SLOKA 15

Mohou vyvstat jisté pochyby, zda jsou védské mantry jednotné, když určují totožnost Nejvyšší Osobnosti Božství. Nĕkteré mantry koneckonců říkají: indro yāto 'vasitasya rājā – „Indra je králem všech pohyblivých i nehybných bytostí“ (Ṛg Veda 1.32.15), zatímco jiné říkají: agnir mūrdhā divaḥ – „Agni je vládcem nebes“ a ještĕ jiné mantry poukazují na další božstva jako na Absolutní. Zdálo by se tedy, že Védy představují polyteistický svĕtový názor.

Tuto pochybu Védy samy v tomto verši zodpovídají vysvĕtlením, že vesmírné stvoření může mít jen jeden zdroj, zvaný Brahman či Bṛhat, „nejvĕtší“, který je jedinou pravdou tvořící základ veškeré existence a prostupující vším. Tuto jedinečnou úlohu nemůže plnit žádné omezené božstvo jako Indra nebo Agni a śruti by nebyly tak nevĕdomé, aby nĕco takového tvrdily. Jak je zde vyjádřeno slovem tvayi, jedinĕ Pán Viṣṇu je Absolutní Pravda. Indra a další polobozi mohou být různými způsoby oslavováni, ale vlastní jen ty schopnosti, které jim přidĕlil Pán Śrī Viṣṇu.

Védští mudrci chápou, že celý tento svĕt – včetnĕ Indry, Agniho a všeho ostatního, co lze vnímat očima, ušima a dalšími smysly – je totožný s jedinou Nejvyšší Pravdou, Osobností Božství, které se říká Bṛhat, „nejvĕtší“, protože je avaśeṣa, „konečnou podstatnou, která zůstává“. Z Pána při stvoření vše vychází a v Nĕm se vše ztrácí při zničení. On existuje před hmotným projevem i po nĕm jako trvalý základ, který je filosofům známý jako „hmotná příčina“, upādāna. Přestože z Nĕho vychází nespočet projevů, Nejvyšší Pán existuje vĕčnĕ beze zmĕn – to zde śruti zdůrazňují slovem avikṛtāt.

Slova mṛdi vā („jako v případĕ hlíny“) jsou narážkou na slavný přímĕr, který použil Udālaka, když hovořil ke svému synovi Śvetaketuovi v Chāndogya Upaniṣadĕ (6.1.4): vācārambhanaṁ vikāro nāmadheyaṁ mṛttikety eva satyam. „Objekty hmotného svĕta existují pouze jako jména, přemĕny definované jazykem, zatímco skutečnou realitou je hmotná příčina, jako hlína, z níž se vyrábĕjí nádoby.“ Hrouda hlíny je hmotnou příčinou různých nádob, soch a podobnĕ, ale hlína sama zůstává ve své podstatĕ nezmĕnĕná. Nádoby a ostatní předmĕty budou nakonec zničeny a navrátí se do hlíny, ze které vzešly. Podobnĕ je Nejvyšší Pán hmotnou příčinou všeho, ale zůstává vĕčnĕ nedotčený jakýmikoliv přemĕnami. Tak třeba chápat výrok: sarvaṁ khalv idaṁ brahma – „Vše je Brahman." (Chāndogya Upaniṣad 3.14.1) Velký oddaný Gajendra se podivoval nad touto záhadou a modlil se:

„Můj Pane, jsi příčinou všech příčin, ale sám žádnou příčinu nemáš. Jsi tedy podivuhodnou příčinou všeho. S úctou se Ti klaním.“ (Bhāg. 8.3.15)

Prakṛti, hmotná příroda, je často považována za hmotnou příčinu stvoření, jak v západní vĕdĕ, tak ve Védách. To není v rozporu s vyšší skutečností, že Nejvyšší Pán je konečnou příčinou, jelikož prakṛti je Jeho energie, která sama podléhá zmĕnám. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (11.24.19) Pán Kṛṣṇa říká:

„Hmotný vesmír lze považovat za skutečný s tím, že příroda je jeho původní složkou a konečným stavem. Pán Mahā-Viṣṇu je místem spočinutí přírody, která se projevuje silou času. Příroda, všemocný Viṣṇu ani čas se tedy neliší ode Mĕ, Nejvyšší Absolutní Pravdy.“ Prakṛti však podstupuje přemĕnu, zatímco její Pán, svrchovaný puruṣa, nikoliv. Prakṛti je vnĕjší energie Osobnosti Božství, ale Pán má ještĕ jinou energii – svou vnitřní energii – která je svarūpa-bhūtā, neodlišná od Jeho samotné podstaty. Pánova vnitřní energie, jako On sám, nikdy hmotným zmĕnám nepodléhá.

Proto mantry z Véd a také ṛṣiové, kteří přijali tyto mantry v meditaci a předali je dál pro dobro lidstva, zamĕřují svou pozornost v první řadĕ na Osobnost Božství. Védští mudrci smĕřují činnosti své mysli a slov – tedy jak vnitřní, tak doslovný význam (abhidhā-vṛtti) toho, co říkají – především k Nĕmu a teprve druhotnĕ k oddĕleným přemĕnám prakṛti, jako je Indra a další polobozi.

Tak jako se kroky lidí, ať umístĕné na hlínu, kámen či cihly, nemohou nedotknout povrchu zemĕ, i Védy vztahují vše, o čem pojednávají v oblasti hmotného stvoření, k Absolutní Pravdĕ. Svĕtská literatura popisuje omezené jevy a přehlíží vztah svých témat k celkové realitĕ, ale Védy vždy zamĕřují svůj dokonalý pohled na Nejvyššího. Chāndogya Upaniṣad ve svých výrocích mṛttikety eva satyam a sarvaṁ khalv idaṁ brahma potvrzuje, že realita je chápána správnĕ tehdy, když je existence všeho vidĕna jako závislá na Brahmanu neboli Absolutním. Jen Brahman je skutečný, ne proto, že by nic, co vidíme v tomto svĕtĕ, nebylo skutečné, ale proto, že Brahman je absolutní, konečnou příčinou všeho. V jiném kontextu bylo tedy slovo satyam, které je použité ve rčení mṛttikety eva satyam, definováno jako „hmotná příčina“ autoritou o nic menší než samotným Pánem Kṛṣṇou:

„Hmotný objekt, sám vytvořený ze složky, která je jeho podstatou, vytváří svou promĕnou další hmotný objekt. Tak se jeden stvořený objekt stává příčinou a základem jiného. Určitou vĕc je tedy možné označit za skutečnou v tom smyslu, že vlastní základní povahu jiného objektu, který je jejím počátečním a konečným stavem.“ (Bhāg. 11.24.18)

Takto vysvĕtluje slovo Brahman Śrīla Prabhupāda v knize Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství: „Slovo Brahman znamená nejvĕtší ze všech a udržovatel všeho. Impersonalisty přitahuje velikost oblohy, ale vzhledem k jejich nedostatečnému poznání je nepřitahuje Kṛṣṇova velikost. Ve všedním životĕ nás však přitahuje velikost osoby, a ne velikost hory. Slovo Brahman se tedy vztahuje pouze na Kṛṣṇu, a proto Arjuna v Bhagavad-gītĕ uznal Kṛṣṇu za Parabrahman, svrchované útočištĕ všeho.

Kṛṣṇa je Nejvyšší Brahman, neboť má nekonečné poznání, nekonečné energie, nekonečnou sílu, nekonečný vliv, je nekonečnĕ krásný a umí si nekonečnĕ odříkat. Slovo Brahman se tedy může vztahovat jen na Kṛṣṇu. Arjuna potvrzuje, že jelikož neosobní Brahman je záře paprsků vycházející z Kṛṣṇova transcendentálního tĕla, Kṛṣṇa je Parabrahman. Všechno spočívá v Brahmanu, ale samotný Brahman spočívá v Kṛṣṇovi. Kṛṣṇa je tedy svrchovaný Brahman, neboli Parabrahman. Hmotné prvky se považují za Kṛṣṇovu nižší energii. Jejich vzájemným působením vesmírný projev vzniká, spočívá na Kṛṣṇovi a po zničení opĕt vstoupí do Kṛṣṇova tĕla jako Jeho subtilní energie. Kṛṣṇa je proto příčina tvoření i ničení.“

Význam tohoto verše shrnuje Śrīla Śrīdhara Svāmī modlitbou:

„Polobozi v čele se Śivou, Agnim, Sūryou a Indrou, a vlastnĕ všechny bytosti ve vesmíru, nevznikají nezávisle na Tobĕ. I když mantry Véd vyjadřují různé pohledy, všechny hovoří o Tobĕ, nezrozeném Pánu, jenž se zjevuje v četných podobách.“