých se předpokládá, že jsou civilizovaní. Žádný člověk na světě neodmítne připojit se k saṅkīrtanovému hnutí. Pánovo saṅkīrtanové hnutí také není omezené na žádnou kastu, vyznání, barvu pleti nebo životní druh. Zde je přímý důkaz toho, jak velké je poslání Pána: dovolil, aby se do Jeho hnutí zapojila i divoká zvířata.
 


Na Své cestě zpátky z Vṛndāvanu přišel nejprve do Prayāgu, kde se setkal s Rūpou Gosvāmīm a jeho mladším bratrem Anupamem. Potom došel do Benaresu, kde po dva měsíce poučoval Śrī Sanātanu Gosvāmīho o transcendentální vědě. Učení předané Sanātanovi Gosvāmīmu tvoří samo o sobě dlouhý výklad a proto ho zde nebude možné uvést celé. Zmíníme se tedy alespoň o jeho hlavních myšlenkách.
 


Sanātana Gosvāmī (dříve Sākara Mallika) zastával ministerskou službu bengálské vlády Nawaba Hussaina Šáha. Rozhodl se připojit k Pánovi, a proto ze služby odešel. Když Pán na Své cestě z Vṛndāvanu přišel do Vārāṇasī, stal se hostem Śrī Tapana Miśry a Candraśekhara, kterým pomáhal brāhmaṇa z Mahārāṣṭry. V té době vedl Vārāṇasī velký sannyāsī māyāvādské školy, Śrīpāda Prakāśānanda Sarasvatī. Když byl Pán ve Vārāṇasī, lidé začali být vlivem Jeho masového saṅkīrtanového hnutí všeobecně více přitahováni k Pánu Caitanyovi Mahāprabhuovi. Tisíce poutníků Jej následovalo kamkoliv přišel, zejména když navštěvoval Viśvanāthův chrám. Některé přitahovalo Jeho tělesné vzezření a jiné Jeho melodické písně oslavující Pána.
 


Māyāvādští sannyāsīni označovali sami sebe za Nārāyaṇa. Vārāṇasī je ještě dnes plné māyāvādských sannyāsīnů. Někteří lidé, kteří spatřili Pána uprostřed Jeho saṅkīrtanové skupiny, Ho považovali za skutečného Nārāyaṇa a tato zpráva se dostala až do tábora velkého sannyāsīna Prakāśānandy.
 


V Indii neustále existuje duchovní rivalita mezi māyāvādskou a bhāgavatskou školou. A tak, když se Prakāśānanda doslechl o Pánovi, věděl, že Pán je vaiṣṇavský sannyāsī, a proto před těmi, kteří mu zprávu donesli, Pána snižoval. Zavrhoval Pánovo jednání a šíření saṅkīrtanového hnutí, které podle jeho názoru nebylo ničím jiným, než náboženským sentimentem. Prakāśānanda byl mistrným studentem Vedānty a svým stoupencům radil, aby věnovali pozornost Vedāntě a saṅkīrtanu se nezúčastňovali.
 


Jednomu oddanému brāhmaṇovi se Prakāśānandova kritika nelíbila a s lítostí se vydal za Pánem. Sdělil Pánovi, že když pronesl jméno Pána před sannyāsīnem Prakāśānandou, tento sannyāsī Pána velmi kritizoval, i když brāhmaṇa slyšel, že Prakāśānanda jméno Caitanya pronesl několikrát. Brāhmaṇu udivilo to, že sannyāsī Prakāśānanda nebyl ani jednou schopen vyslovit zvukovou vibraci Kṛṣṇa, i když jméno Caitanya pronesl několikrát.
 


Pán oddanému brāhmaṇovi s úsměvem vysvětlil, proč māyāvādī není schopen pronést Kṛṣṇovo svaté jméno: “Māyāvādští filozofové se dopouštějí přestupků proti lotosovým nohám Kṛṣṇy, i když stále pronášejí slova jako brahma, ātmā nebo caitanya atd. A protože se dopouštějí přestupků proti lotosovým nohám Kṛṣṇy, nemohou vyslovit Kṛṣṇovo svaté jméno. Jméno Kṛṣṇa a Osobnost Božství Kṛṣṇa se od sebe neliší. V absolutní sféře není rozdíl mezi jménem, podobou nebo osobou Absolutní Pravdy, protože v absolutní sféře je vše transcendentální blažeností. Tělo Osobnosti Božství Kṛṣṇy je totožné s Jeho duší. To je rozdíl mezi Pánem a živou bytostí, která se vždy od svého vnějšího těla liší. Kṛṣṇovo postavení je transcendentální, a proto je pro neznalce velmi obtížné skutečně poznat Osobnost Božství Kṛṣṇu, Jeho svaté jméno, slávu atd. Jeho jméno, sláva, podoba a zábavy jsou jedna a táž transcendentální totožnost a nelze je poznat hmotnými smysly.
 


Transcendentální vztahy v Pánových zábavách jsou zdrojem ještě větší blaženosti, než kterou lze zažít realizací Brahmanu nebo splynutím s Nejvyšším. Kdyby tomu tak nebylo, nebyl by ten, kdo je již na úrovni transcendentální blaženosti Brahmanu, přitahován transcendentální blažeností Pánových zábav.”
 


Poté uspořádali Pánovi oddaní velké setkání, na něž byli pozváni všichni sannyāsīni, včetně Pána a Prakāśānandy Sarasvatīho. Při tomto setkání oba učenci (Pán a Prakāśānanda) dlouho rozmlouvali o duchovních hodnotách saṅkīrtanového hnutí a stručný obsah jejich rozhovoru zde uvádíme.
 


Velký māyāvādský sannyāsī Prakāśānanda se Pána ptal na důvod, proč dává saṅkīrtanovému hnutí přednost před studiem Vedānta-sūtry. Prakāśānanda řekl, že číst Vedānta-sūtru je povinností sannyāsīna. Co vedlo Pána k tomu, že se oddal saṅkīrtanu?
 


Na tento dotaz Pán pokorně odpověděl: “Uchýlil jsem se k saṅkīrtanovému hnutí namísto studia Vedānty, protože jsem velký hlupák.” Pán takto Sám Sebe představil jako jednoho z nesčetných hlupáků tohoto věku, kteří absolutně nejsou schopni studovat vedāntskou filozofii. To, že Vedāntu studují hlupáci, způsobilo ve společnosti velký zmatek. Pán potom pokračoval: “A jelikož jsem velký hlupák, Můj duchovní mistr Mi zakázal zahrávat si s vedāntskou filozofií. Řekl, že bude lépe, když budu zpívat svaté jméno Pána, protože to Mne osvobodí z hmotného otroctví.
 


V tomto věku Kali není jiné náboženství, než oslavování Pána opakováním Jeho svatého jména, a to je příkaz všech zjevených písem. Můj duchovní mistr Mne naučil jednu śloku (z Bṛhan-nāradīya Purāṇy):
 

harer nāma harer nāma harer nāmaiva kevalam
kalau nāsty eva nāsty eva nāsty eva gatir anyathā


A tak na příkaz Svého duchovního mistra zpívám svaté jméno Hariho a nyní po tomto svatém jménu úplně šílím. Kdykoliv pronáším svaté jméno, úplně se zapomínám a někdy se směji, pláči a tančím jako šílenec. Myslel jsem, že jsem z tohoto zpívání skutečně zešílel, a zeptal jsem se na to Svého duchovního mistra. Sdělil Mi, že to je pravý účinek zpívání svatého jména, které vytváří transcendentální pocity, přicházející jen velice vzácně. Je to příznak lásky k Bohu, která je konečným cílem života. Láska k Bohu je transcendentální vůči osvobození (mukti), a tudíž je nazývána pátým stádiem duchovní realizace, stojícím ještě výše než osvobození. Zpíváním svatého jména Kṛṣṇy se dosahuje stádia lásky k Bohu, a Já jsem měl to štěstí, že se Mi dostalo tohoto požehnání.”
 


Poté, co vyslechl Pánovu řeč, se māyāvādský sannyāsī Pána zeptal, co je špatného na tom, studovat Vedāntu se zpíváním svatého jména zároveň. Prakāśānanda Sarasvatī dobře věděl, že Pán byl dříve známý jako Nimāi Paṇḍita, velmi vzdělaný učenec z Navadvīpu, a to, že se vydával za velkého hlupáka, mělo jistě nějaký účel. Pán se usmál a řekl: “Můj milý pane, jestliže dovolíš, zodpovím tvůj dotaz.”
 


Všechny přítomné sannyāsīny Pán Svým čestným jednáním potěšil a všichni se shodli na tom, že ať odpoví cokoliv, nemůže je to urazit. Pán potom promluvil takto:
 


Vedānta-sūtra sestává z transcendentálních slov vyřčených transcendentální Osobností Božství. Jako taková nemůže obsahovat žádné lidské nedostatky, jako jsou omyly, iluze, podvody a nedokonalosti. Ve Vedānta-sūtře je vyjádřeno poselství Upaniṣad, a co je tam řečeno přímo, je zajisté slavné. Ale veškeré interpretace, jaké podal Śaṅkarācārya, nemají k sūtře přímý vztah, a takový komentář všechno ničí.
 


Slovo Brahman znamená největší ze všech — plný transcendentálního bohatství a nadřazený všem. Brahman je ve Své konečné podstatě Osobností Božství, a je zastřený neosobními interpretacemi a pojímaný jako neosobní. Vše, co existuje v duchovním světě, je plné transcendentální blaženosti, včetně podoby, těla, místa a příslušenství Pána. Vše je věčně vědomé a blažené. Není chybou Ācāryi Śaṅkary, že takovýmto způsobem Vedāntu interpretoval, ale jestliže ji někdo takto přijímá, je bezpochyby odsouzen k záhubě. Každý, kdo přijímá transcendentální tělo Osobnosti Božství za něco hmotného, se bezpochyby dopouští toho největšího rouhání.”
 


Pán takto hovořil s Prakāśānandou téměř stejně jako k Bhaṭṭācāryovi v Purī a silou Svých argumentů vyvrátil platnost māyāvādských interpretací Vedānta-sūtry. Všichni přítomní sannyāsīni prohlásili Pána za zosobněné Vedy a za Osobnost Božství. Všichni sannyāsīni byli obráceni na kult bhakti, bez výjimky přijali svaté jméno Pána Śrī Kṛṣṇy a společně povečeřeli s Pánem ve svém středu. Po tomto obrácení sannyāsīnů Pánova popularita ve Vārāṇasī ještě vzrostla a tisíce lidí se shromáždily, aby mohly Pána osobně spatřit. Pán tak upevnil prvořadou důležitost Śrīmad-Bhāgavata-dharmy a zvítězil nad všemi ostatními systémy duchovní realizace. Po této události všechny obyvatele Vārāṇasī zaplavilo transcendentální saṅkīrtanové hnutí.
 


Když Pán pobýval ve Vārāṇasī, přišel tam rovněž Sanātana Gosvāmī, který opustil svůj úřad. Dříve byl jedním z ministrů bengálské vlády Nawaba Hussaina Šáha. Měl s odchodem ze státní služby určité potíže, protože Nawab jej nechtěl nechat odejít, ale nakonec se do Vārāṇasī dostal a Pán ho učil pravidlům oddané služby. Učil jej o přirozeném postavení živé bytosti, o příčině jejího otroctví ve hmotných podmínkách, o jejím věčném vztahu k Osobnosti Božství, o transcendentálním postavení Pána, Nejvyšší Osobnosti Božství, o Jeho expanzích do různých úplných částí inkarnací, o Jeho vládě nad různými částmi vesmíru, o povaze Jeho transcendentálního sídla, o činnostech v oddané službě, o různých stupních jejich rozvoje, o pravidlech a příkazech, které je třeba dodržovat pro dosažení postupných stádií duchovní dokonalosti, o příznacích jednotlivých inkarnací v různých věcích a jak je poznat s odkazem na zjevená písma.
 


Pánovo učení Sanātanovi Gosvāmīmu tvoří jednu velkou kapitolu Śrī Caitanya-caritāmṛty a vyložit celé učení podrobně by vyžadovalo samostatný svazek. Detailně toto učení popisujeme v naší knize Zlatý avatār.
 


Pán navštívil všechna významná místa v Mathuře a poté přišel do Vṛndāvanu. Pán Caitanya se zjevil v rodině brāhmaṇy z vysoké kasty a nadto byl jako sannyāsī učitelem všech vareṇ a āśramů. Přesto přijímal jídlo od všech tříd vaiṣṇavů. Brāhmaṇové z kasty Sanoḍiyā mají v Mathuře nižší společenské postavení, ale Pán přijímal jídlo i v rodině takovéhoto brāhmaṇy, protože Jeho hostitel byl shodou okolností učedníkem duchovní rodiny Mādhavendry Purīho.
 


Ve Vṛndāvanu se Pán vykoupal ve dvaceti čtyřech důležitých místech a ghāṭech. Vydal se do všech dvanácti důležitých vanů (lesů). Všechny krávy a ptáci Jej v lesích vítali, jako by byl jejich velmi starý přítel. Pán také začal objímat všechny stromy, které v těch lesích rostly a přitom pocítil příznaky transcendentální extáze. Upadal do bezvědomí, ale k vědomí Ho opět přivedlo zpívání svatého jména Kṛṣṇy. Transcendentální příznaky, které byly patrné na Pánově těle, když cestoval vṛndāvanskými lesy, byly zcela jedinečné a nepopsatelné, a my jsme se zde o nich jen stručně zmínili.
 


Z různých významných míst, která Pán ve Vṛndāvanu navštívil, to byl například Kāmyavan, Ādīśvara, Pāvana-sarovara, Khadiravan, Śeṣaśāyī, Khela-tīrtha, Bhāṇḍīravan, Bhadravan, Śrīvan, Lauhavan, Mahāvan, Gokula, Kāliya-hrada, Dvādaśāditya, Keśī-tīrtha atd. Když spatřil místa, kde se odehrával tanec rāsa, okamžitě upadl do tranzu. V době, kdy pobýval ve Vṛndāvanu, bydlel u Akrūra-ghāṭu.
 


Jeho osobní služebník Kṛṣṇadāsa Vipra Ho přiměl k tomu, aby se vrátil z Vṛndāvanu do Prayāgu a vykoupal se během Māgha Mely. Pán souhlasil a tak se oba vydali do Prayāgu. Na cestě se setkali s několika Pathany, mezi nimiž byl učený Moulana. Pán uvedl s Moulanem a jeho společníky několik rozhovorů, při nichž Moulana přesvědčil, že v Koránu jsou také popisy Bhāgavata-dharmy a Kṛṣṇy. Všichni Pathanové tak byli obráceni na kult oddané služby.
 


Když se vrátil do Prayāgu, poblíž chrámu Bindu-mādhavy se s Ním setkali Śrīla Rūpa Gosvāmī a jeho mladší bratr. Tentokrát lidé z Prayāgu Pána přivítali mnohem uctivěji. Vallabha Bhaṭṭa, který pobýval na opačném břehu Prayāgu ve vesnici Āḍāile, Jej chtěl pozvat do svého domu, ale cestou k němu Pán skočil do řeky Yamuny. Jen s velkými obtížemi byl v bezvědomí vyloven. Nakonec přece jen navštívil dům Vallabhy Bhaṭṭy. Tento Vallabha Bhaṭṭa byl jedním z hlavních obdivovatelů Pána, ale později založil svou vlastní skupinu, Vallabha-sampradāyu.
 


Na březích Daśāśvamedha-ghāṭu v Prayāgu Pán po deset dnů nepřetržitě učil Rūpu Gosvāmīho vědu oddané služby Pánu. Učil Gosvāmīho o rozdělení živých tvorů na 8 400 000 živočišných druhů. Poté jej poučil o různých druzích lidí. Jen někteří lidé dodržují védské zásady a z mnoha takových je jen několik ploduchtivých pracovníků. Z mnoha ploduchtivých pracovníků je jen několik empirických filozofů a mezi nimi najít osvobozenou duši je velice vzácné. Řekl, že je jen velmi málo těch, kteří jsou skutečně čistými oddanými Pána Śrī Kṛṣṇy.
 

Śrīla Rūpa Gosvāmī byl mladším bratrem Sanātany Gosvāmīho, a když odešel ze služby, převážel s sebou dvě lodě plné zlatých mincí. To znamená, že s sebou měl několik set tisíc rupií, které shromáždil v době, kdy ještě pracoval ve vládní službě. A předtím, než odešel z domova a vydal se za Pánem Caitanyou Mahāprabhuem, rozdělil bohatství následujícím způsobem: padesát procent na službu Pánu a Jeho oddaným, dvacet pět procent pro příbuzné a dvacet pět procent si ponechal pro případ naléhavé potřeby. Tímto způsobem dal příklad všem hospodářům.



Pán ho učil o oddané službě, kterou přirovnal k rostlině, a poradil mu, aby tuto rostlinku bhakti velice bedlivě střežil před “šíleným slonem” — přestupkem proti čistým oddaným. Kromě toho se rostlinka musí ochraňovat před touhami po smyslových požitcích, monistickém osvobození a dokonalostí haṭha-jógového systému. To vše jsou překážky na cestě oddané služby. Podobně násilí proti živým bytostem a touha po pozemských statcích, postavení a slávě — to vše brání rozvoji bhakti neboli Bhāgavata-dharmy.

 


Čistá oddaná služba musí být oproštěna od všech tužeb po smyslovém požitku, od ploduchtivých snah a rozvíjení monistického poznání. Oddaný se musí oprostit od všech druhů označení, a je-li takto transcendentálně očištěn, může pak sloužit Pánu svými čistými smysly.
 


Dokud existuje touha po smyslovém požitku, po sjednocení s Nejvyšším nebo po mystických silách, nelze hovořit o dosažení stádia čisté oddané služby.
 


Oddaná služba se vykonává ve dvou kategoriích, totiž základní praxí a spontánním cítěním. Jakmile se oddaný dokáže pozdvihnout na úroveň spontánního cítění, může učinit další pokroky prostřednictvím duchovního pouta, cítění, lásky a mnohých vyšších stádií oddané služby, pro která nemáme anglické (ani české) slovní ekvivalenty. Vědu oddané služby jsme se pokusili vysvětlit v naší knize Nektar oddanosti, založené na autoritě Bhakti-rasāmṛta-sindhu od Śrīly Rūpy Gosvāmīho.
 


Transcendentální oddaná služba má pět úrovní vzájemných vztahů:
 


1. Stádium seberealizace hned po osvobození z hmotného otroctví se nazývá śānta neboli neutrální úroveň.
 


2. Poté se oddaný s rozvojem znalostí o Pánově vnitřním bohatství zapojí do služby a nachází se na úrovni dāsya.
 


3. Dalším rozvojem služby se vyvíjí uctivý přátelský vztah k Pánu a na vyšší úrovni se projevují city přátelství rovného s rovným. Oba tyto stupně se dohromady nazývají sakhya neboli oddanou službou v přátelství.
 


4. Nad tímto stádiem je úroveň rodičovské lásky k Pánu — vātsalya.
 


5. Nad ním je stádium milostné lásky, které se označuje jako nejvyšší stupeň lásky k Bohu, třebaže mezi všemi pěti úrovněmi neexistuje kvalitativní rozdíl. Poslední stupeň lásky k Bohu se nazývá stupeň mādhurya.
 


Takto Pán Caitanya poučil Rūpu Gosvāmīho o oddané službě a poslal jej do Vṛndāvanu, aby objevil ztracená místa, kde měl Pán Své transcendentální zábavy. Poté se vrátil do Vārāṇasī, osvobodil sannyāsīny a vyučoval staršího bratra Rūpy Gosvāmīho. O tom jsme již hovořili dříve.
 


Pán po Sobě zanechal pouze osm ślok a tyto pokyny jsou známé jako Śikṣāṣṭaka. Všechny ostatní spisy Jeho božského kultu sepsali Pánovi přední následovníci, šest Gosvāmīch z Vṛndāvanu, a jejich stoupenci. Caitanyovo náboženství a filozofie je bohatší než jakékoliv jiné a je uznávané jako živoucí náboženství dneška, které je schopné rozšířit se jako viśva-dharma neboli univerzální náboženství. Těší nás, že se této věci ujali někteří nadšení světci, jako Bhaktisiddhānta Sarasvatī Gosvāmī Mahārāja a jeho učedníci. Budeme toužebně očekávat příchod šťastných dnů Bhāgavata-dharmy neboli prema-dharmy, na jejímž počátku byl Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu.
 


Následuje osm ślok, které Pán složil:
 

1


Sláva saṅkīrtanu Śrī Kṛṣṇy, který očišťuje srdce od prachu hromaděného po mnoho let a ničí žár podmíněného života opakujících se rození a smrtí. Toto saṅkīrtanové hnutí je největším požehnáním celému lidstvu, protože šíří paprsky dobrotivého měsíce. Je to život veškerého transcendentálního poznání. Zvětšuje oceán transcendentální blaženosti a umožňuje nám plně vychutnat nektar, po kterém vždy velmi toužíme.
 

2


Ó Pane můj, Tvé jméno samotné poskytuje veškeré požehnání živým bytostem, a proto máš stovky a milióny jmen jako Kṛṣṇa a Govinda. Do těchto transcendentálních jmen jsi vložil všechny Své transcendentální energie. Jejich zpívání není omezeno přísnými ani strohými pravidly. Ó Pane můj, z laskavosti jsi nám umožnil, abychom se k Tobě snadno přiblížili prostřednictvím Tvých svatých jmen, ale já jsem takový nešťastník, že mě vůbec nepřitahují.
 

3


Člověk by měl zpívat svaté jméno s pokornou myslí, považuje se za nižšího než je tráva na ulici a snášenlivějšího než strom; měl by být prost jakékoliv pýchy a připraven vzdát úctu všem. V takovém rozpoložení mysli může zpívat jméno Pána neustále.
 

4


Ó všemocný Pane, netoužím po bohatství, překrásných ženách, ani nechci mít žádné stoupence. Toužím jedině po bezpříčinné oddané službě Tobě zrození za zrozením.
 

5


Ó synu Mahārāje Nandy (Kṛṣṇo), jsem Tvůj věčný služebník, ale přesto jsem z nějakého důvodu spadl do oceánu rození a smrti. Prosím, vyzdvihni mne z tohoto oceánu smrti a umísti mě jako jeden z atomů k Tvým lotosovým nohám.
 

6




Ó Pane můj, kdy budou mé oči ozdobeny neustále tekoucími slzami lásky, když zpívám Tvé svaté jméno? Kdy se můj hlas zalkne a kdy se mi začnou ježit vlasy při přednesu Tvého jména?


 

7


Ó Govindo! Kratičké odloučení od Tebe pociťuji jako dvanáct let a více. Slzy tečou z mých očí jako deštivé přívaly a v Tvé nepřítomnosti se cítím na celém světě osamocen.
 

8


Neznám nikoho kromě Kṛṣṇy jako svého Pána, a On jím zůstane, i když mě hrubě obejme nebo mi zlomí srdce Svou nepřítomností. Má úplnou svobodu jednat jakkoliv a kdykoliv, neboť zůstane mým úctyhodným Pánem za všech okolností.
 

« Previous Next »