SLOKA 44
eka eva paro hy ātmā
sarveṣām api dehinām
nāneva gṛhyate mūḍhair
yathā jyotir yathā nabhaḥ
ekaḥ — jediná; eva — pouze; paraḥ — Nejvyšší; hi — vskutku; ātmā — Duše; sarveṣām — mezi všemi; api — a; dehinām — vtĕlenými bytostmi; nānā — mnohočetná; iva — jakoby; gṛhyate — je vnímána; mūḍhaiḥ — zmatenými; yathā — jako; jyotiḥ — nebeské tĕleso; yathā — jako; nabhaḥ — nebe.
Zmatení vnímají jedinou Nejvyšší Duši, která sídlí ve všech vtĕlených bytostech, jako mnohočetnou, tak jako může nĕkdo vnímat svítící tĕleso na nebi nebo nebe samotné jako mnohočetné.
Poslední řádek tohoto textu: yathā jyotir yathā nabhaḥ, představuje dvĕ analogie, ve kterých vnímáme jednu vĕc jako mnohočetnou. Jyotiḥ označuje svĕtlo nebeských tĕles jako jsou slunce nebo mĕsíc. Ačkoliv existuje pouze jeden mĕsíc, vidíme jej se odrážet na hladinĕ rybníků, řek, jezer a kbelíků s vodou. Pak by se mohlo zdát, jakoby existovalo mnoho mĕsíců, ačkoliv je pouze jediný. Podobnĕ vnímáme božskou přítomnost v každé živé bytosti, protože Nejvyšší Pán je všudypřítomný, ačkoliv je jediný. Druhá zde uvedená analogie, yathā nabhaḥ, mluví o nebi. Máme-li v místnosti řadu utĕsnĕných hlinĕných nádob, v každé je přítomno nebe či vzduch, ačkoliv nebe samotné je jedno.
Śrīmad-Bhāgavatam (1.2.32) uvádí podobnou analogii týkající se ohnĕ a dřeva:
yathā hy avahito vahnir
dāruṣv ekaḥ sva-yoniṣu
nāneva bhāti viśvātmā
bhūteṣu ca tathā pumān
„Pán jako Nadduše prostupuje vším, stejnĕ jako dřevo je prostoupené ohnĕm. Proto se zdá, že je mnoha druhů, přestože je absolutní a jediný.“