SLOKA 26
guṇeṣu cāviśac cittam
abhīkṣṇaṁ guṇa-sevayā
guṇāś ca citta-prabhavā
mad-rūpa ubhayaṁ tyajet
guṇeṣu — do smyslových objektů; ca — a; āviśat — vstupuje; cittam — mysl; abhīkṣṇam — znovu a znovu; guṇa-sevayā — prostřednictvím uspokojování smyslů; guṇāḥ — a hmotné smyslové objekty; ca — také; citta — v mysli; prabhavāḥ — výraznĕ přítomné; mat-rūpaḥ — ten, kdo zrealizoval, že se ode Mne neliší, a na základĕ toho se pohroužil do Mé podoby, zábav atd.; ubhayam — obojího (mysli a smyslových objektů); tyajet — mĕl by se vzdát.
Ten, kdo Mĕ takto dosáhl na základĕ pochopení, že se ode Mĕ neliší, si uvĕdomuje, že hmotná mysl tkví ve smyslových objektech kvůli neustálému uspokojování smyslů a že hmotné objekty jsou ve hmotné mysli výraznĕ přítomné. Když poznal Mou transcendentální povahu, vzdává se jak hmotné mysli, tak jejích objektů.
Pán zde znovu říká, že oddĕlit hmotnou mysl od jejích objektů je nanejvýš obtížné, protože hmotná mysl podle definice pokládá sama sebe za konatele a poživatele všeho. Je třeba chápat, že vzdát se hmotné mysli neznamená zanechat všech mentálních činností, ale mysl očistit a svou osvícenou mentalitu zamĕstnat oddanou službou Pánu. Hmotná mysl a smysly jsou ve styku se smyslovými objekty odnepamĕti; jak by se tedy hmotná mysl mohla vzdát svých objektů, které tvoří základ její existence? A nejen, že mysl vyhledává hmotné objekty, ale zároveň hmotné objekty nemohou kvůli jejím touhám zůstat vnĕ mysli a každým okamžikem do ní bezmocnĕ vstupují. Oddĕlení mysli a smyslových objektů tedy není možné dosáhnout a ani by to nebylo k ničemu dobré. Pokud si nĕkdo uchovává hmotnou mentalitu, kdy sám sebe považuje za nejvyššího, pak se sice může zříkat smyslového požitku, který pokládá z konečného hlediska za příčinu neštĕstí, ale na této umĕlé úrovni nebude schopný zůstat a jeho odříkání ani nebude mít žádný skutečný význam. Samotné odříkání, bez odevzdání se lotosovým nohám Pána, nikoho z hmotného svĕta nedostane.
Tak jako jsou sluneční paprsky částí slunce, jsou živé bytosti částí Nejvyšší Osobnosti Božství. Když je živá bytost zcela pohroužená ve své totožnosti nedílné části Osobnosti Božství, stává se skutečnĕ moudrou a snadno se vzdá hmotné mysli a smyslových objektů. Slovo mad-rūpaḥ v tomto verši vyjadřuje pohroužení mysli do podoby, vlastností, zábav a společníků Nejvyšší Osobnosti Božství. Živá bytost by mĕl být pohroužená v této extatické meditaci a s oddaností sloužit Pánu – to automaticky zažene vliv smyslového požitku. Sama o sobĕ nemá tu sílu, aby se vzdala mylného pojetí totožnosti s hmotnou myslí a smyslovými objekty, ale když uctívá Pána v rozpoložení Jeho nedílné části a vĕčného služebníka, vleje se do ní Pánova energie, která temnotu nevĕdomosti snadno zažene.