SLOKA 1

Na začátku slavného vyprávĕní o Kṛṣṇovĕ tanci rāsa neboli tanci lásky s krásnými mladými dívkami v mysli obyčejných lidí nevyhnutelnĕ vytanou otázky, nakolik je to vhodné, aby se Bůh uprostřed podzimní noci ozářené úplňkem vĕnoval romantickému tanci s mnoha dívkami. Ve svém popisu Pánova tance rāsa v knize Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství, Śrīla Prabhupāda velmi pečlivĕ vysvĕtluje duchovní čistotu tĕchto transcendentálních činností. Velcí učitelé neboli ācāryové, kteří jsou pokročilými znalci vĕdy o Kṛṣṇovi, nenechávají nikoho na pochybách ohlednĕ toho, že Pánu Kṛṣṇovi nic nechybí a je spokojený sám o sobĕ, nemá žádné hmotné touhy, které jsou koneckonců projevem pocitu určité neúplnosti či nedostatku.

Materialisté a stoupenci neosobní filosofie zatvrzele odmítají autorizované vysvĕtlení transcendentální povahy Śrī Kṛṣṇy. Přitom není důvod popírat nádhernou realitu absolutní osoby schopné absolutních romantických činností, ve srovnání s nimiž je naše takzvaná romantika pouhým stínem či zvráceným odrazem. Iracionálnĕ trvat na tom, že hmotné činnosti nemohou být odrazem dokonalých duchovních činností Boha, ukazuje nedostatek emocionální představivosti tĕch, kdo odmítají realitu Śrī Kṛṣṇy. Toto psychologické rozpoložení neoddaných, které je vede k horlivému popírání samotné existence absolutní osoby, se dá bohužel stručnĕ označit jako závist, neboť naprostá vĕtšina impersonalistických kritiků chtivĕ holduje vlastním romantickým zážitkům, které považují za zcela reálné a dokonce za „duchovní“.

Skutečným svrchovaným milencem je Pán Kṛṣṇa. Vedānta-sūtra začíná prohlášením, že Absolutní Pravda je zdrojem všeho, a dokonce i západní filosofie pochází z ponĕkud nemotorného pokusu nalézt původní Jednotu za zdánlivou mnohotvárností hmotné existence. Milostná láska, která je jedním z nejintenzívnĕjších a nejpoutavĕjších zážitků lidské existence, tĕžko nemůže mít nic společného se svrchovanou realitou.

Ve skutečnosti je milostná láska, kterou zažívají lidské bytosti, pouhým odrazem duchovní reality, kde tatáž láska existuje v absolutním, původním čistém stavu. Zde je tedy jasnĕ řečeno, že když si Kṛṣṇa usmyslel, že si vychutná romantickou atmosféru podzimu, „uchýlil se ke své duchovní energii“ (yoga-māyām upāśritaḥ). Duchovní povaha milostných her Pána Kṛṣṇy je hlavní téma této části Śrīmad-Bhāgavatamu.

Žena je přitažlivá sladkostí svého hlasu, krásou a jemností, okouzlující vůní a nĕhou a také šikovností a znalostí hudby a tance. Mladé gopī z Vṛndāvanu, jež jsou vnitřní energií Pána Kṛṣṇy, jsou nejpřitažlivĕjší ženy ze všech a tato kapitola hovoří o tom, jak se Pán Kṛṣṇa tĕšil z jejich půvabných ženských vlastností, přestože – jak uvádí Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura – Mu bylo v dobĕ, kdy tyto události probíhaly, pouhých osm let.

Lidem bĕžnĕ radĕjí chtĕjí, aby Bůh byl jen svĕdkem jejich romantických epizod. Když hoch touží po dívce nebo dívka po chlapci, nĕkdy se modlí k Bohu pro naplnĕní svého požitku. Tyto lidi šokuje a dĕsí zjištĕní, že si Pán může užívat svých vlastních láskyplných vztahů prostřednictvím svých vlastních transcendentálních smyslů. Pravda je taková, že Śrī Kṛṣṇa je původní Amor, a tato část Bhāgavatamu popíše Jeho vzrušující milostné zábavy.

Když Pán Kṛṣṇa sestupuje na Zemi, Jeho duchovní tĕlo se zdánlivĕ rodí a roste s tím, jak projevuje své rozmanité zábavy. Své jinošství by si Pán sotva nechal utéct, aniž by projevil svrchované milostné hrátky mezi mladým chlapcem a mladými dívkami. Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura proto cituje Śrīlu Rūpu Gosvāmīho: kaiśoraṁ saphalī-karoti kalayan kuñje vihāraṁ hariḥ. „Pán Hari dokonale završuje své mládí, když v křovinách vṛndāvanského lesa pořádá láskyplné zábavy.“