SLOKA 1
śrī-śuka uvāca
evaṁ-vidhāni karmāṇi
gopāḥ kṛṣṇasya vīkṣya te
atad-vīrya-vidaḥ procuḥ
samabhyetya su-vismitāḥ
śrī-śukaḥ uvāca — Śrī Śukadeva Gosvāmī řekl; evam-vidhāni — takovéto; karmāṇi — činnosti; gopāḥ — pastevci; kṛṣṇasya — Pána Kṛṣṇy; vīkṣya — když vidĕli; te — oni; atat-vīrya-vidaḥ — nechápající Jeho moc; procuḥ — promluvili; samabhyetya — poté, co přišli (k Nandovi Mahārājovi); su-vismitāḥ — velmi užaslí.
Śukadeva Gosvāmī řekl: Pastevci žasli, když vidĕli, co Kṛṣṇa dĕlá, jako například to, že zvedl kopec Govardhan. Nechápali Jeho transcendentální moc, a tak vyhledali Nandu Mahārāje a takto promluvili.
Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura vysvĕtluje tento verš takto: „Bĕhem zábavy Pána Kṛṣṇy v podobĕ zvednutí kopce Śrī Govardhanu si pastevci jen vychutnávali duchovní blaženost z Pánova jednání, aniž by se mu snažili porozumĕt. Když se však poté vrátili do svých domovů, v srdcích jim vyvstala pochyba a začali uvažovat: ,Teď jsme přímo vidĕli, jak dítĕ Kṛṣṇa zvedlo kopec Govardhan a máme v živé pamĕti, jak zabilo Pūtanu a další démony, uhasilo lesní požár a tak dále. Tehdy jsme si mysleli, že tyto neobyčejné činy umožnilo požehnání brāhmaṇů, velké štĕstí Nandy Mahārāje nebo že možná tento chlapec získal milost Pána Nārāyaṇa a tak jím byl zplnomocnĕn.
To jsou však všechno mylné domnĕnky, protože obyčejný sedmiletý chlapec by v žádném případĕ nedokázal celých sedm dní držet nad hlavou krále hor. Kṛṣṇa není lidská bytost. Musí to být samotný Nejvyšší Pán.
Jenže na druhou stranu má malý Kṛṣṇa rád, když Ho rozmazlujeme, a je nešťastný, když si Ho my, Jeho strýcové a dobrodinci, prostí svĕtští pastevci, nevšímáme. Vypadá, jako kdyby dostával hlad a žízeň, krade jogurt a mléko, nĕkdy dĕlá neplechy, lže a brebentí jako dĕcko a stará se o telátka. Proč by to dĕlal, je-li skutečnĕ Nejvyšší Pán? Neznamená to, že je obyčejné dítĕ?
Nemůžeme přijít na to, kým vlastnĕ je. Pojďme tedy a zeptejme se moudrého krále Vraji, Nandy Mahārāje. Ten nás zbaví pochybností.̀“
Takto se podle Śrīly Viśvanātha Cakravartīho Ṭhākura pastevci rozmysleli a pak vešli do velké snĕmovny Nandy Mahārāje a položili mu otázku, kterou popisuje následující verš.