SLOKA 32

Védy zjevují své nejpečlivĕji střežené tajemství – oddanou službu Osobnosti Božství – pouze tĕm, kdo jsou unaveni hmotným klamem, který je založen na falešném pocitu nezávislosti na Pánu. Vājasaneyī-saṁhitā (32.11) Bílé Yajur Vedy obsahuje tuto mantru:

„Poté, co osoba překoná všechny druhy života, všechny planetární soustavy a všechny hranice vesmíru na všech svĕtových stranách, přiblíží se k původní Duši nesmrtelnosti. Potom získá příležitost trvale vstoupit do Pánova sídla a uctívat Ho osobní službou.“

Šiřitelé různých soupeřících materialistických filozofií se mohou považovat za velmi moudré, ale ve skutečnosti jsou všichni zmateni Māyou Nejvyššího Pána. Vaiṣṇavové tuto obecnou pomatenost znají a odevzdávají se Nejvyššímu Pánu v náladách oddaného služebnictví, přátelství a tak dále. Místo zápalu a hádky filozofického sporu čistí vaiṣṇavové každým okamžikem prožívají pouze radost, protože cílem jejich lásky je Ten, který ukončuje zapletení ve hmotĕ. A oddaní Pána Viṣṇua si užívají trvalého požitku nejen v tomto životĕ, ale i v budoucích životech. Ať se narodí kdekoliv, užívají si s Pánem láskyplných výmĕn. Upřímný vaiṣṇava se tedy modlí:

„Ať se mezi tisíci druhy života dostanu kamkoliv, ó Pane, nechť jsem v každé situaci neochvĕjnĕ oddán Tobĕ, ó Acyuto.“ (Viṣṇu Purāṇa)

Nĕkteří filozofové se budou ptát, jak mohou vaiṣṇavové překonat své hmotné pouto bez podrobného analytického poznání bytostí tvam („ty,“ jīva) a tat („to,“ Nejvyšší), a bez rozvinutí dostatečné nenávisti vůči hmotnému životu. Zosobnĕné Védy zde odpovídají, že hmotný klam nemůže na oddané Pána dále působit, protože již v počátečních stádiích oddané služby Pánova milost odstranila všechen strach a připoutanost.

Čas je kořenem všeho strachu v tomto svĕtĕ. Svými třemi fázemi, minulostí, přítomností a budoucností vytváří strach výhledem na hrozící nemoc, smrt a utrpení v pekle – ale pouze u tĕch, kdo nepřijali útočištĕ u nohou Nejvyššího Pána. Pán sám říká v Rāmāyaṇĕ (Yuddha-kāṇḍa 18.33):

„Tomu, kdo se Mi byť jen jedenkrát odevzdá se slovy ,Jsem Tvůj̀, dám vĕčnou nebojácnost. To je Můj slavnostní slib.“ A dále, v Bhagavad-gītĕ (7.14) Pán říká:

„Tuto Mou božskou energii, složenou ze tří kvalit hmotné přírody, je tĕžké překonat, ale ti, kdo se Mi odevzdali, ji zdolají velmi snadno.“

Vaiṣṇavové neradi marní čas dlouhotrvajícími a neplodnými hádkami o suchých filozofických tématech. Radĕji uctívahí Osobnost Božství než se hádají s filozofickými protivníky. Vaiṣṇavské pochopení se shoduje se základním vzkazem zjevených písem. Představa tĕchto oddaných o Nejvyšší Absolutní Pravdĕ jako nekonečném oceánu osobnosti a láskyplných zábav v uctívaných podobách Kṛṣṇy, Rāmy a ostatních božských projevů, a jejich představa o nich samotných jako Jeho vĕčných služebnících představuje dokonalý závĕr filozofie Vedānty o bytostech tat a tvam.

Osobnost Božství a Jeho emanace jako jīvy se zároveň liší a neliší, tak jako slunce a jeho paprsky. Jīv je více, než dokáže kdokoliv spočítat, a každá je vĕčnĕ živá a vĕdomá, jak potvrzují śruti: nityo nityānāṁ cetanaś cetanānām. (Kaṭha Upaniṣad 5.13 a Śvetāśvatara Upaniṣad 6.13) Když jsou jīvy na počátku hmotného stvoření vypuštĕny z tĕla Mahā-Viṣṇua, jsou si všechny rovny v tom smyslu, že jsou atomickými částečkami Pánovy okrajové energie. Podle svých odlišných podmínĕní se však dĕlí do čtyř skupin: Nĕkteré jsou pokryty nevĕdomostí, která halí jejich zraky jako mrak. Jiné jsou osvobozené z nevĕdomosti kombinací poznání a oddanosti. Třetí skupina duší je obdařena čistou oddaností s lehkou přímĕsí touhy po spekulativním poznání a plodonosné činnosti. Tyto duše získávají očištĕná tĕla tvořená dokonalým poznáním a blažeností, s nimiž mohou sloužit Pánu. Nakonec jsou zde ty, které nemají žádné spojení s nevĕdomostí; to jsou Pánovi vĕční společníci.

Okrajové postavení jīvy je popsáno v Nārada Pañcarātře:

„Energie taṭa-stha by mĕla být pochopena jako ta, která emanuje z Pánovy energie saṁvit (poznání). Tato emanace zvaná jīva podléhá podmínĕní vlastnostmi hmotné přírody.“ Jelikož nepatrná jīva žije na okraji mezi Pánovou vnĕjší, klamnou energií Māyou a Jeho vnitřní, duchovní energií cit, nazývá se taṭa-stha, „okrajová“. Když však dosáhne osvobození rozvíjením oddanosti Pánu, dostane se plnĕ do útočištĕ Pánovy vnitřní energie, a tehdy již není znečištĕna kvalitami hmotné přírody. Pán Kṛṣṇa to potvrzuje v Bhagavad-gītĕ (14.26):

„Kdo Mi slouží s naprostou a výlučnou, neselhávající oddaností, okamžitĕ překonává kvality hmotné přírody a tak se dostává na úroveň Brahmanu.“

Cíl svého uctívání duše realizuje ve třech aspektech: Brahman, Paramātmā a Bhagavān. Neosobní Brahman je jako záře Slunce; Nadduše, neboli Paramātmā, je jako sluneční koule; a Osobnost Božství, Bhagavān, je jako vládnoucí božstvo ve Slunci se svým rozsáhlým doprovodem a výbavou. Nebo podle jiného přímĕru, cestovatelé blížící se k mĕstu nemohou nejprve z dálky rozlišit jeho rysy, ale vidí před sebou nĕco nejasnĕ zářícího. Jak se přiblíží, mohou rozlišit nĕkolik vyšších budouv. Potom, když jsou dostatečnĕ blízko, uvidí mĕsto takové, jaké je – kypící metropoli s mnoha obyvateli, sídly, veřejnými budovami, dálnicemi a parky. Stejným způsobem osoby se sklonem k neosobní meditaci mohou přinejlepším získat nĕjakou realizaci záře Nejvyššího Pána (Brahman), ti, kdo se přiblíží více, se Ho mohou naučit vidĕt jako Pána v srdci (Paramātmā), a ti, kdo přijdou velmi blízko, mohou poznat Jeho úplnou osobnost (Bhagavān).

Śrīla Śrīdhara Svāmī to shrnuje v modlitbĕ:

„Ó Śrī Nṛhari, prosím osvoboď ty lidské bytosti, které prošly všemi druhy utrpení a byly rozervány ostrým okrajem kola saṁsāry, ale nyní nĕjak nalezly Tebe a odevzdávají se Ti.“