Jelikož gopī zasvĕtily Kṛṣṇovi své mysli a samotné životy, byly z transcendentální bolesti z odloučení úplnĕ bez sebe. Jejich pláč, který vypadá jako důkaz utrpení, ve skutečnosti ukazuje jejich vznešený stav transcendentální blaženosti. Je řečeno: yata dekha vaiṣṇavera vyavahāra duḥkha niścaya jāniha sei paramānanda sukha – „Kdykoliv nĕkdo vidí vaiṣṇavu, že se chová neštastnĕ, mĕl by s jistotou vĕdĕt, že ve skutečnosti zakouší nejvyšší duchovní blaženost.“ Každá gopī tedy začala Pána Śrī Kṛṣṇu oslovovat podle své individuální nálady extáze a všechny se k Nĕmu modlily o Jeho milost.