SLOKA 17
mallānām aśanir nṛṇāṁ nara-varaḥ strīṇāṁ smaro mūrtimān
gopānāṁ sva-jano ’satāṁ kṣiti-bhujāṁ śāstā sva-pitroḥ śiśuḥ
mṛtyur bhoja-pater virāḍ aviduṣāṁ tattvaṁ paraṁ yogināṁ
vṛṣṇīnāṁ para-devateti vidito raṅgaṁ gataḥ sāgrajaḥ
mallānām — pro zápasníky; aśaniḥ — blesk; nṛṇām — pro muže; nara-varaḥ — nejlepší z mužů; strīṇām — pro ženy; smaraḥ — Amor; mūrti-mān — vtĕlený; gopānām — pro pastevce; sva-janaḥ — jejich příbuzný; asatām — bezbožné; kṣiti-bhujām — pro krále; śāstā — vykonavatel trestu; sva-pitroḥ — pro své rodiče; śiśuḥ — dítĕ; mṛtyuḥ — smrt; bhoja-pateḥ — pro krále Bhojů, Kaṁsu; virāṭ — souhrn hmotného vesmíru; aviduṣām — pro neinteligentní lidi; tattvam — Pravda; param — Nejvyšší; yoginām — pro yogī; vṛṣṇīnām — pro členy Vṛṣṇiho dynastie; para-devatā — jejich nanejvýš uctíváníhodné Božstvo; iti — tĕmito způsoby; viditaḥ — chápaný; raṅgam — do arény; gataḥ — vstoupil; sa — spolu se; agra-jaḥ — svým starším bratrem.
Různé skupiny lidí v arénĕ vnímaly Kṛṣṇu různými způsoby, když do ní se svým starším bratrem vešel. Zápasníci vidĕli Kṛṣṇu jako blesk, muži z Mathury jako nejlepšího z mužů, ženy jako zosobnĕného Amora, pastevci jako svého příbuzného, bezbožní vládci jako vykonavatele trestu, Jeho rodiče jako své dítĕ, král Bhojů jako smrt, neinteligentní lidé jako vesmírnou podobu Nejvyššího Pána, yogī jako Absolutní Pravdu a Vṛṣṇiovci jako své svrchované Božstvo hodné uctívání.
Śrīla Śrīdhara Svāmī cituje následující verš, který vysvĕtluje zde popsaných deset přístupů ke Kṛṣṇovi:
raudro 'dbhutaś ca śṛṅgāro
hāsyaṁ vīro dayā tathā
bhayānakaś ca bībhatsaḥ
śāntaḥ sa-prema-bhaktikaḥ
„(Existuje deset různých nálad:) hnĕv (vnímaný zápasníky), úžas (muži), milostná přitažlivost (ženy), smích (pastevci), hrdinství (králové), soucit (Jeho rodiče), hrůza (Kaṁsa), bázeň (neinteligentní lidé), klidná neutralita (yogī) a láskyplná oddanost (Vṛṣṇiovci).“
Śrīla Viśvanātha Cakravartī poukazuje na to, že lidé jako zápasníci, Kaṁsa a bezbožní vládci vnímají Kṛṣṇu jako nebezpečného, hnĕvivého či hrozivého, protože nechápou skutečné postavení Osobnosti Božství. Pán Kṛṣṇa je ve skutečnosti přítel a dobrodinec všech, ale protože se proti Nĕmu bouříme, trestá nás, a tak Ho můžeme vnímat jako hrozivého. Kṛṣṇa neboli Bůh je ve skutečnosti milostivý, a když nás trestá, je to také Jeho milost.
Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura cituje následující výrok Véd: raso vai saḥ rasaṁ hy evāyaṁ labdhvānandī bhavati. „On sám je rasa, chuť či nálada konkrétního vztahu. A ten, kdo tuto rasu získá, bude zajisté ānandī, plný blaženosti.“ (Taittirīya Upaniṣad 2.7.1)
Na vysvĕtlení slova rasa cituje Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī také další verš:
vyatītya bhāvanā-vartma
yaś camatkāra-bhāra-bhūḥ
hṛdi sattvojjvale bāḍhaṁ
svadate sa raso mataḥ
„To, co je mimo dosah představivosti, zatížené úžasem a vychutnávané v srdci, jež září dobrem – to je známé jako rasa.“
Śrīla Rūpa Gosvāmī obšírnĕ vysvĕtluje ve svém Bhakti-rasāmṛta-sindhu, že existuje pĕt hlavních ras – neutralita, služebnictví, přátelství, rodičovská láska a milostná láska – a sedm druhotných ras – úžas, humor, hrdinství, soucit, hnĕv, strach a hrůza. Celkem je zde tedy dvanáct ras a svrchovaným cílem jich všech je samotný Śrī Kṛṣṇa. Jinak řečeno, naše láska a náklonnost jsou ve skutečnosti určené pro Śrī Kṛṣṇu. Kvůli nevĕdomosti se bohužel zarputile snažíme vyždímat štĕstí a lásku z hmotných vztahů, které nejsou přímo spojené s Kṛṣṇou, a tak je náš život stále naplnĕný zklamáním. Řešení je prosté: odevzdat se Kṛṣṇovi, milovat Kṛṣṇu, milovat Kṛṣṇovy oddané a být vĕčnĕ šťastný.