SLOKA 54
ātmānam tan-mayam dhyāyan
mūrtiṁ sampūjayed dhareḥ
śeṣām ādhāya śirasā
sva-dhāmny udvāsya sat-kṛtam
ātmānam — sám; tat — na Pána; mayam — soustředĕný; dhyāyan — tak meditovat; mūrtim — tuto osobní podobu; sampūjayet — mĕl by plnĕ uctívat; hareḥ — Pána Hariho; śeṣām — zbytky uctívání; ādhāya — přijmout; śirasā — na svou hlavu; sva-dhāmni — na Jeho místo; udvāsya — umístit; sat-kṛtam — s úctou.
Oddaný by mĕl být plnĕ pohroužen do meditace o sobĕ jako o vĕčném služebníkovi Pána, a tak dokonale uctívat Božstvo s vĕdomím, že se Božstvo nachází také v jeho srdci. Potom by si mĕl položit na hlavu zbytky předmĕtů, kterými bylo Božstvo uctíváno, jako například kvĕtinové girlandy, a ukončit uctívání tím, že s úctou přemístí Božstvo zpĕt na Jeho místo.
V tomto verši je důležité slovo tan-mayam. Ten, kdo je očištĕn uctíváním Pána v podobĕ Božstva, může pochopit, že on, který Pána uctívá, je Jeho vĕčným služebníkem a že se od Pána jako nepatrná jiskra původního ohnĕ, Osobnosti Božství, kvalitativnĕ neliší. Śrīla Madhvācārya k tomu říká:,
viṣṇor bhṛtyo 'ham ity eva
sadā syād bhagavan-mayaḥ
naivāhaṁ viṣṇur asmīti
viṣṇuḥ sarveśvaro hy ajaḥ
„Oddaný by mĕl uvažovat takto: ,Jsem vĕčný služebník Viṣṇua a protože jsem Jeho vĕčnou nedílnou částí, jsem s Ním kvalitativnĕ vĕčnĕ totožný. Já však Viṣṇu nejsem, protože Viṣṇu je svrchovaným vládcem všeho.̀“
Základním principem při uctívání Božstva je nutné pochopení, že jsem vĕčný služebník Nejvyššího Pána. Ten, kdo je navyklý pohlavnímu uspokojování, se pošetile ztotožňuje se svým vnĕjším hmotným tĕlem a nedokáže své pojetí toho, kdo si užívá, zmĕnit na pojetí toho, kdo požitek poskytuje. Tento človĕk slovo tan-mayam vykládá tak, že uctívající je také objekt uctívání. Śrī Jīva Gosvāmī Prabhupāda ve svém komentáři Durga-saṅgamanī k Bhakti-rasāmṛta-sindhu Śrīly Rūpy Gosvāmīho uvádí, že ahaṅgrahopāsanā neboli uctívání sebe sama jako Nejvyššího je hrubá zámĕna svého vlastního já s Nejvyšším, jenž je ve skutečnosti naším vĕčným útočištĕm. Šest Gosvāmīch tento bod opakovanĕ objasnilo. Neinteligentní lidé ze společenství prākṛta-sahajiyů jsou však ovlivnĕni falešnými myšlenkami māyāvādských filozofů, a tak projevují scestné pojetí, že ten, kdo uctívá, se stane nejvyšším útočištĕm. Tato halucinace je aparādha, přestupek vůči Pánu. Slovo tan-maya z tohoto verše by proto nemĕlo být urážlivĕ pochopeno tak, že se ctitel stane rovným objektu svého vĕčného uctívání.