SLOKA 16-17
nija-padābja-dalair dhvaja-vajra
nīrajāṅkuśa-vicitra-lalāmaiḥ
vraja-bhuvaḥ śamayan khura-todaṁ
varṣma-dhurya-gatir īḍita-veṇuḥ
vrajati tena vayaṁ sa-vilāsa
vīkṣaṇārpita-manobhava-vegāḥ
kuja-gatiṁ gamitā na vidāmaḥ
kaśmalena kavaraṁ vasanaṁ vā
nija — svých; pada-abja — lotosových nohou; dalaiḥ — které jsou jako okvĕtní lístky; dhvaja — praporky; vajra — blesku; nīraja — lotosu; aṅkuśa — a bodce na pohánĕní slonů; vicitra — různými; lalāmaiḥ — znaky; vraja — Vraji; bhuvaḥ — zemi; śamayan — přinášející úlevu; khura — od kopyt (krav); todam — od bolesti; varṣma — svým tĕlem; dhurya — jako slona; gatiḥ — jehož pohyb; īḍita — oslavovaná; veṇuḥ — jehož flétna; vrajati — prochází se; tena — tím; vayam — my; savilāsa — laškovnými; vīkṣaṇa — s Jeho pohledy; arpita — udĕleného; manaḥ-bhava — ze chtíče; vegāḥ — jejichž vzrušení; kuja — jako stromů; gatim — jejichž pohyb (tj. naprostý nedostatek pohybu); gamitāḥ — dosahující; na vidāmaḥ — nevnímáme; kaśmaleṇa — kvůli své zmatenosti; kavaram — naše copy; vasanam — naše odĕvy; vā — nebo.
Když se Kṛṣṇa prochází Vrajou a nohama podobnýma okvĕtním lístkům lotosu otiskuje do zemĕ stopy s charakteristickými znaky praporku, blesku, lotosu a bodce na pohánĕní slonů, ulevuje tím zemi od bolesti způsobené kopyty krav. Když hraje na svou slavnou flétnu, Jeho tĕlo se pohybuje s ladností slona. My gopī, které vzrušuje Amor, když na nás Kṛṣṇa laškovnĕ pohlédne, proto stojíme nehybnĕ jako stromy a nevnímáme, že se nám uvolňují vlasy a šaty.
Zde již matka Yaśodā není ve společnosti gopī, jež důvĕrnĕ popisují svou milostnou připoutanost ke Śrī Kṛṣṇovi. Z komentářů Jīvy Gosvāmīho a dalších ācāryů je jasné, že výroky v této kapitole byly proneseny v různých dobách a na různých místech. To je přirozené, protože gopī byly neustále pohroužené v myšlenkách na Śrī Kṛṣṇu, ve dne v noci.