SLOKA 17
mṛgayur iva kapīndraṁ vivyadhe lubdha-dharmā
striyam akṛta virūpāṁ strī-jitaḥ kāma-yānām
balim api balim attvāveṣṭayad dhvāṅkṣa-vad yas
tad alam asita-sakhyair dustyajas tat-kathārthaḥ
mṛgayuḥ — lovec; iva — jako; kapi — opic; indram — krále; vivyadhe — zastřelil; lubdha-dharmā — chovající se jako krutý lovec; striyam — ženu (Śūrpaṇakhu); akṛta — učinil; virūpām — zohyzdĕnou; strī — ženou (Sītā-devī); jitaḥ — přemožený; kāmayānām — pohánĕný chtivou touhou; balim — krále Baliho; api — také; balim — jeho daň; attvā — poté, co snĕdl; aveṣṭayat — svázal; dhvāṅkṣavat — jako vránu; yaḥ — kdo; tat — proto; alam — dost; asita — s černým Kṛṣṇou; sakhyaiḥ — všech druhů přátelství; dustyajaḥ — nemožné se zanechat; tat — o Nĕm; kathā — rozmluv; arthaḥ — rozvíjení.
Jako lovec krutĕ zastřelil šípy krále opic. Jelikož byl pod vládou ženy, zohyzdil jinou, která za Ním přišla s chtivými touhami. A když navštívil Baliho Mahārāje, tak snĕdl jeho dary, a přesto ho ještĕ spoutal provazy jako vránu. Vzdejme se tedy všeho přátelství s tím chlapcem černé pleti, i když o Nĕm nedokážeme přestat mluvit.
V knize Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství, Śrīla Prabhupāda vysvĕtluje význam tohoto verše takto: „(Śrīmatī Rādhārāṇī řekla čmelákovi:) ,Ubohý poslíčku, ty jsi jen hloupý sluha. O Kṛṣṇovi toho mnoho nevíš – jak je nevdĕčný a nelítostný, a to nejen v tomto životĕ, ale byl takový i ve svých minulých životech. Všechno jsme to slyšely od své babičky Paurṇamāsī. Řekla nám, že Kṛṣṇa se ve svém předešlém životĕ narodil jako kṣatriya, známý pod jménem Rāmacandra. Když chtĕl zabít Vālīho, který byl nepřítelem jeho přítele, neudĕlal to kṣatriyským způsobem, ale zabil ho jako lovec. Lovec se skryje na bezpečném místĕ a pak zabije zvíře, aniž by se mu postavil čelem. Pán Rāmacandra mĕl jako kṣatriya bojovat s Vālīm tváří v tvář, ale na popud svého přítele ho místo toho zabil zpoza stromu. Tím porušil náboženské zásady kṣatriyů. Navíc Ho tolik okouzlovala krása Sīty, že Śūrpaṇace, Rāvaṇovĕ sestře, usekl nos a uši, a promĕnil ji tak v šeredu. Śūrpaṇakhā Mu dĕlala milostné návrhy a jako kṣatriya ji mĕl uspokojit. Byl ale natolik pod pantoflem své manželky, že nemohl na Sītādevī zapomenout a Śūrpaṇakhu zohyzdil. Před tímto kṣatriyským zrozením se narodil jako brāhmaṇský chlapec Vāmanadeva a požádal Baliho Mahārāje o milodar. Bali Mahārāja byl tak šlechetný, že Mu dal všechno, co mĕl, ale Kṛṣṇa jako Vāmanadeva ho přesto bez špetky vdĕku spoutal jako vránu a poslal do pātālského království. O Kṛṣṇovi a jak je nevdĕčný víme vše. To je ale naše potíž: navzdory Jeho krutosti a necitelnosti je pro nás velice tĕžké o Nĕm přestat mluvit.̀“
Śrīla Viśvanātha Cakravartī podotýká, že tato řeč Rādhārāṇī se nazývá avajalpa, již popisuje Rūpa Gosvāmī v tomto verši z Ujjvala-nīlamaṇi (14.192):
harau kāṭhinya-kāmitva-
dhaurtyād āsakty-ayogyatā
yatra serṣyā-bhiyevoktā
so 'vajalpaḥ satāṁ mataḥ
„Svaté osoby dospĕly k závĕru, že když milenka pod vlivem žárlivosti a strachu prohlásí, že Pán Hari kvůli své krutosti, chtivosti a nečestnosti není hoden její připoutanosti, taková řeč se nazývá avajalpa.“