SLOKA 33
pūrvaṁ gṛhītaṁ guṇa-karma-citram
ajñānam ātmany aviviktam aṅga
nivartate tat punar īkṣayaiva
na gṛhyate nāpi visṛjya ātmā
pūrvam — dříve; gṛhītam — přijatá; guṇa — kvalit přírody; karma — působením; citram — rozrůznĕná; ajñānam — nevĕdomost; ātmani — duši; aviviktam — vnucená jako totožnost; aṅga — Můj milý Uddhavo; nivartate — končí; tat — to; punaḥ — znovu; īkṣayā — poznáním; eva — pouze; na gṛhyate — není přijatá; na — ani; api — vskutku; visṛjya — odmítnutá; ātmā — duše.
Hmotnou nevĕdomost, která působením kvalit přírody nabývá mnoha různých podob, podmínĕná duše mylnĕ pokládá za své vlastní já. Díky rozvoji duchovního poznání, Můj milý Uddhavo, tato nevĕdomost však mizí, jakmile živá bytost dosáhne osvobození. Oproti tomu vĕčné já nelze nikdy nabýt ani ztratit.
Zde se zdůrazňuje, že vĕčné já není nikdy nabyto či vnuceno, jako je tomu s jakýmkoliv hmotným označením, a také se ho nikdo nikdy nezbaví. Bhagavad-gītā vysvĕtluje, že duše je vĕčnĕ stejná a neprochází přemĕnou. Kvality přírody však vytvářejí hrubohmotné tĕlo a jemnohmotnou mysl jako následky dřívĕjších plodonosných činností dané osoby a tato hrubá a jemná tĕla jsou duši vnucena. Živá bytost tedy nikdy nezískává ani neodkládá duši, která je vĕčnou skutečností. Mĕla by se však rozvojem duchovního poznání, o kterém se zde píše, zbavit své naprosté nevĕdomosti spojené s hmotným vĕdomím.