SLOKA 39

Protože jsou svatá jména, podoby a zábavy Nejvyšší Osobnosti Božství bez konce, nikdo je nemůže vyslechnout nebo opĕvovat všechny. Slovo loke tedy naznačuje, že bychom mĕli zpívat svatá jména Pán známá na této planetĕ. V tomto svĕtĕ jsou velmi slavná jména Pána Rāmy a Pána Kṛṣṇy, a jejich knihy Rāmāyaṇa a Bhagavad-gītā jsou studovány a vychutnávány po celém svĕtĕ. Postupnĕ se také po celém svĕtĕ podle své vlastní předpovĕdi stává slavným Caitanya Mahāprabhu. Pṛthivīte āche yata nagarādi grāma/ sarvatra pracāra haibe mora nāma: „Sláva mého jména bude opĕvována v každém mĕstĕ a vesnici na této zemi.“ Hnutí pro vĕdomí Kṛṣṇy proto ve shodĕ s autorizovaným výrokem tohoto verše Śrīmad-Bhāgavatamu zdůrazňuje mahā-mantru  —  Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare/ Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare  —  spolu s Pañca-tattva mahā-mantrou  —  śrī-kṛṣṇa-caitanya prabhu-nityānanda śrī-advaita gadādhara śrīvāsādi-gaura-bhakta-vṛnda.

Podle Śrīly Śrīdhara Svāmīho se tento blažený proces zpívání svatých jmen Pána bez hmotných představ nazývá sugamaṁ mārgam, nesmírnĕ radostná cesta. Také Pán Kṛṣṇa popsal proces bhakti-yogy as susukhaṁ kartum, konaný s radostnou náladou, a Śrīla Locana dāsa Ṭhākura zpíval, saba avatāra sāra śiromaṇi kevala ānanda-kāṇḍa. Způsob, jakým Kṛṣṇu uctívá Caitanya Mahāprabhu, je kevala ānanda-kāṇḍa, prostĕ blažený. Śrīla Prabhupāda v této souvislosti řekl, že se mohou lidé v kterékoliv části svĕta sejít, zpívat Hare Kṛṣṇa mantru, číst z autorizovaných knih jako je Bhagavad-gītā taková, jaká je, a dosytosti přijímat kṛṣṇa-prasādam, jak to dĕlal Caitanya Mahāprabhu v Navadvīpu.

Toho, kdo v tom chce být úspĕšný, však Locana dāsa Ṭhākura varuje, viṣaya chāḍiyā: je nutné se vzdát hmotného smyslového požitku. Ten, kdo se vĕnuje hmotnému uspokojování smyslů, bude zajisté v tĕlesném pojetí života a nepochybnĕ bude chápat zábavy Nejvyšší Osobnost Božství materialisticky. Pokud človĕk vidí Pánovy zábavy jako nĕco svĕtského, řadí se do kategorie māyāvādy neboli impersonalismu, kde je Pánovo transcendentální tĕlo považováno za výtvor hmotné přírody. Proto je v tomto verši velmi důležité slovo asaṅgaḥ. Svaté jméno Pána je třeba zpívat bez mentální spekulace. Pána Kṛṣṇu musíme přijmout tak, jak se představuje v Bhagavad-gītĕ, kde říká, že pouze On je Puruṣottama, Nejvyšší Osobnost Božství, a Jeho transcendentální podoba je vĕčná (ajo 'pi sann avyayātmā).

Śrīla Jīva Gosvāmī zdůraznil, yāni śāstra-dvārā sat-paramparā-dvārā ca loke gītāni janmāni karmāṇi ca, tāni śṛṇvan gāyaṁś ca: pokud chce být nĕkdo úspĕšný ve zpívání a naslouchání svatého jména Pána, musí přijmout proces tak, jak přichází skrze sat-paramparu, transcendentální učednickou posloupnost. Tuto sat-paramparu lze rozpoznat odkazem na pravá védská písma. Navzdory názoru špatnĕ informovaných kritiků nejsou následovníci vĕdomí Kṛṣṇy slepí ani fanatičtí. Inteligentnĕ následují systém kontroly a rovnováhy zvaný guru, sādhu a śāstra, což znamená přijmout pravého duchovního mistra, který musí být potvrzen názorem velkých svatých osob a zjevených písem. Pokud nĕkdo přijme pravého duchovního mistra, následuje příkladu velkých svatých osob a obeznámí se s autorizovanou literaturou jako je Bhagavad-gītā taková, jaká je and Śrīmad-Bhāgavatam, jeho zpívání svatých jmen Pána a naslouchání Pánovým zábavám bude zcela úspĕšné. V Bhagavad-gītĕ (4.9) Kṛṣṇa říká:

„Ten, kdo zná transcendentální povahu Mého zjevení a Mých činností, se po opuštĕní tĕla již znovu nenarodí v tomto hmotném svĕtĕ. Dospĕje do Mého vĕčného sídla, ó Arjuno.“

Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura řekl, že Nejvyšší Pán je po celém svĕtĕ znám pod mnoha jmény, z nichž nĕkterá jsou vyslovována v lidových nářečích, ale každé jméno použité k označení Nejvyšší Osobnost Božství, který nemá sobĕ rovného a je mimo vliv hmotné přírody, může být podle tohoto verše přijato jako svaté jméno Boha. To je naznačeno slovem loke.

Slovo vicaret, „mĕl by putovat“, by nemĕlo být mylnĕ vykládáno tak, že si človĕk při zpívání Kṛṣṇových svatých jmen může chodit, kam ho napadne, nebo dĕlat, co se mu zlíbí. Je proto řečeno vicared asaṅgaḥ: může volnĕ putovat, ale zároveň se musí přísnĕ vyhýbat společnosti tĕch, kteří se o vĕdomí Kṛṣṇy nezajímají nebo vedou hříšný život. Śrī Caitanya Mahāprabhu řekl, asat-saṅga-tyāga  —  ei vaiṣṇava ācāra (Cc. Madhya 22.87): vaiṣṇava se pozná podle toho, že se zcela vyhýbá veškeré svĕtské společnosti. Pokud při svém cestování a opĕvování Pánovy slávy vaiṣṇavský kazatel potká pokorného neoddaného ochotného naslouchat o Kṛṣṇovi, dá takové osobĕ svou milostivou společnost. Přísnĕ by se však mĕl vyhýbat tĕm, kdo se o naslouchání o Kṛṣṇovi nezajímají.

Ti, kteří nenaslouchají o úžasných zábavách a svatých jménech Nejvyšší Osobnosti Božství a kdo si nevychutnávají Pánovy zábavy, konají podle Śrīly Bhaktisiddhānty Sarasvatīho Ṭhākura pouze svĕtské iluzorní činnosti nebo se zabývají falešným materialistickým odříkáním. Zklamané živé bytosti se nĕkdy uchylují k suchému impersonalismu a vyhýbají se popisům vĕčného jména, podob, vlastností, doprovodu a zábav Nejvyššího Pána. Pokud však nĕkdo získá společnost čistého oddaného, vzdá se cesty suchých spekulativních argumentů a zaujme místo na skutečné védské cestĕ oddané služby Pánu.

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura říká, že slovo dvaita, neboli „dualita“, vyjadřuje mylné pochopení, že má nĕjaký objekt podstatu nezávislou na Kṛṣṇovi. Māyāvādské pojetí advaita vylučující jakékoliv duchovní rozmanitosti je pouze dalším projevem mysli vyznačující se přijímáním a odmítáním. Vĕčné příchody a zábavy Nejvyšší Osobnosti Božství nejsou nikdy v rozporu s advaya-jñānou, neboli transcendentálním poznáním za hranicí duality.