SLOKA 31

Dva druhy svĕtských filozofů v hmotném svĕtĕ předkládají své názory na Nejvyššího Pána. Nĕkteří takzvaní teologové tvrdí, že se od Boha nekonečnĕ lišíme, a proto mají tendenci se na Pána dívat jako na nĕco dalece přesahujícího naši schopnost chápat. Tito extrémnĕ dualističtí filozofové se navenek nebo oficiálnĕ prohlašují za zbožné vĕřící, ale přitom si myslí, že Bůh se natolik liší od toho, s čím máme zkušenost, že podle nich prakticky nemá cenu se vůbec snažit diskutovat o osobnosti nebo vlastnostech Nejvyššího Pána. Tito navenek vĕřící lidé jsou opojeni svĕtskými vztahy hmotného svĕta v kategoriích společnost, přátelství a láska, a obvykle se vĕnují plodonosnému jednání a materialistickému uspokojování smyslů.

Advaita-vādī, filozofové nedvojnosti, prohlašují, že mezi Bohem a živou bytostí není žádný rozdíl a že nejvyšším cílem života je ukončit svou osobní existenci, která je způsobená iluzí, a splynout s neosobní září Brahmanu, která nemá jméno, podobu, vybavení ani osobnost. Ani jedna skupina spekulativních filozofů tedy není schopná pochopit transcendentální Osobnost Božství.

Caitanya Mahāprabhu ve svém vznešeném učení o acintya-bhedābhedha-tattvĕ neboli současné totožnosti a odlišnosti, jasnĕ ukázal, že jsme kvalitativnĕ totožní s Bohem, ale kvantitativnĕ odlišní. Bůh je osobní vĕdomí a má svou osobní podobu. My jsme rovnĕž jednotky osobního vĕdomí, a když jsme osvobození, máme také vĕčné podoby. Rozdíl spočívá v tom, že vĕčná podoba a osobnost Nejvyššího Pána obsahuje nekonečnou energii a majestát, zatímco naše energie a majestát jsou nekonečnĕ malé. My jsme si vĕdomi svého tĕla, zatímco Pán Kṛṣṇa, Absolutní Pravda, si je vĕdom všech tĕl, jak uvádí v Bhagavad-gītĕ (kṣetra-jñaṁ cāpi māṁ viddhi sarva-kṣetreṣu bhārata). Ale přestože je Bůh nekonečnĕ vĕtší než živá bytost, jak On, tak živé bytosti jsou vĕčné osobnosti s podobou, činnostmi a pocity.

Nejvyšší Pán Kṛṣṇa se expanduje do nesčetnĕ mnoha živých bytostí, aby si vychutnával rasy, extatické vztahy s nimi. Živé bytosti jsou nedílné části Pána Kṛṣṇy a jsou určeny k tomu, aby Mu s láskou sloužily. I když je Nejvyšší Pán vĕčnĕ vládcem a živá bytost je vĕčnĕ ovládaná, když se živá bytost odevzdá Pánu s upřímným láskyplným postojem a přeje si Pánu vĕčnĕ sloužit bez sebemenšího očekávání nĕjaké odmĕny, Pána to okamžitĕ potĕší, což je zde vyjádřeno slovem prasannaḥ. Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství, je tak nekonečnĕ milostivý a šlechetný, že ve svém vdĕku vůči tomuto odevzdanému a milujícímu služebníkovi je ihned připravený mu dát cokoliv, dokonce i sám sebe.

V dĕjinách existuje mnoho praktických příkladů tohoto láskyplného sklonu Nejvyšší Osobnosti Božství. Kvůli lásce matky Yaśody se jí malý Kṛṣṇa ve své podobĕ Dāmodara odevzdal a nechal se od ní za trest spoutat provazy. Podobnĕ se Kṛṣṇa cítil zadlužený Pāṇḍuovcům za jejich intenzívní lásku k Nĕmu a ve své podobĕ jako Pārtha-sārathi s radostí svolil, že v bitvĕ na Kurukṣetře bude řídit Arjunův kočár. Kṛṣṇa ve Vṛndāvanu také stále přemýšlí, jak uspokojovat gopī, které jsou všeobecnĕ uznávané za nejvznešenĕjší milující oddané Pána.

Toto intenzívní opĕtování lásky mezi Pánem a Jeho čistými oddanými by nebylo možné, kdyby s Ním živé bytosti nebyly kvalitativnĕ totožné, kdyby nebyly Jeho nedílnými částmi. Na druhou stranu jsou Pán i živé bytosti vĕčnĕ individuální osobnosti, každý má vĕčné individuální vĕdomí, a proto jsou tyto láskyplné vztahy trvalou realitou v Božím království. Jinými slovy, absolutní totožnost s Bohem a absolutní odlišnost od Nĕho jsou teoretické představy různých škol spekulativní filozofie. Dokonalost duchovní lásky, jak je popsána v této sloce, se zakládá na současné totožnosti a odlišnosti, a tuto absolutní realitu názornĕ vysvĕtlil Pán Kṛṣṇa osobnĕ ve své brāhmaṇské inkarnaci jako Caitanya Mahāprabhu. Následovníci Caitanyi Mahāprabhua tuto dokonalou filozofii vyložili v nesčetných knihách, které vyvrcholily učením Jeho Božské Milosti A.C. Bhaktivedanty Swamiho Prabhupādy, jenž podal toto poznání dokonalým způsobem, takže je pochopitelné nejen v Indii, ale všem lidem na svĕtĕ. Naší nepatrnou snahou je nyní dokončit jeho překlad a vysvĕtlení Śrīmad-Bhāgavatamu. Stále se přitom modlíme o jeho vedení, aby toto dílo mohlo být dokončeno přesnĕ tak, jak by si přál. Když nĕkdo pochopí učení Caitanyi Mahāprabhua, které je předkládáno v jazycích západního svĕta, Pán bude s tímto upřímným hledačem duchovní pravdy jistĕ spokojen.