SLOKA 17
tayoḥ prasanno bhagavān
dārukeṇāhṛtaṁ ratham
āruhya sākaṁ munibhir
videhān prayayau prabhuḥ
tayoḥ — s obĕma; prasannaḥ — spokojený; bhagavān — Pán, Osobnost Božství; dārukeṇa — Dārukou; āhṛtam — přivezený; ratham — svého kočáru; āruhya — poté, co usedl do; sākam — společnĕ s; munibhiḥ — mudrci; videhān — do království Videhy; prayayau — jel; prabhuḥ — Pán.
Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, byl s obĕma spokojený, a tak usedl do svého kočáru, který přivezl Dāruka, a se skupinou mudrců se vydal do Videhy.
Śrīla Viśvanātha Cakravartī ve svém komentáři k tomuto verši uvádí, že Śrutadeva a Bahulāśva nemohli jet do Dvāraky Pána Kṛṣṇu navštívit, protože oba složili slib, že budou pravidelnĕ uctívat své osobní Božstvo doma. Śrī Kṛṣṇa s velkou radostí podnikl mimořádnou cestu, aby obĕma umožnil se s Ním setkat. Když opouštĕl Dvāraku, trval na tom, že mudrci, kteří Ho chtĕjí doprovázet, si musí přisednout k Nĕmu do kočáru, neboť jít za Ním pĕšky by je vyčerpalo. Vĕhlasní mudrci by obvykle ani nepomysleli na cestování v takovém honosném vozidle, ale na Pánovo nařízení odložili svou přirozenou nechuť a přisedli si k Nĕmu.