SLOKA 10-11

Śrīla Viśvanātha Cakravartī komentuje tento verš takto: „Zde Śukadeva Gosvāmī hovoří zvláštním způsobem: představuje nejniternĕjší cíl, kterého gopī dosáhly, jako kdyby to bylo nĕco vnĕjšího, a tak utajuje jeho pravou povahu před nezasvĕcenými. Důvĕrným oddaným, kteří jsou dobře obeznámení s vĕdeckými závĕry oddané služby, zároveň vyjevuje vnitřní význam, který je jeho skutečným sdĕlením. Nezasvĕceným osobám tedy Śukadeva říká, že Kṛṣṇa udĕlil gopīm osvobození, ale důvĕrným posluchačům vyjevuje, že když gopī zažívaly odloučení od svého milého, probudilo to v nich nesmírné neštĕstí a zároveň i nesmírné štĕstí, a tak postupnĕ dosáhly svého vytouženého cíle.

Verš se tedy dá chápat takto: Kvůli nesnesitelnému odloučení od svého milého pocítily gopī hroznou bolest, a tak otřásly vším nepříznivým. Jinak řečeno, když obyčejní lidé slyší o kruté bolesti gopī v odloučení od jejich milého, oprostí se od tisíců nepříznivých vĕcí – i vĕcí tak strašných, jako jsou podzemní ohnĕ v miliónech vesmírů nebo prudký jed, který spolkl Pán Śiva. Ti, kdo naslouchají o lásce gopī v odloučení, se zbavují svého hrozivého falešného ega a jsou otřeseni, jelikož se cítí poraženi. Když gopī meditovaly o Pánu Acyutovi, přijal viditelnou podobu a osobnĕ za nimi přišel. Pocítily obrovskou radost, když objímaly Jeho tĕlo, které oplývalo transcendentální láskou k nim. Zároveň gopī cítily velkou radost projevením osobních vlastností a jisté hrdosti, jež k takové lásce náleží. Ve srovnání s touto radostí se všechno jejich hmotné i duchovní štĕstí jevilo bezcenné.

To má za důsledek, že když ostatní lidé vidí, jak byly gopī šťastné, když se Kṛṣṇa projevil přímo před nimi a objal je, i oni pocítí, že tisíce takzvaných příznivých cílů jsou ve srovnání s tím bezvýznamné, ať se jedná o všechny smyslové požitky, které lze najít v miliónech vesmírů, nebo dokonce i o transcendentální požitek z duchovní blaženosti (brahmānandu). Naslouchání o tom, jak jsou gopī nešťastné v odloučení od Nejvyššího Pána a jakou zažívají radost, když se s Ním setkají, může každého zbavit všech následků jeho dřívĕjších činností, hříšných i zbožných. Vaiṣṇavové si rozhodnĕ nemyslí, že reakce za hříšné a zbožné jednání lze zničit jedinĕ tak, že je človĕk prožije, neboť ani odloučení od Nejvyššího Pána, ani přímé sdružování se s Ním nepatří do kategorie karmy. Toto vymazání karmických reakcí nastává ve stádiu bhajanu u tĕch, kdo pokročili na úroveň anartha-nivṛtti.

A tak gopī myslely na Kṛṣṇu – Paramātmu neboli nejvyšší cíl hodný veškeré lásky – jako na svého milence. I když obyčejnĕ je takový přístup zavrženíhodný, gopī realizovaly Kṛṣṇu ještĕ úplnĕji než Rukmiṇī a Jeho ostatní královny, které Ho s velkou úctou považovaly za svého manžela. Důkazem toho, že myslet na Pána jako na svého milence je vyšší úroveň než myslet na Nĕj jako na svého manžela, je skutečnost, že nespoutaná čistá láska je silnĕjší než láska usedlá. Tuto myšlenku podporují následující slova Śrī Uddhavy: yā dustyajaṁ sva-janam ārya-pathaṁ ca hitvā. ,Tyto ženy z Vraji se vzdaly svých rodin a svých pokročilých náboženských zásad, přestože je to velmi tĕžké.̀ (Bhāg. 10.47.61)

Kṛṣṇa často ve svých pozemských zábavách promĕňuje ty nejnižší činnosti v ty nejvznešenĕjší. Bhīṣma prohlásil, že Kṛṣṇova zábava, kdy jednal jako Arjunův vozataj, je ještĕ vznešenĕjší než zábavy, ve kterých jednal jako mocný král králů: vijaya-ratha-kuṭumba ātta-totre/ dhṛta-haya-raśmini tac-chriyeskṣaṇīye. ,Nechť se má mysl upíná na Arjunova vozataje, který stojí s bičem v pravé ruce a opratĕmi v levé a pozornĕ chrání Arjunův vůz přede všemi nástrahami.̀ (Bhāg. 1.9.39) Podobnĕ vidíme, že když se Pán zjevil jako Kṛṣṇa, milostná rasa, která je bĕžnĕ podřadnĕjší, se stává lepší než nálada śānta-rasa, která je bĕžnĕ vznešenĕjší, milostný pomĕr s milencem se stává vznešenĕjším než láskyplný vztah mezi řádnĕ sezdanými manželi a prosté náhrdelníky z bobulek guñjā, ornamenty vytvořené červenou hlinkou a paví pera se stávají lepšími než ty nejvybranĕjší ozdoby z drahokamů.

Nĕkdo však může namítat, že pro Nejvyššího Pána není vhodné, aby si užíval se ženami, jejichž tĕl si již užívali jiní muži. Odpovĕď na tuto námitku začíná slovem jahuḥ. Slovo deham je zde použité v jednotném čísle, což vyjadřuje, že i když je gopī mnoho, náleží do stejné kategorie. Nĕkteré autority říkají, že působením Yogamāyi zmizela tĕla tĕchto gopī takovým způsobem, že si toho nikdo nevšiml, ale jiné autority říkají, že ,tĕlò, o kterém se zde mluví, je nižší tĕlo, složené z kvalit hmotné přírody. Z výrazného postavení adjektiva guṇa-mayam lze chápat, že dříve než gopī slyšely tóny Kṛṣṇovy flétny, mĕly dvojí tĕla, hmotná a duchovní, a poté, co flétnu zaslechly, se vzdaly hmotných tĕl, kterých si již užívali jejich manželé. To můžeme analyzovat takto:

Když oddaní začínají s oddanou službou v souladu s pokyny pravého duchovního mistra, zamĕstnávají své uši a další smysly na úrovni čisté oddanosti tak, že naslouchají o Pánu, opĕvují Jeho slávu, vzpomínají na Nĕho, klaní se Mu, poskytují Mu osobní péči a tak dále. Zamĕřují tedy své smysly na Pánovy transcendentální vlastnosti, jak Pán sám říká: nirguṇo mad-apāśrayaḥ. (Bhāg. 11.25.26) Tímto způsobem tĕla oddaných překonávají hmotné kvality. Přesto se nĕkdy stává, že zamĕřují své smysly na svĕtské zvuky a tak dále, a to je hmotné. Tĕlo oddaného tedy může mít dva aspekty, transcendentální a hmotný.

Úmĕrnĕ dosažené úrovni oddané služby začínají převládat transcendentální aspekty tĕla a hmotných aspektů ubývá. Tuto promĕnu popisuje následující verš z Bhāgavatamu (11.2.42):

,Tak jako u toho, kdo jí, s každým soustem vzrůstá uspokojení, výživa a ubývá hlad, objevují se u toho, kdo přijímá útočištĕ u Nejvyšší Osobnosti Božství, zároveň oddanost, přímé vnímání Nejvyššího Pána a odpoutanost ode všeho ostatního.̀ Když oddaný dosáhne naprosto čisté lásky k Bohu, hmotné části jeho tĕla zmizí a tĕlo se stane zcela duchovním. Nejvyšší Pán přesto obvykle nechává svou matoucí energii projevit úmrtí hrubohmotného tĕla, aby nenarušoval klamné názory ateistů a aby chránil důvĕrnost oddané služby. Příkladem toho je odchod Yaduovců ze svĕta bĕhem Mauṣala-līly.

Nĕkdy chce však Kṛṣṇa rozhlásit jedinečnost bhakti-yogy, a tak nechá oddaného jít zpátky k Bohu ve stejném tĕle, jako v případĕ Dhruvy Mahārāje. To můžeme doložit citátem ze dvacáté páté kapitoly jedenáctého zpĕvu, verš 32:

,Ta živá bytost, která tyto kvality projevené z mysli přemůže, se Mi může odevzdat skrze proces oddané služby, a tak dosáhnout čisté lásky ke Mnĕ.̀ Zde Pán prohlašuje, že přemožení a zničení toho, co se skládá z kvalit hmotné přírody, je možné jedinĕ procesem oddané služby.

Ze stávajícího verše Bhāgavatamu bychom tedy mĕli pochopit, že nepříznivá, hmotná tĕla gopī, které nemohly jít za Kṛṣṇou, byla odstranĕna či spálena, zatímco jejich příznivá, duchovní tĕla nebyla ani zdaleka zničena; naopak se projevila ještĕ výraznĕji díky extázi, kterou tyto gopī pociťovaly, když v meditaci objímaly Kṛṣṇu. Jejich pouta tak byla zcela zničena: s pomocí Yogamāyi se zbavily nevĕdomosti a také zákazů svých manželů a dalších příbuzných.

Nemĕli bychom se dopustit chyby, že bychom si ztrátu tĕl gopī vysvĕtlovali jako výsledek jejich smrti. Pán sám říká (Bhāg. 10.47.37):

,Nĕkteré z tĕchto dokonale požehnaných gopī se té noci nemohly přímo se Mnou tĕšit z tance rāsa ve tomto vṛndāvanském lese, ale přesto získaly Mou společnost tak, že vzpomínaly na Mé transcendentální zábavy.̀ Použitím slova kalyāṇyaḥ v tomto verši Pán naznačuje: ,Tyto gopī se sice kvůli zákazům svých manželů a kvůli mukám, které jim působilo odloučení ode Mĕ, chtĕly vzdát svých tĕl, ale jejich smrt na samém začátku nejšťastnĕjšího svátku tance rāsa by Mĕ roztrpčila, a tedy by byla nepříznivá. Proto nezemřely.̀

Skutečnost, že gopī, které nesmĕly jít za Kṛṣṇou, fyzicky nezemřely, dále dokládá sdĕlení Śrī Śukadevy pozdĕji v tomto zpĕvu (10.47.38): tā ūcur uddhavaṁ prītās tat-sandeśāgata-smṛtīḥ. ,Potom (gopī) odpovĕdĕly Uddhavovi, spokojené, protože Jeho zpráva jim připomnĕla Kṛṣṇu.̀ Zde se rozumí, že gopī hovořící k Uddhavovi byly ty, které nemĕly příležitost přímo se zúčastnit tance rāsa, protože byly zavřené doma. Závĕr tedy je, že opustily hmotná tĕla, aniž by zemřely. Jejich hmotná tĕla, spalovaná silným žárem odloučení, pozbyla svého hmotného charakteru a stala se čistĕ duchovními, podobnĕ jako tĕla takových velkých oddaných, jako byl Dhruva Mahārāja. Toto je význam výroku, že gopī ,opustily svá tĕlà.

Následující přirovnání ilustruje postavení různých gopī: Když na stromĕ vidíme sedm nebo osm zralých mangových plodů, můžeme si být jisti, že všechna manga na tom stromĕ jsou zralá. Pak je můžeme všechna otrhat a přinést domů, kde jim sluneční paprsky a další činidla časem dodají na pĕkném vzhledu, vůni a lahodnosti, takže jsou hodné toho, aby si na nich pochutnal král. Když nastane doba králova jídla, pečlivý služebník může vybrat ty plody, které jsou vhodné k podávání. Podle jejich vzhledu služebník pozná, které jsou uprostřed zralé, ale na povrchu ještĕ nedozrálé, a proto se ještĕ pro krále nehodí. Pomocí tepelné úpravy tyto zbývající plody bĕhem dvou tří dnů dozrají a pak bude možné králi předložit i je.

Podobnĕ mezi muni-cārī gopīmi, které se narodily v Gokule, ty, jež se zcela zbavily hmotné povahy svých tĕl a již v rané fázi svého života získaly čistĕ duchovní tĕla, dokázaly zůstat nedotčené jinými muži, a tak jim Yogamāyā dovolila připojit se k nitya-siddhám a dalším pokročilým gopīm, když se šly setkat s Kṛṣṇou. Jiné muni-cārī gopī si ještĕ uchovávaly určité spojení s vnĕjším hmotným tĕlem, ale dokonce i ty, poté, co je spaloval žár odloučení od Śrī Kṛṣṇy, se zbavily hmotné povahy svých tĕl a nabyly dokonale transcendentální tĕla očištĕná od veškeré poskvrny ze styků s jinými muži. Té noci, kdy probíhal tanec rāsa, poslala Yogamāyā nĕkteré z tĕchto gopī ven za tĕmi, které šly již dříve, a jiné, u kterých vidĕla ještĕ nepatrné znečištĕní, Yogamāyā zadržela, aby se dále očistily žárem odloučení, a pak je poslala ven nĕkterou jinou noc.

Když skončila noc, muni-cārī gopī, které se zúčastnily radovánek tance rāsa a dalších zábav s Kṛṣṇou, se vrátily do svých domovů, stejnĕ jako nitya-siddhy a další pokročilé gopī. Teď však Yogamāyā ochránila tyto muni-cārī gopī před hmotnými styky s jejich manželi – tyto gopī byly zbavené jakékoliv sobecké připoutanosti ke svým manželům, dĕtem a tak dále. Jelikož byly úplnĕ ponořené ve velkém oceánu lásky ke Kṛṣṇovi, ňadra jim vyschla, takže již nemohly krmit svá nemluvňata a svým příbuzným připadaly jako posedlé duchem. Z toho lze vyvodit závĕr, že není nic nevhodného na tom, že se gopī, které dříve mĕly hmotné vztahy, připojily k tanci rāsa.

Nĕkteré autority však tvrdí, že gopī, které byly zadržené ve svých domech, nemĕly dĕti. Kdykoliv se v nadcházejících verších vyskytnou slova jako apatya (,dĕtì), vztahují se podle nich na dĕti spolumanželek, adoptované dĕti nebo synovce a neteře.“