SLOKA 22
labdhvā janmāmara-prārthyaṁ
mānuṣyaṁ tad dvijāgryatām
tad anādṛtya ye svārthaṁ
ghnanti yānty aśubhāṁ gatim
labdhvā — když dosáhli; janma — zrození; amara — polobohy; prārthyam — žádané; mānuṣyam — lidské; tat — a v rámci toho; dvija-āgryatām — postavení nejlepších z dvojzrozených; tat — to; anādṛtya — když neoceňují; ye — ti, kdo; sva-artham — to, co je v jejich nejlepším zájmu; ghnanti — ničí; yānti — spĕjí; aśubhām — do nepříznivého; gatim — cíle.
Ti, kdo dosáhli lidského života, o který se modlí i polobozi, a v nĕm navíc postavení prvotřídních brāhmaṇů, jsou nesmírnĕ požehnaní. Pokud tuto významnou příležitost neberou v úvahu, nepochybnĕ ničí to, co je v jejich nejlepším zájmu, a čeká je tedy velmi nešťastný konec.
Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura komentuje takto: „Lidský život je lepší než život polobohů, duchů, zvířat, stromů, netečných kamenů a tak dále, protože polobozi si pouze užívají nebeských radovánek a jiné formy života přinášejí nezmĕrné utrpení. Jen v lidském tĕle osoba hluboce uvažuje o nejvyšším prospĕchu v životĕ. Proto narodit se v lidském tĕle je ještĕ kýženĕjší než narodit se jako polobůh.“ V lidském životĕ je postavení vznešeného brāhmaṇy jistĕ nanejvýš žádoucí. Pokud ale brāhmaṇa zanechá oddané služby Pánu a tĕžce pracuje jako śūdra jen pro vĕhlas své komunity, je bezpochyby na úrovni hmotného uspokojování smyslů. Zvláštním nadáním brāhmaṇů je duchovní poznání, díky kterému vidí každou živou bytost jako vĕčného služebníka Pána. Brāhmaṇa, který je oproštĕný od falešného ega, si proto připadá nižší než stéblo trávy a tolerantnĕ vzdává úctu všem živým bytostem. Všechny lidské bytosti, a zvláštĕ brāhmaṇové, by si mĕly dávat pozor, aby neničily svůj vlastní zájem opomíjením vĕdomí Kṛṣṇy, láskyplné služby Pánu. Tato nedbalost dláždí cestu k budoucímu utrpení.