SLOKA 40
jāḍyaṁ vacas tava gadāgraja yas tu bhūpān
vidrāvya śārṅga-ninadena jahartha māṁ tvam
siṁho yathā sva-balim īśa paśūn sva-bhāgaṁ
tebhyo bhayād yad udadhiṁ śaraṇaṁ prapannaḥ
jāḍyam — pošetilost; vacaḥ — slova; tava — Tvoje; gadāgraja — ó Gadāgrajo; yaḥ — kdo; tu — dokonce; bhū-pān — krále; vidrāvya — zahánĕjící; śārṅga — Śārṅgy, Tvého luku; ninadena — drnčením; jahartha — odvezl jsi; mām — mĕ; tvam — Ty; siṁhaḥ — lev; yathā — jako; sva — Tvůj vlastní; balim — dar; īśa — ó Pane; paśūn — zvířata; sva-bhāgam — svůj podíl; tebhyaḥ — z nich; bhayāt — ze strachu; yat — toho; udadhim — oceánu; śaraṇaṁ-prapannaḥ — přijal útočištĕ.
Můj Pane, tak jako lev zažene menší zvířata, aby si vybral svůj právoplatný podíl, Ty jsi zahnal shromáždĕné krále drnčením svého luku Śārṅgy a potom sis jako svůj podíl vzal mĕ. Je tedy naprostá pošetilost, můj milý Gadāgrajo, říci, že jsi přijal útočištĕ v oceánu ze strachu z tĕchto králů.
Ve verši 12 této kapitoly Pán Kṛṣṇa řekl: rājabhyo bibhyataḥ su-bhru samudraṁ śaranaṁ gatān: „Vydĕšeni tĕmito králi jsme přijali útočištĕ v oceánu.“ Podle ācāryů Pán Kṛṣṇa nakonec vyprovokoval Rukmiṇin hnĕv oslavováním ostatních mužů, kteří mohli být jejím manželem, a ona Mu tak zde v hnĕvu říká, že není nevĕdomá, ale že naopak On promluvil pošetile. Říká: „Unesl jsi mĕ v přítomnosti tĕch králů jako lev a zahnal jsi je svým lukem Śārṅgou, takže je pouhá pošetilost říci, že jsi ze strachu z tĕch samých králů odešel do oceánu.“ Podle Śrīly Viśvanātha Cakravartīho se královna Rukmiṇī při tĕchto slovech zamračila a vrhala na Pána hnĕvivé pohledy úkosem.