SLOKA 6-7

Podle Śrīdhara Svāmīho tyto dvĕ sloky vyjadřují, že poté, co Pán Kṛṣṇa uskutečnil všechny zámĕry, kvůli kterým sestoupil, vrátil se do svého duchovního království. Je přirozené, že se lidé v hmotném svĕtĕ chtĕjí dívat na nĕco krásného. Dokud však žijeme materialistickým životem, je naše vĕdomí znečištĕné vlivem tří kvalit přírody, a proto dychtíme po hmotných objektech, které skýtají krásu a požitek. Materialistické uspokojování smyslů je nedokonalé, neboť zákony hmotné přírody nám nedovolí být v materialistickém životĕ šťastní a spokojení. Živá bytost je ve svém přirozeném postavení vĕčný služebník Boha a jejím údĕlem je oceňovat nekonečnou krásu a požitek Nejvyššího Pána. Pán Kṛṣṇa je Absolutní Pravda a oceán veškeré krásy a požitku. Když sloužíme Kṛṣṇovi, můžeme také mít účast na Jeho oceánu krásy a požitku, a tak bude naše touha dívat se na krásné vĕci a užívat si života plnĕ uspokojená. Uvádí se příklad ruky, která si nemůže pochutnávat na jídle sama, ale může potravu nepřímo vstřebat tak, že ji předá žaludku. Podobnĕ i živá bytost, která je nedílnou částí Pána Kṛṣṇy, bude ze služby Pánu čerpat nekonečné štĕstí.

Nepochopitelný Nejvyšší Pán, Śrī Kṛṣṇa, ukázal svou pravou podobu, a tak osvobodil živé bytosti od falešného hledání jiné podoby krásy, než je podoba Jeho samotného, která je sama o sobĕ zdrojem všeho krásného. Stačilo vidĕt Jeho lotosové nohy, a požehnané živé bytosti dokázaly rozlišit mezi bezbožnými snahami karmīch, kteří vyhledávají hrubohmotný požitek pro uspokojení svých smyslů, a zapojováním svých činností do služby Pánu. Filozofové neustále spekulují o povaze Boha, ale Pán Kṛṣṇa přímo zbavil duše (jīvy) všech mylných spekulativních představ o Nĕm tak, že ukázal svou skutečnou transcendentální podobu a činnosti. Kṛṣṇova osobní podoba, slova a činnosti navenek připomínají podoby, slova a činnosti obyčejných podmínĕných duší. Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura vysvĕtluje, že tato zdánlivá podoba Pánova jednání s jednáním živých bytostí je milostivým ústupkem Pána, aby k Nĕmu byly podmínĕné duše přitahovány a aby se připravily na návrat do Jeho království, kde budou žít vĕčným životem plným blaženosti a poznání. Když jim Pán Kṛṣṇa ukázal svou duchovní podobu a království způsobem pro nĕ přístupným, odehnal jejich falešný požitkářský postoj a odstranil jejich dlouhotrvající lhostejnost vůči Jeho osobĕ. Bhagavad-gītā uvádí, že jakmile nĕkdo pochopí, že Śrī Kṛṣṇa je Nejvyšší Osobnost Božství, již nikdy nepoklesne do sítĕ hmotného klamu. Tomuto poklesnutí se lze vyhnout neustálým nasloucháním o jedinečné transcendentální podobĕ a kráse Pána z autorizovaných védských textů.

V Bhagavad-gītĕ (2.42–43) je vysvĕtleno:

„Lidé malého poznání velmi lpí na kvĕtnatých slovech Véd, jež doporučují různé plodonosné činnosti pro dosažení nebeských planet, dobrého zrození, moci a tak podobnĕ. Jelikož touží po smyslovém požitku a životĕ v hojnosti, říkají, že nic víc než to neexistuje.“

Jisté části védské literatury jsou na druhou stranu určeny k tomu, aby podmínĕné duši zajišťovaly hmotný smyslový požitek a zároveň ji postupnĕ učily poslouchat védské pokyny. Ty části Véd, jež doporučují plodonosné činnosti za účelem usmĕrnĕného smyslového požitku, jsou samy o sobĕ nebezpečné, neboť živá bytost, která se tĕmto činnostem vĕnuje, se snadno zaplete do nabízeného hmotného požitku a zanedbá konečný smysl Véd – přivést živou bytost k jejímu původnímu vĕdomí, kdy jedná jako vĕčný služebník Nejvyšší Osobnosti Božství. Prostřednictvím služby Pánu může živá bytost zakoušet neomezenou duchovní blaženost v Pánovĕ společnosti v Jeho království. Kdo má tedy vážný zájem rozvíjet vĕdomí Kṛṣṇy, mĕl by zvláštĕ naslouchat tĕm védským textům, které pojednávají o čisté oddané službĕ Pánu. Mĕl by naslouchat osobám s vysoce pokročilým vĕdomím Kṛṣṇy a vyhýbat se interpretacím, jež podnĕcují materialistické touhy po požitku.

Když je nepatrná živá bytost nakonec schopná vidĕt rozdíl mezi dočasnými záležitostmi tohoto svĕta a transcendentálními činnostmi Pána Trivikramy neboli Kṛṣṇy, oddá se Pánu a odstraní ze svého srdce temný pokryv hmoty. Již netouží po smyslovém požitku, kterému je možné se oddávat buď hříšným, nebo zbožným způsobem. Jinými slovy, i když jsou lidé v tomto svĕtĕ pokládáni za hříšné či zbožné, na hmotné úrovni se hříchy i zbožné činy konají pro vlastní smyslový požitek. Pokud nĕkdo pochopí, že jeho pravé štĕstí spočívá v poskytování požitku Kṛṣṇovi, pak tuto požehnanou živou bytost vezme Pán Kṛṣṇa zpátky do svého sídla, které se nazývá Goloka Vṛndāvan. Podle Bhaktisiddhānty Sarasvatīho Ṭhākura dává Pán upřímné duši nejprve možnost naslouchat o Jeho zábavách. Když oddaný nalezne v tĕchto popisech spontánní zálibu, Pán mu poskytne příležitost zúčastnit se Jeho duchovních zábav probíhajících v tomto svĕtĕ. Účastí na Pánových zábavách v určitém vesmíru se živá bytost zcela odpoutá od hmotného svĕta a nakonec ji Pán přivede do svého osobního sídla v duchovním nebi.

Pošetilí lidé nechápou, jaký významný prospĕch Pán nabízí, ale Pán Kṛṣṇa jedná pro dobro tĕchto hlupáků tím, že je vyprošťuje z jejich pohroužení v dočasném svĕtĕ falešného požitku. Za tím účelem osobnĕ projevuje svou jedinečnou transcendentální krásu, transcendentální slova a transcendentální činnosti. Śrīla Jīva Gosvāmī poznamenává, že slova tamo 'nayā tariṣyanti vyjadřují, že i když se Pán Kṛṣṇa zjevil před pĕti tisíci lety, ten, kdo naslouchá o Jeho činnostech, podobĕ a slovech a opĕvuje je, získá úplnĕ stejný prospĕch jako ti, kdo to vše osobnĕ zažili jako Kṛṣṇovi současníci. I on překoná temnotu hmotné existence a dospĕje do Pánova sídla. Z toho Śrīla Jīva Gosvāmī vyvozuje, že mohou-li tak vznešeného cíle dosáhnout všechny živé bytosti, pak to jistĕ muselo být umožnĕno Yaduovcům, kteří byli osobními společníky Pána.

V této sloce je řečeno, že Kṛṣṇa svou krásou kradl pohled lidí, kteří Ho vidĕli. Kṛṣṇova řeč byla tak přitažlivá, že ti, kdo Ho slyšeli, onĕmĕli. Nĕmí lidé jsou obvykle také hluší, a rovnĕž Pánova slova kradla uši tĕch, kdo Ho slyšeli, neboť již nechtĕli poslouchat jiné zvuky než Pánovu řeč. Projevením krásy svých šlépĕjí Kṛṣṇa kradl tĕm, kdo je vidĕli, schopnost materialistického jednání. Takto Kṛṣṇa ukradl svým zjevením v tomto svĕtĕ lidem smysly. Jinými slovy, činil z lidí slepé, nĕmé, hluché, šílené a jinak postižené. Proto se Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura ptá: „Když lidem bral všechno, co mĕli, kdo by Ho mohl nazvat milostivým? Vždyť je to jen zlodĕj.“ Takto nepřímo nanejvýš velebí Pánovu krásu. Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura také podotýká, že i když Kṛṣṇa osvobozoval démony jejich usmrcováním, lidem, kteří k Nĕmu byli přitahováni, dával čistou lásku k Bohu a utápĕl je v oceánu své vlastní krásy. Kṛṣṇa tedy není jako dobrodinec, který rozdává milodary bez rozlišování. A je tak milostivý, že nejen obdaroval obyvatele Zemĕ tím nejvyšším požehnáním, ale zplnomocnil velké svĕtce jako Vyāsadeva, aby Jeho zábavy popsali nádhernými poetickými verši. Tak lidem, kteří se mĕli narodit na Zemi v budoucnosti, umožnil snadno překonat oceán zrození a umírání pomocí tĕchto slavných příbĕhů, které se přirovnávají k pevné lodi. Ti z nás, kdo si nyní užívají Kṛṣṇovy slávy prostřednictvím průzračných Bhaktivedantových výkladů Śrīmad-Bhāgavatamu milostí Jeho Božské Milosti A.C. Bhaktivedanty Swamiho Prabhupādy, jsou požehnanými příjemci milosti Kṛṣṇy, jenž byl milostivý i k tĕm, kdo se teprve mĕli narodit.

Citátem ze slovníku Amara-kośa Śrīla Viśvanātha Cakravartī také prohlašuje, že slovo padam může znamenat „to, co bylo rozhodnuto,“ „místo osvobození“, „štĕstí“, „noha“ či „objekt“ (padaṁ vyavasita-trāṇa-sthāna-lakṣmy-aṅghri-vastuṣu). Na základĕ této definice tedy vykládá slovo padam také významem vyavasita, „to, co bylo rozhodnuto“. Prohlášení agāt svam padam īśvaraḥ vyjadřuje nejen to, že Kṛṣṇa odešel do svého sídla, ale že uskutečnil svou rozhodnou touhu. Když říkáme, že se Kṛṣṇa vrátil do svého vĕčného sídla, naznačuje to, že tam byl nepřítomný a nyní se vrací. Proto Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura podotýká, že je chybou říkat v bĕžném smyslu, že Kṛṣṇa „odešel zpátky do svého sídla“. Podle Brahma-saṁhity je Nejvyšší Pán Kṛṣṇa stále přítomný ve svém vĕčném sídle v duchovním nebi. Ze své bezpříčinné milosti se však přesto také čas od času zjevuje v hmotném svĕtĕ. Bůh je všeprostupující. I když je přítomný před našima očima, je současnĕ ve svém sídle. Obyčejná duše neboli jīva není všeprostupující jako Nadduše, a proto její přítomnost v hmotném svĕtĕ znamená, že je v duchovním svĕtĕ nepřítomná. Trpíme, jelikož nejsme v duchovním svĕtĕ, na Vaikuṇṭĕ. Nejvyšší Osobnost Božství je však všeprostupující, a proto v překladu Viśvanātha Cakravartīho Ṭhākura slova agāt svaṁ padam znamenají, že Kṛṣṇa dosáhl přesnĕ toho, co si přál. Pán je všeprostupující a ohlednĕ plnĕní svých dokonalých tužeb je sobĕstačný. Jeho příchod do tohoto svĕta a odchod z nĕho by se nikdy nemĕly přirovnávat k obyčejným hmotným činnostem.

Viśvanātha Cakravartī cituje Uddhavův výrok na začátku třetího zpĕvu Śrīmad-Bhāgavatamu (3.2.7), kde Uddhava srovnává odchod Pána Kṛṣṇy se západem slunce. Ve svém výkladu k této sloce Śrīla Prabhupāda napsal: „Přirovnání Kṛṣṇy ke slunci je velmi příhodné. Jakmile zapadne slunce, ihned nastane tma. Ale temnota, ve které se ocitá obyčejný človĕk, neovlivňuje slunce samotné při východu ani při západu. Příchod a odchod Pána Kṛṣṇy se přesnĕ podobají východu a západu slunce. Pán přichází a odchází v nesčetných vesmírech, a dokud je v určitém vesmíru přítomný, vše je v nĕm ozářeno transcendentálním svĕtlem, ale vesmír, ze kterého odejde, se ocitne v temnotĕ. Jeho zábavy jsou však vĕčné. Pán je vždy přítomný v nĕkterém vesmíru, tak jako je slunce přítomné buď na východní nebo na západní polokouli. Slunce je vždy přítomné buď v Indii nebo v Americe, ale když je v Indii, Amerika je ve tmĕ, a když svítí v Americe, je tma na polokouli, kde leží Indie.“

Śrīla Jīva Gosvāmī cituje sloku z konce jedenáctého zpĕvu, která dále objasňuje, že Pánovo sídlo je stejnĕ vĕčné jako On sám: „Oceán okamžitĕ pohltil Dvāraku, ó Mahārāji, a odstranil Pánovo osobní sídlo, které Pán opustil. Nejvyšší Pán, Madhusūdana, je ve Dvārace vždy přítomný a pouhé vzpomínky na Dvāraku odstraňují vše nepříznivé. Je to nejpříznivĕjší ze všech příznivých míst.“ (Bhāg. 11.31.23–24) Tak jako se zdá, že noc pohltí slunce, Kṛṣṇa, Jeho sídlo či Jeho dynastie zdánlivĕ mizí, ale ve skutečnosti je Pán s veškerým svým doprovodem, včetnĕ svého sídla a své dynastie, vĕčný, tak jako slunce stále zůstává na nebi. Śrīla Prabhupāda v této souvislosti říká: „Tak jako slunce ráno vychází, postupnĕ stoupá k vrcholu své dráhy a potom opĕt zapadá na jedné polokouli a zároveň vychází na druhé, odchod Pána Kṛṣṇy z jednoho vesmíru a začátek Jeho různých zábav ve druhém nastávají zároveň. Jakmile jedna zábava skončí zde, je projevena v jiném vesmíru. Jeho vĕčné zábavy (nitya-līlā) tak nemají konce.“