SLOKA 43
pītvā mukunda-mukha-sāragham akṣi-bhṛṅgais
tāpaṁ jahur viraha-jaṁ vraja-yoṣito ’hni
tat sat-kṛtiṁ samadhigamya viveśa goṣṭhaṁ
savrīḍa-hāsa-vinayaṁ yad apāṅga-mokṣam
pītvā — pijící; mukunda-mukha — obličeje Pána Mukundy; sāragham — med; akṣi-bhṛṅgaiḥ — svýma očima podobnýma včelám; tāpam — soužení; jahuḥ — zbavily se; viraha-jam — založeného na odloučení; vraja-yoṣitaḥ — ženy z Vṛndāvanu; ahni — bĕhem dne; tat — to; sat-kṛtim — projev úcty; samadhigamya — plnĕ přijímající; viveśa — vstoupil; goṣṭham — do vesnice pastevců; sa-vrīḍa — se studem; hāsa — smíchem; vinayam — a pokorou; yat — jež; apāṅga — jejich kradmých pohledů; mokṣam — vrhání.
Svýma očima podobnýma včelám pily ženy z Vṛndāvanu med krásného obličeje Pána Mukundy, a tak se zbavily soužení, které cítily bĕhem dne kvůli odloučení od Nĕho. Mladé vṛndāvanské ženy vrhaly na Pána kradmé pohledy plné studu, smíchu a pokory, a jak Śrī Kṛṣṇa vstupoval do vesnice pastevců, tyto pohledy naprosto přijímal jako patřičný projev úcty.
V knize Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství, líčí Śrīla Prabhupāda tuto událost takto: „Všechny gopī ve Vṛndāvanu trápila Kṛṣṇova nepřítomnost. Celý den myslely na Kṛṣṇu v lese nebo na to, jak pase krávy na pastvinách. Když vidĕly, že se vrací, jejich úzkost okamžitĕ zmizela a dívaly se na Jeho obličej stejným způsobem, jako když včely krouží nad medem v lotosovém kvĕtu. Když Kṛṣṇa vstupoval do vesnice, mladší gopī se usmívaly. Kṛṣṇa hrál na flétnu a tĕšil se z jejich krásných usmĕvavých tváří.“
Nejvyšší Pán Śrī Kṛṣṇa je svrchovaným mistrem milostného umĕní, a tak si zkušenĕ vymĕňoval s mladými gopīmi z Vṛndāvanu láskyplné city. Když je počestná mladá dívka zamilovaná, pohlíží na svého milého se studem, radostí a odevzdaností. Když milý přijímá její projevy lásky v podobĕ jejích pohledů, a tak je s ní spokojený, srdce milující dívky se naplní štĕstím. Přesnĕ takové milostné výmĕny probíhaly mezi krásným mladým Kṛṣṇou a milujícími gopīmi z Vṛndāvanu.