SLOKA 56-57
vilokya su-bhṛśaṁ prīto
bhaktyā paramayā yutaḥ
hṛṣyat-tanūruho bhāva-
pariklinnātma-locanaḥ
girā gadgadayāstauṣīt
sattvam ālambya sātvataḥ
praṇamya mūrdhnāvahitaḥ
kṛtāñjali-puṭaḥ śanaiḥ
vilokya — když (Akrūra) vidĕl; su-bhṛśam — velmi; prītaḥ — potĕšený; bhaktyā — oddaností; paramayā — svrchovanou; yutaḥ — nadšený; hṛṣyat — zježené; tanū-ruhaḥ — chlupy na tĕle; bhāva — z láskyplné extáze; pariklinna — mokré; ātma — jeho tĕlo; locanaḥ — a oči; girā — se slovy; gadgadayā — zalykající se; astauṣīt — vzdával úctu; sattvam — střízlivosti; ālambya — když se dobral; sātvataḥ — vznešený oddaný; praṇamya — klanící se; mūrdhnā — hlavou; avahitaḥ — pozornĕ; kṛta-añjali-puṭaḥ — spínající ruce k prosebné modlitbĕ; śanaiḥ — pomalu.
Když vznešený oddaný Akrūra toto vše spatřil, byl nesmírnĕ potĕšený a cítil se nadšený transcendentální oddaností. Ze silné extáze se mu zježily chlupy a z očí mu tekly slzy, které mu zmáčely celé tĕlo. Nĕjak se mu podařilo se uklidnit a poklonil se hlavou až k zemi. Potom sepjal ruce k prosebné modlitbĕ a hlasem zalknutým emocemi se začal velmi pomalu a pozornĕ modlit.
Takto končí výklady pokorných služebníků Jeho Božské Milosti A. C. Bhaktivedanty Swamiho Prabhupādy ke třicáté deváté kapitole desátého zpĕvu Śrīmad-Bhāgavatamu, nazvané „Akrūrova vize.“