SLOKA 17
nandādayas tu taṁ dṛṣṭvā
paramānanda-nivṛtāḥ
kṛṣṇaṁ ca tatra cchandobhiḥ
stūyamānaṁ su-vismitāḥ
nanda-ādayaḥ — pastevci v čele s Nandou Mahārājem; tu — a; tam — to; dṛṣṭvā — když vidĕli; parama — nejvyšší; ānanda — extází; nivṛtāḥ — přemoženi radostí; kṛṣṇam — Pána Kṛṣṇu; ca — a; tatra — tam; chandobhiḥ — védskými hymny; stūyamānam — opĕvovaného; su — velmi; vismitāḥ — překvapení.
Nanda Mahārāja a ostatní pastevci při pohledu na transcendentální sídlo pocítili nejvyšší štĕstí. Zvláštĕ je udivilo, že tam vidí samotného Kṛṣṇu a kolem Nĕho zosobnĕné Védy, které Ho opĕvovaly.
Obyvatelé Vṛndāvanu se sice považovali za obyčejné lidi, ale Pán Kṛṣṇa chtĕl, aby vĕdĕli o svém neobyčejném štĕstí. Proto jim v jezeře na řece Yamunĕ ukázal své osobní sídlo. Pastevci žasli, když vidĕli, že v království Boha panuje stejná duchovní atmosféra jako v jejich pozemském Vṛndāvanu, a že tak jako byl Pán Kṛṣṇa osobnĕ přítomný v jejich Vṛndāvanu, byl přítomný i v jejich jedinečné vizi jako Pán duchovního svĕta.
Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura uvádí, co tyto verše zdůrazňují: nejenže Pán Kṛṣṇa ukázal pastevcům Vaikuṇṭhu, ale vyjevil přímo svou Kṛṣṇaloku, nejvznešenĕjší z vĕčných sídel a přirozený domov obyvatel Vṛndāvanu, kteří milovali Kṛṣṇu více než kdokoliv jiný.
Takto končí výklady pokorných služebníků Jeho Božské Milosti A. C. Bhaktivedanty Swamiho Prabhupādy ke dvacáté osmé kapitole desátého zpĕvu Śrīmad-Bhāgavatamu nazvané „Kṛṣṇa zachraňuje Nandu Mahārāje ze sídla Varuṇy“.