SLOKA 8

Oddaní Nejvyššího Pána prožívají štĕstí i úzkost – ne jako následky hmotného jednání, ale jako výsledky související s jejich láskyplnou výmĕnou s Pánem. Śrīla Rūpa Gosvāmī ve Śrī Bhakti-rasāmṛta-sindhu, svém autoritativním pojednání o procesu oddané služby, vysvĕtluje, jak je vaiṣṇava zbaven všech karmických reakcí včetnĕ tĕch, které se ještĕ nezačaly projevovat (aprārabdha), tĕch, které se zakrátko projeví (kūṭa), tĕch, které se stĕží projevují (bīja) a tĕch, které se projevily plnĕ (prārabdha). Tak jako lotos postupnĕ ztrácí své mnohé okvĕtní lístky, osoba, která přijímá útočištĕ v oddané službĕ, má všechny své karmické reakce zničené.

To, že oddaná služba Pánu Kṛṣṇovi ničí všechny karmické reakce, potvrzuje tato pasáž Gopāla-tāpanī śruti (Pūrva 15): bhaktir asya bhajanaṁ tad ihāmutropādhi-nairāsyenāmuṣmin manaḥ-kalpanam etad eva naiṣkarmyam. „Oddaná služba je proces uctívání Nejvyššího Pána. Je to zamĕření mysli na Nĕho pomocí ztráty zájmu o veškerá hmotná označení, jak v tomto tak v příštím životĕ. Jejím výsledkem je rozpuštĕní veškeré karmy.“ Zatímco je jistĕ pravda, že ti, kdo se vĕnují oddané službĕ, setrvávají po jistou dobu v hmotných tĕlech a zdánlivĕ hmotných situacích, je to pouze vyjádření nepředstavitelné milosti Pána, který udílí plody oddanosti pouze tehdy, když se stala čistou. Na každém stupni oddanosti však Pán na svého oddaného dohlíží a stará se o postupné odstranĕní jeho karmy. Navzdory faktu, že se štĕstí a úzkost, které oddaní prožívají, podobají bĕžným karmickým reakcím, udílí je ve skutečnosti samotný Pán. Bhāgavatam (10.87.40) uvádí: bhavad-uttha-śubhāśubhayoḥ: Zralý oddaný vidí v takzvanĕ dobrých a špatných situacích, s nimiž se setkává, znaky přímého vedení jeho přátelského Pána.

Pokud je však Pán tak soucitný ke svým oddaným, proč je vystavuje zvláštnímu utrpení? To zodpovídá analogie: Velmi láskyplný otec zodpovídá za omezení hry svých dĕtí a nutí je chodit do školy. Ví, že to je skutečný projev jeho lásky k nim, i když to dĕti nechápou. Podobnĕ Nejvyšší Pán Viṣṇu je milostivĕ přísný ke všem, kdo na Nĕm závisejí, nejen k nezralým oddaným usilujícím o získání kvalifikace. Dokonce i dokonalí svĕtci jako Prahlāda, Dhruva a Yudhiṣṭhira podléhali velkým soužením, aby byli oslaveni. Po bitvĕ na Kurukṣetře Śrī Bhīṣmadeva popsal králi Yudhiṣṭhirovi svůj úžas nad tím:

„Ó, jak podivuhodný je vliv neodvratitelného času! Nelze ho zastavit – jak by jinak byly možné zvraty v přítomnosti krále Yudhiṣṭhira, který je synem poloboha vládnoucího náboženství; Bhīmy, který je velkým bojovníkem s kyjem; velkého lučištníka Arjuny s jeho zbraní Gāṇḍīvou a především Pána, který vždy Pāṇḍuovcům velice přál? Ó králi, nikdo neví, jaký je plán Pána (Śrī Kṛṣṇy). I velcí filozofové jsou zmateni, nehledĕ na jejich vyčerpávající bádání.“ (Bhāg. 1.9.15–16)

Ačkoliv vaiṣṇava cítí štĕstí a úzkost jako potĕšení a bolest, tak jako bĕžné karmické reakce, významným způsobem se liší. Hmotné štĕstí a úzkost vznikající z karmy zanechávají jemný zbytek – semeno budoucího zapletení. Tento požitek a utrpení smĕřují k úpadku a zvyšují nebezpečí poklesu do pekelného zapomnĕní. Štĕstí a úzkost pocházející z tužeb Nejvyššího Pána však nezanechávají žádnou stopu poté, co byl jejich účel splnĕn. Navíc vaiṣṇavovi, který si užívá této výmĕny s Pánem, nehrozí žádné nebezpečí poklesnutí do nevĕdomosti. Yamarāja, vládce smrti a soudce všech zemřelých duší, prohlašuje:

„Moji milí služebníci, voďte ke mnĕ prosím jen ty hříšníky, kteří svůj jazyk nepoužívají k opĕvování svatého jména a vlastností Kṛṣṇy, jejichž srdce ani jednou nevzpomene na Kṛṣṇovy lotosové nohy a jejichž hlava se před Pánem Kṛṣṇou ani jednou nepokloní. Posílejte mi ty, kdo nevykonávají své povinnosti vůči Viṣṇuovi, což jsou jediné povinnosti lidského života. Prosím, voďte mi všechny takové hlupáky a darebáky.“ (Bhāg. 6.3.29)

Milovaní oddaní Pána nepovažují utrpení, které jim udílí, za příliš tĕžké. Ve skutečnosti zjišťují, že nakonec dává vzniknout neomezenému potĕšení, tak jako pálivá mast použitá lékařem vyléčí pacientovo nakažené oko. Utrpení také pomáhá chránit důvĕrnost oddané služby odrazováním od zásahů nevĕřících a také zvyšuje dychtivost, se kterou oddaní Pána volají, aby se zjevil. Kdyby byli oddaní Pána Viṣṇua neustále samolibĕ šťastní, nemĕl by nikdy důvod se v tomto svĕtĕ zjevovat jako Kṛṣṇa, Rāmacandra, Nṛsiṁha a tak dále. Kṛṣṇa samotný říká v Bhagavad-gītĕ (4.8):

„Abych osvobodil zbožné a vyhladil ničemy a abych znovu nastolil zásady náboženství, objevuji se vĕk za vĕkem.“ A kdyby se Pán nezjevil na Zemi ve své původní podobĕ Kṛṣṇy a v podobách různých inkarnací, Jeho vĕrní služebníci v tomto svĕtĕ by nemĕli příležitost si užívat Jeho rāsa-līly a ostatních zábav.

Śrīla Viśvanātha Cakravartī zde vyvrací možnou námitku: „Co by bylo špatného na tom, kdyby Bůh inkarnoval z nĕjakého jiného důvodu než kvůli osvobození svatých osob z utrpení?“ Učený ācārya odpovídá: „Ano, můj milý bratře, to dává smysl, ale nejsi zkušený v chápání duchovních nálad. Prosím poslouchej: Východ slunce se stává přitažlivým v noci, studená voda poskytuje útĕchu v horkém létĕ a teplá voda je příjemná bĕhem chladných zimních mĕsíců. Svĕtlo lampy vypadá přitažlivĕ v temnotĕ, ne na zářivém denním svĕtle, a jídlo chutná zvlášť lahodnĕ tomu, koho sužuje hlad.“ Jinak řečeno, aby Pán posílil náladu závislosti oddaných a jejich touhu po Nĕm, nechává je procházet určitým utrpením, a když se zjeví, aby je osvobodil, jejich vdĕčnost a transcendentální potĕšení jsou bezmezné.