SLOKA 43
ity acyutāṅghriṁ bhajato ’nuvṛttyā
bhaktir viraktir bhagavat-prabodhaḥ
bhavanti vai bhāgavatasya rājaṁs
tataḥ parāṁ śāntim upaiti sākṣāt
iti — tak; acyuta — neomylného Nejvyššího Pána; aṅghrim — nohy; bhajataḥ — toho, kdo uctívá; anuvṛttyā — neustálým provádĕním; bhaktiḥ — oddanost; viraktiḥ — odpoutanost; bhagavat-prabodhaḥ — poznání Osobnosti Božství; bhavanti — projeví se; vai — opravdu; bhāgavatasya — u oddaného; rājan — ó králi Nimi; tataḥ — potom; parām śāntim — nejvyššího míru; upaiti — dosáhne; sākṣāt — přímo.
Můj milý králi, oddaný, který s neutuchající snahou uctívá lotosové nohy neomylné Osobnosti Božství, získá neochvĕjnou oddanost, odpoutanost a realizované poznání Osobnosti Božství. Tak tento úspĕšný oddaný Pána dosáhne nejvyššího duchovního klidu.
V Bhagavad-gītĕ (2.71) se uvádí:
vihāya kāmān yaḥ sarvān
pumāṁś carati niḥspṛhaḥ
nirmamo nirahaṅkāraḥ
sa śāntim adhigacchati
„Skutečného klidu dosáhne jedinĕ ten, kdo odmítl všechny touhy po smyslovém požitku a žije bez tužeb, zřekl se jakéhokoliv pocitu vlastnictví a je prost falešného ega.“ Śrīla Prabhupāda ve výkladu píše: „Být bez tužeb znamená netoužit po ničem, co má za cíl uspokojení smyslů. Jinými slovy, toužíme-li po vĕdomí Kṛṣṇy, jsme ve skutečnosti prosti tužeb.“ V Caitanya-caritāmṛtĕ je podobný výrok (Madhya 19.149):
kṛṣṇa-bhakta — niṣkāma, ataeva`śānta'
bhukti-mukti-siddhi-kāmī sakali`aśānta'
„Oddaný Pána Kṛṣṇy po ničem netouží, a proto je klidný. Ti, kdo pracují pro plody, touží po smyslovém požitku, jñānī po osvobození a yogī po hmotných dokonalostech. Znamená to, že jsou chtiví, a proto nemohou být klidní.“
Živé bytosti ovlivnĕné sobeckou touhou se obecnĕ dĕlí do tří skupin: bhukti-kāmī, mukti-kāmī a siddhi-kāmī. Bhukti-kāmī jsou obyčejní lidé, kteří chtĕjí peníze a vše, co si za nĕ lze koupit. Tato primitivní mentalita je založena na touze užívat si penĕz, sexu a společenského vĕhlasu. Když je živá bytost s tímto přeludem zklamána, vydá se cestou spekulativní filozofie a snaží se analyticky zjistit, co je zdrojem iluze. Takovému človĕku se říká mukti-kāmī, protože chce negovat hmotnou iluzi a splynout s neosobním duchovním stavem, kde neexistuje úzkost. Mukti-kāmī je také pohánĕn sobeckou touhou, i když na trochu vyšší úrovni. Hmotnou neboli sobeckou touhou je posedlý i siddhi-kāmī, neboli mystický yogī, protože touží po okázalých silách mystické yogy, jakými je schopnost natáhnout ruku přes celý svĕt, učinit se menším než nejmenší nebo lehčím než nejlehčí. Z toho důvodu je řečeno sakali`aśānta'. Každý, kdo má nĕjakou osobní touhu, a je hmotná, filozofická či mystická, bude aśānta, čili nakonec dojde zklamání, protože se bude považovat za ústřední objekt uspokojení. Toto egocentrické pojetí je samo o sobĕ klamné, a proto nakonec přinese zklamání.
Kṛṣṇa-bhakta niṣkāma, ataeva`śānta': na druhé stranĕ oddaný Pána Kṛṣṇy je niṣkāma; nemá žádnou osobní touhu. Jeho jedinou touhou je potĕšit Kṛṣṇu. Tuto výjimečnou vlastnost čistých oddaných Pána chválí samotný Pána Śiva:
nārāyaṇa-parāḥ sarve
na kutaścana bibhyati
svargāpavarga-narakeṣv
api tulyārtha-darśinaḥ
„Oddaní, kteří jsou zamĕstnáni výhradnĕ oddanou službou Nejvyšší Osobnosti Božství Nārāyaṇovi, se nikdy nebojí žádných okolností. Nebeské planety, osvobození či pekelné planety pro nĕ znamenají jedno a totéž, neboť je zajímá pouze služba Pánu.“ (Bhāg. 6.17.28) Neosobní filozof tvrdí, že je všechno jedno, ale tím, kdo je opravdu tulyārtha-darśī, obdařen vizí jednoty, je oddaný Pána. Oddaný vidí vše jako energii Nejvyšší Osobnosti Božství, a chce proto vše zamĕstnat ve službĕ Pánu tak, aby byl Pán spokojen. Je šťastný v jakékoliv situaci, protože nic nevidí jako dvitīya, mimo rámec Pánovy energie. Oddaný Kṛṣṇy je opravdu śānta neboli klidný, protože nemá žádnou osobní touhu a dosáhl dokonalosti života, lásky ke Kṛṣṇovi. Zaujal tak své vĕčné přirozené postavení pod přímou ochranou všemocného Parameśvary, Kṛṣṇy.
Tímto veršem podle Śrīly Bhaktisiddhānty Sarasvatīho Ṭhākura končí odpovĕď prvního z devíti Yogendrů, Kaviho, na první otázku Mahārāje Nimiho: „Co je nejvyšší dobro?“