SLOKA 24

Zde śruti vyjadřují, jak tĕžké je znát Nejvyššího. Oddaná služba neboli bhakti-yoga, kterou popisují tyto modlitby zosobnĕných Véd, je nejjistĕjší a nejsnadnĕjší cestou k poznání Pána a osvobození. Filosofické hledání pravdy, které se nazývá jñāna-yoga, je ve srovnání s ní velmi obtížné; byť ho i tak upřednostňují ti, kdo jsou znechuceni hmotným životem, ale nejsou přesto ochotni se odevzdat Pánu. Dokud omezená duše závidí Pánovi Jeho svrchovanost, Pán se jí nezjeví. On sám říká v Bhagavad-gītĕ (7.25):

„Nikdy se nevyjevuji hlupákům a neinteligentním jedincům. Pro nĕ jsem zahalen svou vnitřní energií, a proto nevĕdí, že jsem nezrozený a Mé existence neubývá.“ A slovy Pána Brahmy:

„Uctívám Govindu, prvotního Pána, jemuž se jen ke špičce prstu na lotosových nohách přibližují yogī, kteří chtĕjí dosáhnout transcendence a učí se ovládat dýchání procesem prāṇāyāmy, nebo jñānī, kteří hledají jednolitý Brahman procesem vylučování všeho svĕtského, který trvá miliardy let.“ (Brahma-saṁhitā 5.34)

Brahmā, první živá bytost, která se narodila v tomto vesmíru, je také nejpřednĕjším z mudrců. Narodil se z Pána Nārāyaṇa a z nĕho přicházejí na svĕt zástupy polobohů, mezi nĕž patří vládci pozemského dĕní a vládci nebes. Všechny tyto mocné a inteligentní bytosti jsou relativnĕ nedávnými výtvory Pánovy tvořivé energie. Pán Brahmā by jako první, kdo vyslovil Védy, mĕl znát jejich obsah přinejmenším stejnĕ dobře jako kterákoliv jiná autorita, ale i on zná Osobnost Božství jen v omezené míře. Śrīmad-Bhāgavatam (1.3.35) uvádí: veda-guhyāni hṛt-pateḥ – „Pán srdce se skrývá hluboko v důvĕrných zákoutích védského zvuku.“ Pokud ani pro Brahmu a z nĕho narozené polobohy není snadné znát Nejvyššího Pána, jak mohou obyčejní smrtelníci čekat, že se vlastní snahou úspĕšnĕ dopídí poznání?

Po celou dobu existence tohoto stvoření se živé bytosti setkávají na cestĕ poznání s mnoha překážkami. Kvůli tomu, že se ztotožňují se svými hmotnými obaly tvořenými tĕlem, myslí a egem, si vytvářejí všemožné předsudky a mylné představy. I když mají podmínĕné duše božská písma, která jim poskytují vedení, a příležitost praktikovat předepsané metody karmy, jñāny a yogy, mají přesto omezenou schopnost nabýt poznání o Absolutním. A když nastane doba zničení, védská písma a jejich usmĕrňující pokyny se stanou neprojevenými a ponechají spící jīvy v úplné temnotĕ. Proto bychom se mĕli vzdát našich marných snah o rozvoj poznání bez oddanosti a jednoduše se odevzdat milosti Nejvyššího Pána, jak doporučuje Pán Brahmā:

„Ti, kdo zavrhují rozvoj spekulativního poznání a svým tĕlem, slovy a myslí vzdávají veškerou úctu popisům Tvé osobnosti a Tvých činností, přičemž tĕmto vyprávĕním – ať v podání Tebe osobnĕ, nebo Tvých čistých oddaných – zasvĕcují celý svůj život, mohou dokonce i zůstávat ve svém zavedeném společenském postavení, a přesto si Tĕ podrobí, třebaže jsi jinak nepřemožitelný pro kohokoliv ve třech svĕtech.“ (Bhāg. 10.14.3)

V této souvislosti říká Taittirīya Upaniṣad (2.4.1) o Nejvyšším: yato vāco nivartante aprāpya manasā saha – „kde končí slova a kam mysl nemůže dosáhnout“. Īśopaniṣad (4) uvádí:

„Třebaže Nejvyšší Pán setrvává ve svém sídle, je rychlejší než myšlenka a může se pohybovat rychleji než kdokoliv jiný. Mocní polobozi se k Nĕmu nemohou přiblížit. Třebaže setrvává na jednom místĕ, ovládá ty, kdo dodávají vzduch a déšť. Předčí všechny svou znamenitostí.“ A v Ṛg Vedĕ (3.54.5) najdeme tuto mantru:

„Kdo v tomto svĕtĕ skutečnĕ ví a kdo dokáže vysvĕtlit, odkud pochází toto stvoření? Polobozi jsou koneckonců mladší než samo stvoření. Kdo tedy může říct, z čeho vznikl tento svĕt?“

Śrīla Śrīdhara Svāmī se proto modlí:

„Kdo jsem já, bytost lapená v hmotných obalech tvořených svĕtskou inteligencí a tak dále? A jaká je ve srovnání s tím Tvoje sláva, ó Všemocný? Ó příteli pokleslých, ó oceáne milosti, Pane Nṛhari, prosím požehnej mi svou oddanou službou.“