SLOKA 1

Na úvod svého komentáře k této kapitole se Śrīla Śrīdhara Svāmī modlí:

„Uctívám Pána Nṛsiṁhu, v jehož ústech sídlí velcí mistři výřečnosti, na jehož hrudi spočívá bohynĕ štĕstí a v jehož srdci dlí božská energie vĕdomí.“

„Jelikož si přeji očistit svou sampradāyu a navíc mĕ váže povinnost, budu stručnĕ komentovat modlitby zosobnĕných Véd, nakolik mi má realizace dovolí.“

„Jelikož Śrīmad-Bhāgavatam již dokonale uctila vysvĕtlení mých předchůdců, já mohu jen shromáždit zbytky toho, co již oni uctili.“

Śrīla Viśvanātha Cakravartī předkládá své vzývání:

„Svatí oddaní se mi asi budou smát, že se stávám obchodníkem s drahokamy, aniž bych o cenných kamenech nĕco vĕdĕl. Ale já se nestydím, protože je mohu alespoň pobavit.“

„I když postrádám moudrost, oddanost i odpoutání, přesto dychtím vynést ten zázračný kámen, kterým jsou modlitby Véd, z pevnosti, v níž je uchováván.“

„Jestliže vítr nerozvážnosti – neschopnost uznat své nízké postavení – hrozí, že mĕ porazí, pak se musím při psaní tohoto komentáře držet zářících pilířů, jimiž jsou nohy Śrīdhara Svāmīho, Sanātany Gosvāmīho a Pána Śrī Kṛṣṇy.“

„Znovu a znovu se klaním svému božskému duchovnímu učiteli a Pánu Śrī Kṛṣṇovi, oceánu milosti, a přijímám útočištĕ u Śrī Śukadevy Gosvāmīho, ochránce svĕta a oku vesmíru.“

Na konci předcházející kapitoly řekl Śukadeva Gosvāmī Parīkṣitovi Mahārājovi:

„Ó králi, tak zůstal Nejvyšší Pán, který je oddaný svým vlastním oddaným, nĕjakou dobu se svými dvĕma velkými oddanými, Śrutadevou a Bahulāśvou, jež učil chování dokonalých svĕtců. Poté se vrátil do Dvāraky.“ Slovo san-mārgam z tohoto verše lze chápat přinejmenším třemi způsoby. V prvním, kdy je sat bráno ve významu „oddaný Nejvyššího Pána“ a san-mārgam tedy znamená „cesta bhakti-yogy, oddané služby“. Ve druhém, kdy sat znamená „hledač transcendentálního poznání“, označuje san-mārgam „filosofickou cestu poznání“, která má za cíl neosobní Brahman. A ve třetím odkazuje sat na transcendentální zvuk Véd a san-mārgam tedy znamená „proces následování pokynů Véd“. Druhý i třetí z tĕchto výkladů slova san-mārgam vedou k otázce, jak mohou Védy popisovat Absolutní Pravdu.

Śrīla Śrīdhara Svāmī tento problém obšírnĕ rozebírá z hlediska tradičního oboru sanskrtské poetiky: Mĕli bychom mít na pamĕti, že slova mají tři druhy vyjadřovacích schopností, zvané śabda-vṛtti. Jedná se o různé způsoby, jak slovo odkazuje na svůj význam, označované jako mukhya-vṛtti, lakṣaṇā-vṛtti a gauṇa-vṛtti. Śabda-vṛtti zvaná mukhya je prvotní, doslovný význam daného slova; rovnĕž se nazývá abhidhā neboli význam uvádĕný ve slovnících. Mukhya-vṛtti se dále dĕlí na dvĕ podkategorie: rūḍhi a yoga. Prvotní význam se nazývá rūḍhi, pokud se zakládá na konvenčním používání, a yoga, pokud je pomocí bĕžných etymologických pravidel odvozený od významu nĕjakého jiného slova.

Například slovo go („kráva“) je příkladem rūḍhi, neboť jeho vztah s jeho doslovným významem je čistĕ vĕcí konvence. Význam slova pācaka („kuchař“) je naproti tomu yoga-vṛtti, neboť toto slovo bylo odvozeno od kořene pac („vařit“) přidáním koncovky -ka.

Kromĕ svého mukhya-vṛtti, neboli prvotního významu, může být slovo použito také v druhotném, metaforickém smyslu. Tomuto použití se říká lakṣaṇā. Existuje pravidlo, že slovo by se nemĕlo chápat metaforicky, pokud jeho mukhya-vṛtti dává v daném kontextu smysl; jedinĕ pokud mukhya-vṛtti nevyjadřuje význam slova, lze oprávnĕnĕ použít lakṣaṇā-vṛtti. Funkci lakṣaṇā technicky vysvĕtlují kāvya-śāstry jako rozšířený odkaz, poukazující na nĕco, co je nĕjak spojené s předmĕtem doslovného významu. Slovní spojení gaṅgāyāṁ ghoṣaḥ tedy doslova znamená „vesnice pastevců v Ganze“. Taková představa je však absurdní, a proto je zde třeba chápat gaṅgāyām ve funkci lakṣaṇā s významem „na břehu Gangy“, kde břeh je nĕčím, co se pojí s řekou. Gauṇa-vṛtti je zvláštním druhem lakṣaṇy, kde se význam rozšiřuje na představu určité podobnosti. Například v prohlášení siṁho devadattaḥ („Devadatta je lev“) je hrdinný Devadatta metaforicky nazván lvem s ohledem na jeho lví vlastnosti. Výše uvedený příklad obecného druhu lakṣaṇy, tedy gaṅgāyāṁ ghoṣaḥ, oproti tomu nevyjadřuje podobnost, ale týká se umístĕní.

V tomto prvním verši osmdesáté sedmé kapitoly vyjadřuje Parīkṣit Mahārāja pochybnost ohlednĕ toho, jak mohou slova Véd poukazovat na Absolutní Pravdu kterýmkoliv z platných druhů śabda-vṛtti. Ptá se: kathaṁ sākṣāt caranti – Jak mohou Védy přímo popisovat Brahman prostřednictvím rūḍha-mukhya-vṛtti, doslovného významu daného konvencemi? Vždyť Absolutní je anirdeśya, nepodléhající označením. A jak mohou Védy popisovat Brahman prostřednictvím gauṇa-vṛtti, metafor založených na podobných vlastnostech?

Védy jsou guṇa-vṛttayaḥ, plné kvalitativních popisů, ale Brahman je nirguṇa, bez kvalit. Metafora využívající podobných vlastností se zjevnĕ nedá použít na nĕco, co nemá vlastnosti. Kromĕ toho Parīkṣit Mahārāja poukazuje na to, že Brahman je sad-asataḥ param, nade všemi příčinami a následky. Jelikož Absolutní nemá spojení se žádnou projevenou existencí, subtilní ani hrubou, nelze Jej vyjádřit pomocí yoga-vṛtti, etymologicky odvozeného významu, ani pomocí lakṣaṇy, metafory, jelikož obojí vyžaduje, aby mĕl Brahman nĕjaký vztah k jiným jsoucnům.

Král Parīkṣit je tedy zmatený, jak mohou slova Véd přímo popisovat Absolutní Pravdu.