SLOKA 33
śrī-kavir uvāca
manye ’kutaścid-bhayam acyutasya
pādāmbujopāsanam atra nityam
udvigna-buddher asad-ātma-bhāvād
viśvātmanā yatra nivartate bhīḥ
śrī-kaviḥ uvāca — Śrī Kavi řekl; manye — považuji; akutaścit-bhayam — nebojácnost; acyutasya — neklesajícího Pána; pāda-ambuja — lotosových nohou; upāsanam — uctívání; atra — v tomto svĕtĕ; nityam — neustále; udvigna-buddheḥ — toho, kdo má rozrušenou inteligenci; asat — to, co je pouze dočasné; ātma-bhāvāt — kvůli považování za vlastní já; viśva-ātmanā — důkladnĕ; yatra — v čem (ve službĕ Pánu); nivartate — končí; bhīḥ — strach.
Śrī Kavi said: Myslím si, že ten, jehož inteligence je neustále rozrušená, protože se mylnĕ ztotožňuje s dočasným hmotným svĕtem, se může skutečnĕ osvobodit od strachu jedinĕ uctíváním lotosových nohou Nejvyššího Pána, jenž nikdy neklesá. Tato oddaná služba ukončuje veškerý strach.
Podle mínĕní Śrīly Śrīdhara Svāmīho slovo asad-ātma-bhāvāt v této sloce vyjadřuje, že živá bytost je neustále rozrušená strachem, protože ztotožňuje své vĕčné vlastní já s dočasným hmotným tĕlem a tím, co se ho týká. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura podobnĕ prohlásil: bhakti-pratikūla-deha-gehādiṣv āsaktim. Kvůli poutům, které človĕk má ke svému dočasnému tĕlu a takzvanému domovu, rodinĕ, přátelům a tak dále, je jeho inteligence stále rozrušená obavami a není schopný ocenit či praktikovat čistou oddanou službu Nejvyššímu Pánu. Takzvané náboženské činnosti vykonávané s tĕlesným pojetím života vždy doprovází strach a úzkost ohlednĕ konečného výsledku. Čistá oddaná služba Nejvyšší Osobnosti Božství však zbavuje človĕka strachu a úzkosti, protože probíhá na úrovni Vaikuṇṭhy, na duchovní úrovni, kde strach a úzkost neexistují. Podle Śrīly Jīvy Gosvāmīho je proces bhakti-yogy tak mocný, že už ve stádiu sādhana-bhakti, kdy začátečník praktikuje oddanou službu podle usmĕrňujících pravidel, lze milostí Pána přímo pocítit stav beze strachu. S přibývající zralostí v oddané službĕ se Pán oddanému vyjeví, a všechen strach je trvale odstranĕn.
Každá živá bytost má přirozený sklon sloužit Bohu, ale kvůli mylnému ztotožňování se s dočasným tĕlem ztrácí styk s tímto čistým, vĕčným sklonem, a místo toho vyvíjí nepříznivou připoutanost k dočasnému smyslovému požitku, který skýtá tĕlo, domov, rodina a tak dále. Výsledkem této nemístné připoutanosti je trvalé strádání, které lze odstranit jedinĕ oddanou službou Nejvyššímu Pánu.
Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī v této souvislosti cituje následující sloku:
tāvad bhayaṁ draviṇa-deha-suhṛn-nimittaṁ
śokaḥ spṛhā paribhavo vipulaś ca lobhaḥ
tāvan mamety asad-avagraha ārti-mūlaṁ
yāvan na te 'ṅghrim abhayaṁ pravṛṇīta lokaḥ
„Ó můj Pane, lidé svĕta jsou zatíženi mnoha druhy hmotné úzkosti a mají neustále strach. Stále se snaží ochránit majetek, tĕlo a přátele, jsou plni nářku, nežádoucích tužeb a stále pokoření. Z lakoty zakládají své činnosti na dočasných představách, že „toto je moje“. Dokud nepřijmou útočištĕ u Tvých lotosových nohou, které poskytují bezpečí, budou stále plni tĕchto úzkostí.“ (Bhāg. 3.9.6)