SLOKA 37
keyaṁ vā kuta āyātā
daivī vā nāry utāsurī
prāyo māyāstu me bhartur
nānyā me ’pi vimohinī
kā—kdo; iyam—toto; vā—nebo; kutaḥ—odkud; āyātā—přišla; daivī—polobůh; vā—nebo; nārī—žena; uta—nebo; āsurī—démonka; prāyaḥ —ve většině případů; māyā—iluzorní energie; astu—musí být; me—Mého; bhartuḥ—pána, Kṛṣṇy; na—ne; anyā—kdokoliv jiný; me—Mě; api—bezpochyby; vimohinī—ten, kdo mate.
“Kdo je tato mystická síla a odkud přišla? Je to nějaký polobůh či démonka? Musí to být iluzorní energie Mého pána, Kṛṣṇy, neboť kdo jiný Mě dokáže zmást!”
Balarāma byl překvapen. Myslel si, že tyto neobyčejné projevy náklonnosti byly něčím mystickým, co vytvářeli buď polobozi, nebo nějaký úžasný člověk. Jak jinak by mohlo k takové úžasné změně dojít? “Tato māyā je možná nějaká rākṣasī-māyā,” uvažoval, “ale jak by na Mě mohla mít rākṣasī-māyā nějaký vliv? To není možné. Musí to tedy být Kṛṣṇova māyā.” Tak došel k závěru, že onu mystickou změnu musel způsobit Kṛṣṇa, jehož Balarāma pokládal za svého pána, Osobnost Božství hodnou uctívání. Myslel si: “To zařídil Kṛṣṇa, a ani Já jsem nedovedl Jeho mystické síle odolat!” Tak Balarāma pochopil, že všichni tito chlapci a telátka byli pouze expanzemi Kṛṣṇy.