S tím, jak v jejich myslích spontánnĕ vyvstávaly Kṛṣṇovy zábavy, gopī zpívaly svou píseň, jež skýtá úlevu tĕm, kdo trpí palčivou bolestí z odloučení od Kṛṣṇy a jež udílí nejvyšší přízeň osudu. Zpívaly: „Ó Pane, ó milenče, ó povodníku, když vzpomínáme na Tvůj úsmĕv, Tvé láskyplné pohledy a Tvé zábavy s Tvými přáteli pasáčky, jsme nesmírnĕ rozrušené. Když vzpomínáme na Tvůj lotosový obličej ozdobený loknami černých vlasů a pokrytý prachem zvířeným kravami, neodolatelnĕ nás to k Tobĕ přitahuje. A když vzpomínáme, jak jsi po svých jemných nohách chodil za kravami z lesa do lesa, působí nám to nesmírnou bolest.“