SLOKA 9

V celém desátém zpĕvu uvádí Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura ke Kṛṣṇovým zábavám podrobné poetické komentáře. Není vždy možné sem tyto rozsáhlé popisy zahrnout, ale jeho poznámky k tomuto verši ocitujeme celé. Vřele doporučujeme učené vaiṣṇavské komunitĕ, aby nĕkterý způsobilý oddaný Pána představil celý komentář Śrīly Viśvanātha Cakravartīho k desátému zpĕvu jako samostatnou knihu, což nepochybnĕ ocení jak oddaní, tak neoddaní. Tento verš komentuje ācārya takto:

„V této souvislosti provedeme rozbor podle metody, kterou popisuje Śrīla Rūpa Gosvāmī ve svém Ujjvala-nīlamaṇi. Existují dvĕ kategorie gopī: vĕčnĕ dokonalé (nitya-siddha) a ty, které dosáhly dokonalosti praktikováním bhakti-yogy (sādhana-siddha). Sādhana-siddhy se také dĕlí na dvĕ kategorie: ty, které patří ke zvláštním skupinám, a ty, které ne. A gopī patřící ke zvláštním skupinám jsou také dvojí: śruti-cārī, pocházející ze skupiny zosobnĕných Véd, a ṛṣi-cārī, pocházející ze skupiny mudrců, kteří vidĕli Pána Rāmacandru v lese Daṇḍakāraṇya.

Stejné rozdĕlení gopī do čtyř tříd uvádí Padma Purāṇa:

,Rozumí se, že nĕkteré gopī jsou zosobnĕná védská písma, zatímco jiné jsou znovuzrození mudrci, dcery pastevců nebo dívky z rodin polobohů. V žádném případĕ však ani jedna z nich není obyčejnou lidskou bytostí, můj milý králi.̀ Zde se dozvídáme, že i když gopī vypadaly jako lidské dívky z rodin pastevců, ve skutečnosti jimi nebyly. Je tedy vyvráceno tvrzení, že jsou smrtelné.

Dcery pastevců, které jsou zde zmínĕny jako gopa-kanyāḥ, musí být vĕčnĕ dokonalé, neboť o nich nikdy neslyšíme, že by konaly jakoukoliv sādhanu. Jejich zdánlivá sādhana, kdy v roli gopī uctívaly bohyni Kātyāyanī, jen projevuje způsob, jakým si hrály na lidské bytosti, a Bhāgavatam o tomto uctívání vypráví jen proto, aby ukázal, jak přijaly role pasaček krav se vším všudy.

To, že gopa-kanyā gopī jsou ve skutečnosti nitya-siddhy, vĕčnĕ dokonalé oddané Pána, prohlašuje výrok v Brahma-saṁhitĕ (5.37): ānanda-cinmaya-rasa-pratibhāvitābhiḥ, který dokládá, že jsou Pánovou duchovní energií blaženosti. Rovnĕž Gautamīya-tanra uvádí: hlādinī yā mahā-śaktiḥ. Dalším svĕdectvím jejich vĕčné dokonalosti je, že tyto gopī jsou jako vĕčné společnice Pána Kṛṣṇy, svého milence, zmínĕny společnĕ s Ním v osmnáctislabičné mantře, desetislabičné mantře a dalších, a také to, že uctívání tĕchto manter, stejnĕ jako śruti, která je uvádĕjí, probíhá odnepamĕti.

Deva-kanyāḥ, dcery polobohů zmínĕné ve verši, který začíná slovy sambhavas tv amara-striyaḥ, jsou ve Śrī Ujjvala-nīlamaṇi označeny za částečné expanze tĕch gopī, které jsou vĕčnĕ dokonalé. Že śruti-cārī gopī, zosobnĕné Védy, jsou sādhana-siddhy, se rozumí z jejich vlastních slov, jež cituje Bṛhad-vāmana Purāṇa:

,Od té doby, co jsme spatřily Tvou tvář, která oplývá krásou miliónů Amorů, jsou naše mysli posedlé chtivou touhou po Tobĕ, jakou mívají mladé dívky, a na všechna ostatní lákadla jsme zapomnĕly. Vyvinuly jsme touhu jednat s Tebou tak, jak s Tebou jednají gopī, které sídlí na Tvé transcendentální planetĕ a které projevují Amorovy sklony, když Tĕ uctívají s představou, že jsi jejich milenec.̀

Ṛṣi-cārī gopī jsou také sādhana-siddhy, jak uvádí Ujjvala-nīlamaṇi: gopālopāsakāḥ pūrvam aprāptābhīṣṭa-siddhayaḥ. Dříve byly všechny mahārṣii žijícími v lese Daṇḍaka. O tom nacházíme doklad v Uttara-khaṇḍĕ Padma Purāṇy:

Tento verš uvádí, že poté, co mudrci v lese Daṇḍaka spatřili Pána Rāmacandru, zatoužili si užívat s Pánem Harim (Kṛṣṇou). To znamená, že pohled na krásu Pána Rāmy jim připomnĕl Pána Hariho, Gopāla, jehož uctívali, a chtĕli s Ním zakoušet potĕšení. Stud jim však zabránil podle této touhy jednat, načež jim Pán Śrī Rāma, který je jako strom přání, udĕlil svou milost, i když své přání nevyjádřili slovy. Tak se jejich touha splnila, což vyjadřují slova následující po te sarve. Díky svému chtivému zalíbení se vysvobodili z oceánu hmotné existence, kolobĕhu zrození a smrti, a zároveň dosáhli možnosti stýkat se s Pánem Harim ve vztahu milenecké lásky.

Rozumí se, že ty gopī, které byly donuceny zůstat doma, jak uvádí tento verš Bhāgavatamu, byly ty, které už mĕly své dĕti. Tato skutečnost je zřejmá z pozdĕjších veršů: mātaraḥ pitaraḥ putrāḥ (Bhāg. 10.29.20), yat-paty-apatya-suhṛdām anuvṛttir aṅga (Bhāg. 10.29.32) a pati-sutānvaya-bhrātṛ-bāndhavān (Bhāg. 10.31.16). Śrīla Kavi-karṇapūra Gosvāmī o tom mluví ve svých komentářích k desátému zpĕvu. Nebudeme se snažit opakovat všechny jeho myšlenky týkající se tohoto verše, ale uvedeme podstatu jeho výkladu:

,Když mudrci, kteří uctívali Pána Gopāla, vidĕli osobní podobu Pána Śrī Rāmacandry, okamžitĕ se povznesli na zralou úroveň spontánní oddanosti a tak automaticky dosáhli stádií pevné víry, zalíbení a připoutanosti. Ještĕ však nebyli úplnĕ oproštĕni ode všeho znečištĕní hmotou, a proto Śrī Yogamāyā-devī zařídila, aby se narodili z lůn gopī a stali se dcerami pasačkami. Ve styku s vĕčnĕ dokonalými gopīmi nĕkteré z tĕchto nových gopī hned po dosažení puberty plnĕ projevily pūrva-ragu, láskyplné zalíbení v Kṛṣṇovi (které se rozvíjí ještĕ před setkáním s milovanou osobou). Jakmile tyto nové gopī získaly možnost přímého setkání s Kṛṣṇou a tĕlesnĕ se s Ním sdružovaly, spálilo to všechno jejich zbývající znečištĕní a dosáhly pokročilých stádií premy, snehy a tak dále.

Přestože gopī žily se svými manželi pastevci, vlivem Yogamāyi zůstaly nespokvrnĕné pohlavním stykem s nimi – mĕly čistĕ duchovní tĕla, se kterými si Kṛṣṇa užíval. Tu noc, kdy zaslechly Kṛṣṇovu flétnu, se je jejich manželé snažili zastavit, ale díky milostivé pomoci Yogamāyi mohly sādhana-siddha-gopī jít za svým milým společnĕ s nitya-siddha-gopīmi.

Jiné gopī ale nemĕly to štĕstí, aby se mohly stýkat s nitya-siddha-gopīmi a jinými pokročilými gopīmi, a proto nedospĕly do stádia premy, takže jejich znečištĕní nebylo zcela spálené. Vdaly se za pastevce krav a po pohlavním styku s nimi porodily dĕti. Zakrátko však i tyto gopī rozvinuly svou pūrva-ragu díky tomu, že si ve styku s pokročilejšími gopīmi osvojily silnou touhu po tĕlesném styku s Kṛṣṇou. Když se kvalifikovaly pro přijetí milosti gopī, které již dosáhly dokonalosti, nabyly transcendentálních tĕl vhodných k tomu, aby skýtaly požitek Kṛṣṇovi. Když jim pak Yogamāyā nepomohla vzepřít se manželům, kteří jim bránili odejít ven, cítily to jako to nejhorší neštĕstí. Své manžely, bratry, otce a další členy rodiny vidĕly jako nepřátele a ocitly se na prahu smrti. Tak jako jiné ženy při umírání vzpomínají na své matky a ostatní příbuzné, tyto gopī vzpomínaly na jediného přítele svého života, Kṛṣṇu, jak uvádí tento verš Bhāgavatamu začínající slovem antar.

Je zde naznačeno, že tyto ženy nemohly odejít, protože je zadržovali jejich manželé, kteří před nimi stáli s holemi v rukách a kárali je. I když byly tyto gopī trvale pohroužené v lásce ke Kṛṣṇovi, v tu chvíli o Nĕm zvláštĕ meditovaly a v duchu volaly: „Bĕda, bĕda, ó jediný příteli našeho života! Ó oceáne umĕleckých dovedností z vṛndāvanského lesa! Prosím, nechť se v nĕkterém z příštích životů staneme Tvými milenkami, když tentokrát nemůžeme spatřit Tvou lotosu podobnou tvář na vlastní oči. Budiž, budeme na Tebe hledĕt v mysli.“ Každá gopī tímto způsobem v nitru naříkala, stála tam se zavřenýma očima a hluboce o Nĕm meditovala.̀“