Následovníci Jaiminiho a další ateističtí filozofové uznávají usmĕrnĕné hmotné jednání za smysl života. Kṛṣṇa to však vyvrací vysvĕtlením, že vtĕlená duše, která přišla do styku s hmotným časem složeným z period, zabředá do kolobĕhu neustálých zrození a smrtí, a tak je nucena zakoušet následné štĕstí a neštĕstí. Osoba připoutaná k plodům svých hmotných činností proto nemůže v životĕ dosáhnout žádného podstatného cíle. Radovánky na nebeských planetách a dalších místech, kterých lze dosáhnout provádĕním obĕtních obřadů, mají jen krátké trvání. Jakmile doba požitku skončí, duše se musí vrátit do tohoto svĕta smrtelníků, kde naříká a trpí. Cesta materialismu tedy neumožňuje nepřetržité či přirozené štĕstí.