KAPITOLA TŘICÁTÁ PRVNÍ
Písnĕ gopī v odloučení
Tato kapitola líčí, jak gopī, přemožené pocity odloučení od Kṛṣṇy, usedly na břehu Yamuny a začaly se modlit o Jeho přítomnost a opĕvovat Jeho slávu.
Jelikož gopī zasvĕtily Kṛṣṇovi své mysli a samotné životy, byly z transcendentální bolesti z odloučení úplnĕ bez sebe. Jejich pláč, který vypadá jako důkaz utrpení, ve skutečnosti ukazuje jejich vznešený stav transcendentální blaženosti. Je řečeno: yata dekha vaiṣṇavera vyavahāra duḥkha niścaya jāniha sei paramānanda sukha – „Kdykoliv nĕkdo vidí vaiṣṇavu, že se chová neštastnĕ, mĕl by s jistotou vĕdĕt, že ve skutečnosti zakouší nejvyšší duchovní blaženost.“ Každá gopī tedy začala Pána Śrī Kṛṣṇu oslovovat podle své individuální nálady extáze a všechny se k Nĕmu modlily o Jeho milost.
S tím, jak v jejich myslích spontánnĕ vyvstávaly Kṛṣṇovy zábavy, gopī zpívaly svou píseň, jež skýtá úlevu tĕm, kdo trpí palčivou bolestí z odloučení od Kṛṣṇy a jež udílí nejvyšší přízeň osudu. Zpívaly: „Ó Pane, ó milenče, ó povodníku, když vzpomínáme na Tvůj úsmĕv, Tvé láskyplné pohledy a Tvé zábavy s Tvými přáteli pasáčky, jsme nesmírnĕ rozrušené. Když vzpomínáme na Tvůj lotosový obličej ozdobený loknami černých vlasů a pokrytý prachem zvířeným kravami, neodolatelnĕ nás to k Tobĕ přitahuje. A když vzpomínáme, jak jsi po svých jemných nohách chodil za kravami z lesa do lesa, působí nám to nesmírnou bolest.“
Ve svém odloučení od Kṛṣṇy považovaly gopī jediný okamžik za celý vĕk. I předtím, v dobĕ, kdy Ho vidĕly, považovaly mrkání víček za nesnesitelné, protože jim na zlomek vteřiny zakrývalo pohled.
Extatické city vůči Pánu Kṛṣṇovi, které gopī vyjadřovaly, se mohou jevit jako příznaky chtíče, ale ve skutečnosti jsou projevy jejich čisté touhy uspokojovat duchovní smysly Nejvyššího Pána. Tyto nálady gopī neobsahují ani sebemenší náznak chtíče.
SLOKA 1: Gopī řekly: Ó milovaný, Tvé zrození ve Vraji ji nesmírnĕ proslavilo, a proto zde neustále sídlí Indirā, bohynĕ štĕstí. My, Tvé oddané služebnice, žijeme jen kvůli Tobĕ. Hledáme Tĕ všude, tak se nám prosím ukaž.
SLOKA 2: Ó Pane lásky, Tvůj pohled předčí svou krásou kvĕtní lůžko toho nejjemnĕjšího, dokonale tvarovaného lotosu v podzimní tůni. Ó dárce požehnání, Ty zabíjíš služebnice, které se Ti daly, aniž za to nĕco chtĕly. Není to snad vražda?
SLOKA 3: Ó nejvĕtší ze všech osobností, opakovanĕ jsi nás zachránil před všemožným nebezpečím – před jedovatou vodou, před hrozným lidožroutem Aghou, před prudkými dešti, před vĕtrným démonem, před ohnivým hromoklínem Indry, před býčím démonem a před synem Mayi Dānavy.
SLOKA 4: Ty ve skutečnosti nejsi synem gopī Yaśody, ó příteli, ale jsi vnitřním svĕdkem v srdcích všech vtĕlených duší. Pán Brahmā se k Tobĕ modlil, abys přišel zachránit vesmír, a proto ses nyní zjevil v dynastii Sātvatů.
SLOKA 5: Ó nejlepší z Vṛṣṇiovců, Tvá lotosová ruka, jež drží ruku bohynĕ štĕstí, udílí nebojácnost tĕm, kdo vyhledají Tvé nohy ve strachu z hmotné existence. Ó milenče, polož prosím tu lotosovou ruku, jež plní přání, na naše hlavy.
SLOKA 6: Ó Ty, jenž ničíš utrpení lidí z Vraji, ó hrdino všech žen, Tvůj úsmĕv ničí pýchu Tvých oddaných. Prosím, drahý příteli, přijmi nás jako své služebnice a ukaž nám svůj nádherný lotosový obličej.
SLOKA 7: Tvé lotosové nohy ničí minulé hříchy všech vtĕlených duší, které se jim odevzdají. Tyto nohy chodí za kravami po pastvinách a jsou vĕčným sídlem bohynĕ štĕstí. Jelikož jsi jednou tyto nohy umístil na kápĕ velkého hada Kāliyi, prosíme polož je na naše ňadra a vytrhni chtíč z našich srdcí.
SLOKA 8: Ó Ty, který máš oči jako lotosy, jsme čím dál zmatenĕjší z Tvého sladkého hlasu a okouzlujících slov, jež přitahují mysli inteligentních osob. Prosím, náš drahý hrdino, oživ své služebnice nektarem svých rtů.
SLOKA 9: Nektar Tvých slov a popisy Tvých činností jsou životem tĕch, kdo trpí v tomto hmotném svĕtĕ. Tato vyprávĕní, předávaná učenými mudrci, odstraňují veškeré hříšné reakce a udílejí příznivý osud každému, kdo jim naslouchá. Tato vyprávĕní se šíří po celém svĕtĕ a jsou plná duchovní síly. Ti, kdo hlásají toto Boží poselství, jsou velmi štĕdří lidé.
SLOKA 10: Tvé úsmĕvy, Tvé sladké, láskyplné pohledy, důvĕrné zábavy a rozhovory, ze kterých jsme se s Tebou tĕšily, – o tom všem je příznivé meditovat a dotýká se to našich srdcí. Zároveň to ale velmi rozrušuje naše mysli, ó podvodníku.
SLOKA 11: Drahý pane, drahý milenče, když odcházíš z vesnice pastevců pást krávy, naše mysli trápí pomyšlení, že Tĕ do nohou, které jsou krásnĕjší než lotos, budou řezat ostré slupky zrn, hrubá tráva a další rostliny.
SLOKA 12: Na konci dne nám znovu a znovu ukazuješ svůj lotosový obličej zakrytý tmavomodrými loknami vlasů a pokrytý hustou vrstvou prachu. Tím v našich myslích vzbuzuješ chtivé touhy, ó hrdino.
SLOKA 13: Tvé lotosové nohy, jež uctívá Pán Brahmā, plní touhy všech, kdo se jim klanĕjí. Jsou ozdobou Zemĕ, poskytují nejvyšší uspokojení a jsou vhodným cílem meditace v dobách nebezpečí. Ó milenče, ó ničiteli úzkosti, prosím polož ty lotosové nohy na naše ňadra.
SLOKA 14: Ó hrdino, prosím rozšiř mezi nás nektar svých rtů, jenž obohacuje milostné potĕšení a potlačuje smutek. Tvá znĕjící flétna si ho důkladnĕ vychutnává. Kvůli tomuto nektaru lidé zapomínají na všechny ostatní radosti.
SLOKA 15: Když ve dne odcházíš do lesa, nepatrný zlomek sekundy nám připadá dlouhý jako celý vĕk, protože Tĕ nevidíme. A dokonce i když můžeme dychtivĕ hledĕt na Tvůj krásný obličej, tak půvabný s vlnitými kadeřemi, které ho zdobí, naše potĕšení nám narušují oční víčka, jež vytvořil pošetilý stvořitel.
SLOKA 16: Milý Acyuto, Ty dobře víš, proč jsme sem přišly. Kdo jiný než podvodník jako Ty by opustil mladé ženy, jež za Ním přišly uprostřed noci, okouzlené hlasitou písní Jeho flétny? Jen proto, abychom se s Tebou mohly sejít, jsme úplnĕ zanedbaly své manžely, dĕti, předky, bratry a další příbuzné.
SLOKA 17: Naše mysli jsou znovu a znovu zmatené, když myslíme na důvĕrné rozhovory, které jsme s Tebou vedly v ústraní, když cítíme, jak v našich srdcích vzrůstá chtíč, a když vzpomínáme na Tvůj usmĕvavý obličej, Tvé láskyplné pohledy a širokou hruď, která je sídlem bohynĕ štĕstí. Zmocňuje se nás ta nejsilnĕjší touha po Tobĕ.
SLOKA 18: Ó milovaný, Tvé všestrannĕ příznivé zjevení ničí neštĕstí tĕch, kdo žijí v lesích Vraji. Naše mysli dychtí po Tvé společnosti. Dej nám prosím trochu toho léku, jež odstraňuje nemoc v srdcích Tvých oddaných.
SLOKA 19: Ó drahý miláčku! Tvé lotosové nohy jsou tak jemné, že když si je nĕžnĕ pokládáme na svá ňadra, máme strach, abychom jim neublížily. Naše životy závisí pouze na Tobĕ. Naši mysl tedy neustále sužuje představa, že si při svých toulkách lesem poraníš své jemné nohy o kamínky na cestĕ.