SLOKA 3
sā vāg yayā tasya guṇān gṛṇīte
karau ca tat-karma-karau manaś ca
smared vasantaṁ sthira-jaṅgameṣu
śṛṇoti tat-puṇya-kathāḥ sa karṇaḥ
sā — to (je); vāk — schopnost mluvit; yayā — čím; tasya — Jeho; guṇān — vlastnosti; gṛṇīte — osoba popisuje; karau — dvĕ ruce; ca — a; tat — pro Nĕho; karma — práci; karau — konající; manaḥ — mysl; ca — a; smaret — vzpomíná na; vasantam — dlícího; sthira — v nehybném; jaṅgameṣu — a pohyblivém; śṛṇoti — slyší; tat — o Nĕm; puṇya — posvĕcující; kathāḥ — vyprávĕní; saḥ — to (je); karṇaḥ — ucho.
Opravdovou řečí je ta, která popisuje vlastnosti Pána, skutečné ruce jsou ty, které pro Nĕho pracují, pravá mysl je ta, která na Nĕho neustále vzpomíná, jak dlí ve všem pohyblivém i nehybném, a opravdové uši jsou ty, které naslouchají posvĕcujícím vyprávĕním o Nĕm.
Král Parīkṣit navazuje na minulý verš další oslavou sluchu vĕnovaného Pánu a zmiňuje i ostatní smysly, abychom si udĕlali úplný obrázek vĕdomí Kṛṣṇy. Zde prohlašuje, že bez spojení s Kṛṣṇou, Nejvyšším Pánem, ztrácejí všechny tĕlesné orgány svůj význam. Podobnĕ mluvil Śaunaka Ṛṣi ve druhém zpĕvu, třetí kapitole, verších 20 až 24.
Śrīla Viśvanātha Cakravartī zmiňuje, že smysly by mĕly spolupracovat na základĕ vĕdomí Kṛṣṇy. To znamená, že ať oči nebo uši vnímají cokoliv, mysl by mĕla jednoduše vzpomínat na Kṛṣṇu, jenž dlí ve všech vĕcech.