SLOKA 17
eta ātma-hano ’śāntā
ajñāne jñāna-māninaḥ
sīdanty akṛta-kṛtyā vai
kāla-dhvasta-manorathāḥ
ete — tito; ātma-hanaḥ — hubitelé vlastního já; aśāntāḥ — neklidní; ajñāne — ve své nevĕdomosti; jñāna-māninaḥ — domnívající se, že mají poznání; sīdanti — trpí; akṛta — jelikož nekonají; kṛtyāḥ — svou povinnost; vai — jistĕ; kāla — časem; dhvasta — zničené; manaḥ-rathāḥ — jejich snivé touhy.
Lidé zabíjející svou duši nejsou nikdy klidní, protože si myslí, že konečným účelem lidské inteligence je obohacovat hmotný život. Jelikož tedy zanedbávají své pravé, duchovní povinnosti, zažívají neustálou tíseň. Mají mnoho velkých snů a nadĕjí, ale ty bohužel vždy zničí nevyhnutelný bĕh času.
Podobný verš obsahuje Śrī Īśopaniṣad (3):
asuryā nāma te lokā
andhena tamasāvṛtāḥ
tāṁs te pretyābhigacchanti
ye ke cātma-hano janāḥ
„Kdokoliv zabíjí duši, musí vstoupit na planety známé jako svĕty bezvĕrců, plné temna a nevĕdomosti.“