SLOKA 17
śrutiḥ pratyakṣam aitihyam
anumānaṁ catuṣṭayam
pramāṇeṣv anavasthānād
vikalpāt sa virajyate
śrutiḥ — védské poznání; pratyakṣam — přímé vnímání; aitihyam — tradiční moudrost; anumānam — logická indukce; catuṣṭayam — čtvero; pramāneṣu — mezi všemi druhy důkazů; anavasthānāt — vzhledem k pomíjivé povaze; vikalpāt — od hmotné rozmanitosti; saḥ — osoba; virajyate — odpoutá se.
Čtyři druhy důkazů – védské poznání, přímé vnímání, tradiční moudrost a logická indukce – umožňují pochopit dočasnost a nepodstatnost hmotného svĕta. Díky tomu se osoba odpoutá od dualit tohoto svĕta.
Ve śruti, védské literatuře, je jasnĕ řečeno, že všechno pochází z Absolutní Pravdy, je udržováno Absolutní Pravdou a nakonec je uloženo v Absolutní Pravdĕ. Dále máme přímou zkušenost s tím, že velké říše, mĕsta, stavby, tĕla a tak dále vznikají a zanikají. Navíc se všude na svĕtĕ setkáváme s tradiční moudrostí, která lidi varuje, že statky tohoto svĕta jsou pomíjivé. A nakonec logickou indukcí můžeme snadno vyvodit závĕr, že nic v tomto svĕtĕ není trvalé. Hmotný smyslový požitek – až po nejvyšší možnou životní úroveň na nebeských planetách nebo po nejhorší podmínky v tĕch nejohavnĕjších pekelných končinách – je vždy nestálý a každým okamžikem se může zhroutit. Proto je třeba vyvinout vairāgyu, odpoutanost, jak je zde uvedeno.
Další význam tohoto verše je, že zde uvedené čtyři druhy důkazů si v popisech nejvyšší pravdy často odporují. Osoba by se mĕla proto odpoutat od duality svĕtských důkazů včetnĕ tĕch částí Véd, jež pojednávají o hmotném svĕtĕ. Místo nich je třeba za skutečnou autoritu přijmout Nejvyšší Osobnost Božství. Jak v Bhagavad-gītĕ, tak zde ve Śrīmad-Bhāgavatamu hovoří přímo Pán Kṛṣṇa, a proto není třeba pronikat do matoucích spletenců navzájem soupeřících systémů svĕtské logiky. Lze si vyslechnout přímo Absolutní Pravdu a získat okamžitĕ dokonalé poznání. Díky tomu se osoba odpoutá od nižších systémů poznání, které ji udržují na hmotné mentální úrovni.