SLOKA 41

Śrīla Jīva Gosvāmī uvádí příklad z Purāṇ: yat paśyati, tat tv anurāgātiśayena „jagad dhana-mayaṁ lubdhāḥ kāmukāḥ kāminī-mayam“ iti-vat hareḥ śarīram. „Protože chamtivý človĕk je posedlý penĕzi, všude, kam jde, vidí nĕjakou příležitost jak je získat. Velmi chtivý muž si zase všude všímá žen.“ Čistý oddaný by mĕl podobnĕ ve všem vidĕt transcendentální podobu Pána, protože vše je Pánovou expanzí. Z praktické zkušenosti víme, že chamtivý človĕk vidí všude jen peníze. Když jde do lesa, přemýšlí okamžitĕ o tom, jestli by bylo výnosné ten les koupit a stromy prodat papírnĕ. Chtivý človĕk bude ve stejném lese hledat pohledné turistky a oddaný bude ve stejném lese vidĕt Kṛṣṇu, protože si je správnĕ vĕdom toho, že celý les, stejnĕ jako nebeská klenba nad ním, je Pánova nižší energie. Kṛṣṇa je jako Nejvyšší Osobnost Božství svrchovanĕ posvátný, proto je v očích seberealizované osoby posvátné vše, protože vše, co existuje, je přímo či nepřímo expanzí Pánova tĕla. V tomto verši je proto řečeno praṇamet: všemu musíme upřímnĕ projevovat úctu. Śrīla Jīva Gosvāmī říká, že bychom mĕli vidĕt osobní podobu Kṛṣṇy všude.

Tento verš neschvaluje neosobní ateistickou filozofii, že vše je Bůh a Śrīla Madhvācārya v této souvislosti cituje z Hari-vaṁśy:

„Jelikož vše ovládá Nejvyšší Pán, je vše považováno za Jeho tĕlo. Protože je původním zdrojem a vládcem všeho, nemĕli bychom si myslet, že se od Nĕho nĕco liší. Nemĕli bychom však pošetile dospĕt k závĕru, že mezi hmotným vesmírem a Pánem Viṣṇuem, který oplývá výjimečnými duchovními vlastnostmi, není vůbec žádný rozdíl.“

Jako příklad se často uvádí slunce a sluneční paprsky. Sluneční záře není nic jiného než expanze sluneční planety, a proto není mezi sluncem a slunečními paprsky kvalitativní rozdíl. I když je však sluneční záře přítomna všude a vše je promĕnou sluneční energie, neznamená to, že je všude samotná sluneční planeta, zdroj sluneční záře. Ta zaujímá své určité místo na rozsáhlé obloze a má svou konkrétní podobu.

Pokud pronikneme až do samotné sluneční planety, najdeme tam boha slunce Vivasvāna. I když budou moderní pseudointelektuálové, kteří nejsou schopni spočítat ani vlasy na vlastní hlavĕ, považovat boha slunce za mytologickou postavu, je ve skutečnosti pošetilou mytologií moderního človĕka myslet si, že tak složitý mechanismus jako je slunce, jež dává teplo a svĕtlo celému vesmíru, může fungovat bez inteligentního řízení. Přemĕna sluneční energie umožňuje život na zemi, takže se zemĕ skládá z nekonečné různorodosti druhotných projevů všeprostupující sluneční energie.

Uvnitř planety slunce je tedy Vivasvān, hlavní správce slunečních funkcí; samotná sluneční planeta je lokalizovaná a sluneční paprsky se expandují všude. Podobnĕ je Śrī Kṛṣṇa, Śyāmasundara, původní Osobnost Božství (bhagavān svayam); expanduje se jako lokalizovaná Nadduše (Paramātmā) do každého srdce; a svoji energii nakonec rozšiřuje skrze svou vlastní tĕlesnou záři, všeprostupující duchovní jas zvaný brahmajyoti. V paprscích této brahmajyoti se vznáší celý hmotný projev. Tak jako je život na zemi přemĕnou všeprostupujících slunečních paprsků, je celé vesmírné stvoření přemĕnou duchovních paprsků brahmajyoti. V Brahma-saṁhitĕ (5.40) je řečeno:

„Uctívám Govindu, původního Pána, jenž vlastní nezmĕrnou moc. Neosobní Brahman, který je absolutní, úplný a neomezený a který projevuje nespočet různých planet s jejich rozmanitým bohatstvím v miliónech a miliónech vesmírů, je planoucí záře Jeho transcendentální podoby.“ Brahmajyoti je proto duchovní svĕtlo vycházející přímo z Pánova tĕla a tento vesmír je přemĕnou této duchovní energie. Vše, co existuje, je proto v jednom smyslu přímo spojeno s osobním tĕlem Nejvyšší Osobnosti Božství.

Je zde zdůraznĕno, že bychom mĕli mít v úctĕ vše, co existuje s vĕdomím, že se jedná o Pánovu energii. Jako příklad lze uvést bohatého človĕka, jehož majetek je také důležitý. President je v dané zemi tou nejdůležitĕjší osobou, a každý proto musí respektovat jeho majetek. Podobnĕ musí být respektováno vše, co existuje, protože je to expanze Nejvyšší Osobnosti Božství. Pokud nebudeme vidĕt vše jako energii Pána, riskujeme, že budeme unešeni filozofií māyāvādy, která je podle Caitanya Mahāprabhua pro toho, kdo chce pokročit ve skutečném duchovním životĕ, tím nejprudším jedem. Māyāvādi-bhāṣya śunile haya sarva-nāśa (Cc. Madhya 6.169). Pokud se budeme snažit poznat pouze Kṛṣṇu bez Jeho energie, nebudeme chápat výroky z Bhagavad-gīty jako je vāsudevaḥ sarvam a ahaṁ sarvasya prabhavaḥ.

V této kapitole již bylo vysvĕtleno, bhayaṁ dvitiyābhiniveśataḥ syāt: strach či klam vzniká z představy, že existuje nĕco, co nezávisí na Nejvyšší Osobnosti Božství a v tomto verši je předložen příslušný způsob jak tuto dĕsivou iluzi překonat – cvičit svoji mysl tak, aby vidĕla vše, co existuje, jako expanzi energie Nejvyššího Pána. Strachu se zbavíme tím, že si budeme všeho vážit a meditovat o tom jako o části Pánova tĕla. V Bhagavad-gītā (5.29) je řečeno suhṛdaṁ sarva-bhūtānām: Kṛṣṇa je přítel každé živé bytosti. Jakmile pochopíme, že vše, co existuje, mocnĕ ovládá náš milovaný přítel, dosáhneme úrovnĕ, na které se celý vesmír stane blaženým sídlem (viśvaṁ pūrṇa-sukhāyate), protože uvidíme Kṛṣṇu všude.

Pokud by Kṛṣṇova osobnost nebyla zdrojem všeho a vše s Kṛṣṇou nebylo spojeno, mohl by nĕkdo dospĕt k závĕru, že je Kṛṣṇova osobnost hmotným projevem nĕjaké neosobní pravdy. Ve Vedānta-sūtře je řečeno janmādy asya yataḥ: Absolutní Pravda je to, z čeho vše pochází. Kṛṣṇa také říká, ahaṁ sarvasya prabhavaḥ: „Jsem zdrojem všeho.“ Pokud vidíme vše naprosto oddĕlenĕ od Kṛṣṇova tĕla, můžeme mít pochyby o tom, jestli je Kṛṣṇova osobnost opravdu ten absolutní zdroj popsaný ve Vedānta-sūtře. Ten, koho se zmocní takové pocity, podlehne strachu a je třeba o nĕm vĕdĕt, že je pod vládou Pánovy klamné energie.

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura nás varuje, že pokud nevidíme vše jako projev Nejvyšší Osobnosti Božství, staneme se obĕtí phalgu-vairāgyi, neboli nezralého odříkání. Vše, co vidíme oddĕlenĕ od Kṛṣṇy, nebude mít v naší mysli spojení s Kṛṣṇovou službou. Pokud ale vše vidíme ve spojení s Kṛṣṇou, budeme vše používat pro Kṛṣṇovo potĕšení. Tomu se říká yukta-vairāgya. Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura říká: „Ten, kdo má zkušenost se svou skutečnou totožností ví, že všechny vĕci existují jako prostředky extatické blaženosti Nejvyššího Pána. Tím se zbaví separatistické vize, kdy tento svĕt vidí jako nástroj svého vlastního požitku. Vše, co oddaný na transcendentální úrovni vidí, mu připomíná Kṛṣṇu a tak se jeho transcendentální poznání a blaženost zvĕtšují.“ Neosobní filozofové ale vše jako součást osobní podoby Kṛṣṇy nevidí a tak tento svĕt zavrhují jako neskutečný (jagan mithyā). Hmotný svĕt však opravdu existuje, protože pochází ze svrchované reality, Kṛṣṇy. To, že neexistuje, je pouhý výplod představivosti a na takové imaginární úrovni nelze jednat. Impersonalista proto sestupuje zpĕt na hmotnou úroveň za účelem altruistických činností či hrubého uspokojování smyslů, jelikož předkládá teorii iluze, aniž by byl schopen na této úrovni žít. Neví jak nebo pro koho zamĕstnat vĕci tohoto svĕta, protože nepřijímá osobní vlastnictví Nejvyšší Osobnosti Božství. A pokud v tomto svĕtĕ žije, nemůže jej ani zcela zavrhnout, a tak riskuje, že se znovu zaplete do hmotných činností. Bhagavad-gītā (12.5) proto uvádí, kleśo 'dhikataras teṣām: následovat tuto neosobní cestu vymyšlené filozofie je velmi strastiplné.

Závĕr je, že účelem vyslovení tohoto verše je pomoci oddaným Nejvyššího Pána pokročit v rozvoji vĕdomí Kṛṣṇy. Z předešlých veršů této kapitoly lze pochopit, že konečným cílem je čistá oddaná služba Pánu Kṛṣṇovi. Pokud nĕkdo tento verš scestnĕ vykládá, aby podpořil vymyšlenou filozofii māyavādy, že vše je Bůh, bude zmaten a poklesne z cesty duchovního pokroku.