SLOKA 42

Śrīla Jīva Gosvāmī toto přirovnání vysvĕtluje takto: Bhakti, neboli oddanost lze přirovnat k tuṣṭi (uspokojení), protože obojí přijímá podobu blaženosti. Pareśānubhava (vnímání Nejvyššího Pána) a puṣṭi (výživa) spolu také souvisejí, protože obojí udržuje naživu. A nakonec virakti (odpoutanost) a kṣud-apāya (utišení hladu) se k sobĕ přirovnat proto, že obojí človĕka zbaví dychtivosti po nĕčem dalším, takže může zažít śānti, neboli klid.

Nejen, že se ten, kdo jí, postupnĕ přestává zajímat o ostatní činnosti, ale také se podle toho, jak je uspokojen, přestává zajímat i o samotné jídlo. Podle Śrīly Jīvy Gosvāmīho se však ten, kdo vnímá blaženou Osobnost Božství Kṛṣṇu postupnĕ přestane zajímat o cokoliv jiného než o Kṛṣṇu, ale jeho připoutanost ke Kṛṣṇovi se každým okamžikem zvĕtšuje. Musíme tedy pochopit, že transcendentální krása a vlastnosti Nejvyššího Pána nejsou hmotné, protože vychutnáváním blaženosti Nejvyššího Pána se nikdo nepřesytí.

Slovo viraktiḥ je v tomto verši velmi důležité. Virakti znamená „odpoutanost“, kdežto tyāga znamená „odříkání“. Podle Śrīly Bhaktisiddhānty Sarasvatīho Ṭhākura se dá slovo odříkání použít, když nĕkdo uvažuje o tom, že se zřekne toho, co mu působí potĕšení. Pokud však budeme vše vidĕt jako vĕci, které se dají zamĕstnat ve službĕ Pánu Kṛṣṇovi jak bylo posáno v předchozím verši, není třeba o odříkání uvažovat, protože vše správným způsobem používáme ve službĕ Pánu. Yukta-vairāgyam ucyate.

V tomto verši je uveden příjemný příklad dobrého jídla. Hladový človĕk zabraný v jedení velké porce jídla se nezajímá o to, co se okolo nĕho dĕje. Ve skutečnosti považuje jakékoliv jiné téma nebo činnost za rozptylování svého soustředĕní na chutné jídlo. Podobnĕ ten, kdo rozvíjí vĕdomí Kṛṣṇy, považuje vše, co nemá vztah k oddané službĕ Kṛṣṇovi, za nepříjemnĕ rušivé. Takto soustředĕná láska k Bohu byla ve druhém zpĕvu Bhāgavatamu popsána slovy tīvreṇa bhakti-yogena yajeta puruṣaṁ param (Bhāg. 2.3.10). Nikdo by nemĕl umĕle předstírat zříkání se hmotného svĕta, ale naopak mysl systematicky cvičit, aby vše vidĕla jako expanzi majestátu Nejvyšší Osobnosti Božství. Tak jako hladový materialista touží při zahlédnutí vydatného jídla strčit si je do pusy, pokročilý oddaný Kṛṣṇy touží při zahlédnutí hmotného objektu použít jej pro potĕšení Kṛṣṇy. Bez spontánního hladu zamĕstnat vše ve službĕ Pánu a ponořit se tak hloubĕji a hloubĕji do oceánu lásky ke Kṛṣṇovi jsou takzvaná realizace Boha nebo řeči o takzvaném zbožném životĕ oproti opravdové zkušenosti vstupu do království Boha bezvýznamné.

Podle Śrīly Viśvanātha Cakravartīho Ṭhākura je cesta bhakti-yogy tak blažená a praktická, že již na úrovni sādhana-bhakti, na které oddaný následuje usmĕrňující zásady bez hlubšího pochopení, může vnímat konečný výsledek. Śrīla Rūpa Gosvāmī (Bhakti-rasāmṛta-sindhu 1.2.187) říká:

Jakmile se človĕk odevzdá Nejvyššímu Pánu Kṛṣṇovi (prapadyamānasya) a vzdá se všech ostatních činností (viraktir anyatra ca), mý být okamžitĕ považován za osvobozenou duši (jīvan-muktaḥ). Nejvyšší Pán Kṛṣṇa je tak milostivý, že se osobnĕ postará o duši, která pochopí, že Kṛṣṇova osobnost je zdrojem všeho a odevzdá se Mu, a ze srdce jí vyjeví, že je zcela pod Pánovou ochranou. Oddanost, přímé vnímání osobnosti Božství a odpoutanost ode všeho jiného se projeví dokonce již na počáteční úrovni bhakti-yogy, protože bhakti-yoga začíná osvobozením. Ostatní disciplíny mají za svůj konečný cíl osvobození, ale podle Bhagavad-gīty (18.66):

Ten, kdo se odevzdá Kṛṣṇovi, je okamžitĕ osvobozen a tak začíná svou cestu transcendentálního oddaného, který má naprostou důvĕru v Pánovu ochranu.