SLOKA 23
pañcātmakeṣu bhūteṣu
samāneṣu ca vastutaḥ
ko bhavān iti vaḥ praśno
vācārambho hy anarthakaḥ
pañca — z pĕti prvků; ātmakeṣu — tvořené; bhūteṣu — takto existující; samāneṣu — tím, že je stejná; ca — také; vastutaḥ — podstatou; kaḥ — kdo; bhavān — jste; iti — takto; vaḥ — vaše; praśnaḥ — otázka; vācā — pouze slovy; ārambhaḥ — tato snaha; hi — jistĕ; anarthakaḥ — bez skutečného významu či zámĕru.
Pokud jste svou otázkou „Kdo jste?“ mínili hmotné tĕlo, pak musím poukázat na to, že všechna hmotná tĕla tvoří pĕt prvků – zemĕ, voda, oheň, vzduch a éter. Mĕli jste se tedy zeptat: „Kdo jste, vás pĕt?“ A pokud si myslíte, že všechna hmotná tĕla jsou v konečném smyslu jedno, protože jejich podstatu tvoří stejné prvky, vaše otázka stále postrádá smysl, neboť by nemĕlo hlubší význam rozlišovat jedno tĕlo od druhého. Vypadá to tedy, že když se ptáte na Mou totožnost, jsou to jen slova, která nemají žádný skutečný význam či zámĕr.
Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura vysvĕtluje tento verš takto: „V předchozím verši Pán Kṛṣṇa ukázal, že pokud mudrci uznávají neosobní filosofii, že všechny živé bytosti jsou v konečném smyslu ve všech ohledech totožné, jejich otázka ,Kdo jste?̀ nemá smysl, protože odlišování jednoho projevu duchovní duše od druhého by nemĕlo žádný filosofický základ. V tomto verši Pán vyvrací mylné pojetí totožnosti s hmotným tĕlem tvořeným pĕti prvky. Pokud mudrci považovali tĕlo za vlastní já, jejich otázka nedávala smysl, protože se museli zeptat: ,Kdo jste, vás pĕt?̀ Na jejich případnou odpovĕď, že tĕlo se sice v podstatĕ skládá z pĕti prvků, ale tyto prvky lze považovat za jedinou substanci v podobĕ celého tĕla, Pán již odpovĕdĕl slovy samāneṣu ca vastutaḥ. Všechna tĕla lidských bytostí, polobohů, zvířat a tak dále se skládají ze stejných pĕti prvků a ve své podstatĕ jsou totožná. Proto otázka ,Kdo jste?̀ v konečném smyslu nemá žádný význam. Z toho plyne, že pokud osoba zastává teorii, že všechny živé bytosti jsou v konečném smyslu totožné, nebo teorii, že všechny živé bytosti se v konečném smyslu neliší od svých hmotných tĕl, v obou případech otázka mudrců postrádá smysl.
Mudrci mohli namítat, že kladení otázek a dávání odpovĕdí na mnohá témata je bĕžnou součástí normálního života i mezi učenci. Mohli poukázat na to, že i Pán Kṛṣṇa mezi nimi rozlišoval, když říkal viprāḥ, ,ó brāhmaṇové̀, nebo vaḥ, ,vaše (otázka)̀, jak je vyjádřeno v tomto verši. Z toho je vidĕt, že i Pán přijímá bĕžné zvyklosti týkající se otázek a odpovĕdí. Na tento argument Pán Kṛṣṇa odpovídá: vācārambho hy anarthakaḥ. ,To, že jsem vás oslovil jako brāhmaṇy, je jen hra se slovy, jestliže mezi námi v konečném smyslu není rozdíl. Jen jsem opĕtoval váš přístup ke Mnĕ. Jestliže jsme tedy z konečného hlediska jedno, pak ani to, co říkám, ani vaše otázka nemají žádný skutečný význam. Z vaší otázky tedy mohu vyvodit, že nikdo z vás není příliš inteligentní. Proč se tedy ptáte na nejvyšší poznání? Není vám stydno?̀“
Śrīla Madhvācārya v této souvislosti podotýká, že otázka mudrců byla nevhodná, protože již vidĕli svého otce, Pána Brahmu, uctívat lotosové nohy Pána Haṁsy. Jelikož jejich duchovní mistr a otec Pána Haṁsu uctíval, mĕli okamžitĕ pochopit Pánovo postavení. Proto byla jejich otázka nesmyslná.