SLOKA 23

Śrīla Madhvācārya cituje z Garuḍa Purāṇy aby ukázal, že ti, kdo se v tomto vesmíru narodí jako polobozi, velcí ṛṣiové nebo zbožné lidské bytosti, jsou považováni za santy neboli svaté osoby. Bhagavad-gītā uvádí, traiguṇya-viṣayā vedāḥ: kultura varṇāśramy popsaná ve védské literatuře se zabývá hlavnĕ živými bytostmi zmítajícími se pod vlivem tří kvalit hmotné přírody. Védská literatura tyto podmínĕné duše učí, že hmotného štĕstí lze dosáhnout pouze zbožnými činnostmi. Polobozi tedy z tohoto hlediska mají být považováni za nejzbožnĕjší živé bytosti v rámci tří kvalit hmotné přírody. Ṛṣiové neboli velcí svatí mystici ve vesmíru, kteří jsou schopni cestovat vlastní vůlí na různé planety a kteří rozvíjejí mystické síly, mají být řazeni na ponĕkud nižší úroveň než polobozi. Lidské bytosti na zemi, které dokonale provádĕjí védské obřady, mají být řazeni na třetí čili nejnižší úroveň santů neboli svatých osob. Oddaný Pána je však nad třemi kvalitami hmotné přírody. V Bhagavad-gītĕ (14.26) Pán Kṛṣṇa říká:

„Kdo Mi slouží s naprostou a výlučnou, neselhávající oddaností, okamžitĕ překonává kvality hmotné přírody a tak se dostává na úroveň Brahmanu.“ Pán Kṛṣṇa tak jasnĕ říká, že vaiṣṇava, který nepoklesne z dodržování zásad bhakti-yogy, se nachází nad třemi kvalitami přírody. Pán Kṛṣṇa Arjunu, kṛṣṇa-bhaktu, nabádá, aby tyto tři hmotné kvality iluzorního stvoření māyi (nistraiguṇyo bhavārjuna) transcendoval. V osmnácté kapitole Bhagavad-gīty (18.40) však Pán říká:

„Ani zde, ani mezi polobohy na vyšších planetárních soustavách nenajdeme bytost, která by byla oproštĕna od tĕchto tří kvalit pocházejících z hmotné přírody.“ Polobozi se proto znečištĕní třemi kvalitami hmotné přírody nevyhnou, kdežto čistý oddaný se ve skutečnosti stává guṇātītou neboli transcendentálním vlivu māyi.

Človĕk by proto mĕl rozvíjet vztah s uttama-adhikārīm neboli čistým oddaným Pána, jak bylo řečeno dříve (Bhāg. 11.3.21):

„Každý, kdo vážnĕ touží po skutečném štĕstí, proto musí vyhledat pravého duchovního mistra a přijmout u nĕho útočištĕ v podobĕ zasvĕcení. Kvalifikací pravého duchovního mistra je jeho realizace závĕrů písem a schopnost přesvĕdčit o tĕchto závĕrech ostatní. O tĕchto velkých osobnostech, které přijaly útočištĕ u Nejvyššího Pána a vzdaly se všech hmotných úvah, je třeba vĕdĕt, že jsou pravými duchovními mistry.“

Na druhou stranu bychom se mĕli vyhnout společnosti materialisty, i kdyby tato osoba navenek zpívala svatá jména Kṛṣṇy. Śrīla Rūpa Gosvāmī v tomto ohledu radí:

V mysli můžeme projevovat úctu každé živé bytosti, která zpívá svaté jméno Kṛṣṇy, ale mĕli bychom se vyhnout důvĕrného sdružování se s materialistickými osobami, zvláštĕ s tĕmi, kdo jsou připoutáni k sexuálnímu požitku. Tamo-dvāraṁ yoṣitāṁ saṅgi-saṅgam. Společnost smyslné osoby připoutané k ženám je jistou cestou do pekla.

Pokud však materialista přijde za čistým oddaným s upřímnou touhou naslouchat o hmotném pokroku, může mu tento prvotřídní oddaný poskytnout svou milostivou společnost za předpokladu, že zámĕrem tohoto setkání je pokrok v oddané službĕ Kṛṣṇovi. Díky této společnosti se může i materialista postupnĕ stát čistým oddaným Kṛṣṇy. Pokud pokročilý oddaný není schopen materialistu zamĕstnat oddanou službou Kṛṣṇovi, má toto sdružování se přísnĕ zakázáno.

V Garuḍa Purāṇĕ je řečeno:

„Bez společnosti čistého oddaného Pána nemůže být nikdo osvobozen. A život toho, kdo neprokáže milost osobám v nižším postavení, bude povrchní.“ Naší praktickou zkušeností v hnutí pro vĕdomí Kṛṣṇy je, že ti, kdo svou milost šíří kázáním Kṛṣṇova poselství, dĕlají rychlý duchovní pokrok a jejich život je naplnĕn transcendentální blažeností. Ti, kdo tuto milostivost opomíjejí a nezajímají je misionářské činnosti hnutí pro vĕdomí Kṛṣṇy, nejsou naplnĕni transcendentální blažeností, jak je zde vyjádřeno slovem pūryate. A protože tyto osoby nejsou naplnĕny transcendentální blažeností, budou se zajisté snažit své životy naplnit hmotnou radostí v podobĕ smyslového požitku a mentální spekulace, společnosti žen, čtení nesčetných svĕtských románů, novin, časopisů a tak dále. Podle Śrī Caitanyi Mahāprabhua jsou kazatelské činnosti hnutí pro vĕdomí Kṛṣṇy ānandāmbudhi-vardhanam, vĕčnĕ se zvĕtšující oceán blaženosti. Misionářské činnosti jsou založeny na zásadĕ dayām neboli milosti k pokleslým. Ti, kdo opravdu káží, jsou osvĕženi sdružováním se s ostatními kazateli. Tomu se říká maitrīm neboli přátelství mezi rovnými. Síla konat tyto kazatelské činnosti, stejnĕ jako správné vedení při rozdávání Kṛṣṇova poselství, přichází skrze zásadu praśrayam neboli pokornou službu u lotosových nohou duchovních autorit, jako je duchovní mistr. Ten, kdo upřímnĕ káže nauku o vĕdomí Kṛṣṇy pod vedením pravého duchovního mistra a ve společnosti dalších kazatelů, dokonale naplňuje výrok tohoto verše Śrīmad-Bhāgavatamu, a tak dospĕje do bodu sarvato manaso 'saṅgam, neboli naprosté odpoutanosti od Pánovy klamné energie. Caitanya Mahāprabhu řekl lava-mātra sādhu-saṅge sarva-siddhi haya. Připoutaností k Pánovým oddaným človĕk dosáhne veškeré životní dokonalosti a vrátí se domů, zpátky k Bohu.

Ten, kdo žije hříšným životem a opomíjí tak nařízení Nejvyšší Osobnosti Božství, zcela jistĕ není milostivý. Ten, kdo nebere ohled na svoje vĕčné postavení nedílné části Nejvyššího Pána a místo toho se více a více pokrývá hmotnou iluzí v podobĕ dočasných označení – „jsem Američan“, „jsem Rus“, „jsem Ind“, „jsem černoch“, „jsem bĕloch“ a tak dále – zcela jistĕ zabíjí svou duši a nelze ho považovat za milostivého. Podobnĕ nemohou být za milostivé považováni ti, kdo jedením masa, ryb a vajec podporují zabíjení zvířat. Nĕkdy se uvádí argument, že ten, kdo neubližuje druhým, je dokonale zbožný. My jsme však nyní ve stavu nevĕdomosti a vůbec nechápeme, jaké následky nám naše současné chování v budoucnosti přinese. Nevĕdomé vychoubání se, že neubližujeme druhým, aniž bychom si uvĕdomovali jemné přírodní zákony, nikoho zbožným nečiní. Zbožným se človĕk stává tehdy, když se podřídí zákonům Boha, které samotný Pán přednesl v Bhagavad-gītĕ. Dokud je živá bytost tak šílenĕ zamilovaná do svých mentálních spekulací, které ji unášejí jako vlny oceánu, nemůže proces oddané služby Nejvyšší Osobnosti Božství pochopit. Mentální spekulace založené na naší zkušenosti s různorodými výtvory Pánovy klamné energie nás nemohou přivést k dokonalému poznání. Musíme se vzdát materialistické společnosti a sdružovat se s čistými oddanými Pána, kteří dvacet čtyři hodin dennĕ dokonale tĕší Nejvyššího Pána.

Mĕli bychom rozvíjet vztahy s tĕmi, kdo jsou v oddané službĕ pokročilejší než my. Náš pokrok lze mĕřit podle toho, jak jsme odpoutáni od smyslového požitku a schopni předávat nauku o vĕdomí Kṛṣṇy ostatním. Śrīla Narottama dāsa Ṭhākura k tomu řekl, chāḍiyā vaiṣṇava-sevā, nistāra pāyeche kebā: „Kdo je schopen dosáhnout osvobození, pokud se vzdá služby vaiṣṇavům?“ Služba lotosovým nohám čistých oddaných každého okamžitĕ osvítí duchovním poznáním. Všechny takzvané radosti hmotného svĕta vrcholící v různých sexuálních fantaziích a neosobních vizích sebe jako Boha jsou zbytečné pro toho, kdo získal milost lotosových nohou čistého oddaného Kṛṣṇy. Celé hmotné stvoření je přirovnáno k nepatrné bublinĕ v oceánu. Hmotný vesmír spočívá na duchovní energii Pána zvané brahmajyoti, tak jako se bezvýznamná bublina vznáší na energii neomezeného oceánu. Sloužením lotosovým nohám čistého oddaného lze vstoupit do oceánu vĕčného štĕstí a zakusit své přirozené postavení služebníka Kṛṣṇy. Milost vaiṣṇavů je neomezená a ten, kdo tuto milost ochutnal, se nestará o halucinace takzvané hmotné radosti nebo mentální spekulace, ale šílí po lotosových nohách Kṛṣṇy. Milost vaiṣṇavů je důležitá a mocná jako Kṛṣṇa samotný, kdežto neosobní spekulace a beznadĕjné sny o společnosti, přátelství a lásce jsou jen různé způsoby, kterými māyā podvádí podmínĕné duše a udržuje je v neustálém zklamání.