SLOKA 46
labdhvā jano durlabham atra mānuṣaṁ
kathañcid avyaṅgam ayatnato ’nagha
pādāravindaṁ na bhajaty asan-matir
gṛhāndha-kūpe patito yathā paśuḥ
labdhvā — dosahující; janaḥ — osoba; durlabham — vzácnĕ získané; atra — v tomto svĕtĕ; mānuṣam — lidské tĕlo; kathañcit — nĕjak; avyaṅgam — s pokřivenými údy (na rozdíl od různých zvířecích tĕl); ayatnataḥ — bez úsilí; anagha — ó bezhříšný; pāda — Tvé nohy; aravindam — podobné lotosu; na bhajati — neuctívá; asat — nečistá; matiḥ — její mentalita; gṛha — domova; andha — slepé; kūpe — ve studni; patitaḥ — jež spadla; yathā — jako; paśuḥ — zvíře.
Osoba, která navzdory tomu, že nĕjak sama od sebe získala vzácné a vysoce vyvinuté lidské tĕlo, neuctívá Tvé lotosové nohy, má nečistou mysl. Spadla do temnoty hmotného domova jako zvíře, které spadlo do zapomenuté studny.
Náš skutečný domov je v království Boha. Navzdory našemu urputnému odhodlání zůstat v našem hmotném domovĕ, smrt nás z divadla hmotných záležitostí surovĕ vyhodí. Zůstat doma není špatné, tak jako není špatné být oddaný našim milovaným. Musíme však pochopit, že náš skutečný domov je vĕčný, v duchovním království.
Slovo ayatnataḥ vyjadřuje, že lidský život nám byl udĕlen automaticky. Svá lidská tĕla jsme si nezhotovili, a proto bychom nemĕli pošetile tvrdit: „Toto tĕlo je mé“. Lidské tĕlo je darem od Boha a mĕlo by být využito k dosažení dokonalosti vĕdomí Boha. Ten, kdo to nechápe, je asan-mati, obdařený tupým, svĕtským chápáním.