SLOKA 34

Podle vaiṣṇavských ācāryů tento důležitý verš Śrīmad-Bhāgavatamu popisuje Caitanyu Mahāprabhua, Pána Kṛṣṇu a také Pána Śrī Rāmacandru. Nachází se v rozpravĕ mudrce Karabhājany o yugāvatārech neboli různých inkarnacích Osobnosti Božství, jež vysvobozují podmínĕné duše v každém vĕku. Modlitby končící slovy vande mahāpuruṣa te caraṇāravindam jsou chápány tak, že oslavují inkarnaci Pána Kṛṣṇy v Kali-yuze známou pod jménem Caitanya Mahāprabhu. Caitanya Mahāprabhu žil dvacet čtyři let v Navadvīpu jako hospodář a tĕšil se nesmírné popularitĕ mezi učenci i obyčejnými lidmi. Jeho saṅkīrtanové hnutí si získalo plnou podporu místní vlády, přestože byla muslimská. A mohl se radovat z manželství s bohyní štĕstí, jejíž nádheře se nevyrovná ani sebekrásnĕjší žena z hmotného svĕta. Bohyni štĕstí hledá každý ve vesmíru včetnĕ Pána Brahmy, a proto je zde použité slovo surepsita.

Caitanya Mahāprabhu je však Pán Kṛṣṇa v podobĕ brāhmaṇy, a proto je nepochybnĕ dharmiṣṭhaḥ, dokonale zbožný. Nejvyšší Osobnost Božství je ve skutečnosti vždy dharmiṣṭhaḥ, ať vystupuje jako pasáček krav, velký král nebo brāhmaṇa, protože je původním zdrojem a zosobnĕním všech náboženských zásad. V zábavách Caitanyi Mahāprabhua však nenajdeme mnoho politických nebo ekonomických činností. Caitanya Mahāprabhu se zjevil jako velký filozof a brāhmaṇa a je tedy jistĕ dharmiṣṭhaḥ. V sedmnácté kapitole Ādi-līly Caitanya-caritāmṛty je popsáno, jak jistý brāhmaṇa, který byl známý svou hrubostí a proklínáním ostatních, nemohl vstoupit do sálu, kde Caitanya Mahāprabhu provádĕl kīrtan, protože byly zamčené dveře. V nesmírném rozrušení následujícího dne na břehu Gangy přetrhl svou brāhmaṇskou šňůru a proklel Caitanyu Mahāprabhua slovy: „Nyní Tĕ proklínám, protože se mĕ Tvoje chování velmi dotklo. Přijdeš o veškeré hmotné štĕstí!“ Caitanya Mahāprabhu se však v duchu velmi zaradoval, protože Jeho posláním bylo vairāgya-vidyā-nija-bhakti-yoga – vzdát se iluze hmotného smyslového požitku a neochvĕjnĕ, dvacet čtyři hodin dennĕ, se vĕnovat oddané službĕ Pánu. Proto vzal toto prokletí jako požehnání a brzy nato přijal sannyās. Z toho důvodu v tomto verši stojí, že podle slov árji neboli brāhmaṇy (ārya-vacasā) přijal Caitanya Mahāprabhu sannyās (yad agād araṇyam) a vydal se do různých indických lesů, nejdříve cestou do Vṛndāvanu a pozdĕji v jižní Indii. Caitanya Mahāprabhu si hlavnĕ přál uchovat povĕst třídy brāhmaṇů, a proto se rozhodl nezasahovat do brāhmaṇova prokletí.

Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura vysvĕtlil slovo māyā-mṛgam takto. Māyā znamená takzvaná manželka, dĕti a bankovní konto, které človĕka udržují pevnĕ svázaného hmotným tĕlesným pojetím života. Slovo mṛgam se pojí s mṛgyati, „vyhledávat“. Māyā-mṛgam tedy poukazuje na podmínĕnou živou bytost, která stále horečnĕ vyhledává nejnovĕjší a nejmodernĕjší smyslový požitek v hmotných tĕlesných představách společnosti, přátelství a lásky. Anvadhāvat vyjadřuje, že Caitanyu Mahāprabhua bylo vždy vidĕt, jak chodí z místa na místo a hledá pokleslé podmínĕné duše. Nĕkdy je pod záminkou zbožného přátelství či extáze objímal, ale ve skutečnosti se dotýkal jejich tĕl proto, aby je vytáhl z oceánu hmotné existence a uvrhl je do oceánu extatické lásky k Bohu. Proto byl Caitanya Mahāprabhu nejmilostivĕjší a nejvelkodušnĕjší inkarnací Pána. Jeho milost překračovala hranice svĕtského rozlišování na základĕ kasty, barvy pleti či vyznání.

Slovo dayitayā lze vysvĕtlit takto: sanskrtské slovíčko dayā znamená „milost“ a z nĕho lze gramaticky odvodit slovo použité v tomto verši, dayitayā, které vyjadřuje, že Caitanya Mahāprabhu jako svrchovanĕ milostivý usilovnĕ zachraňoval pokleslé podmínĕné duše naprosto rozrušené a zmatené Pánovou vnĕjší, klamnou energií. Dokonalá milostivost neodmyslitelnĕ patří k povaze mahā-puruṣi, Nejvyšší Osobnosti Božství.

Podle Śrīly Jīvy Gosvāmīho tento verš popisuje také inkarnaci samotného Pána Kṛṣṇy v Jeho původní načernalé podobĕ. Slova surepsita-rājya-lakṣmīm tedy poukazují na śrī-mathurā-sampattim, majestát Mathury. Mathuru prohlašují védské texty za pokladnici veškerého majestátu díky tomu, že se této oblasti dotýkaly Pánovy lotosové nohy. Ale přestože se Kṛṣṇa narodil v majestátním mĕstĕ Mathuře, přemístil se do Vṛndāvanu, vesnice v lesích. V tomto případĕ slovo ārya-vacasā poukazuje na pokyn původních rodičů Pána Kṛṣṇy, Vasudevy a Devakī. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (10.3.22, 29) jak Vasudeva, tak Devakī dávají najevo svůj strach z pohrůžek Kaṁsy, který už zabil všechny Kṛṣṇovy starší bratry. Slovo ārya-vacasā tedy vyjadřuje, že s hlubokou láskou Kṛṣṇu požádali, aby nĕjak zařídil, že se s Kaṁsou nesetká. A Kṛṣṇa, poslušný jejich pokynu, se přemístil do lesní vesnice Vṛndāvanu (yad agād araṇyam).

V této souvislosti poukazují slova māyā-mṛgam na jedinečný vznešený vztah mezi Śrīmatī Rādhārāṇī a Śrī Kṛṣṇou. Māyā označuje také Kṛṣṇovu vnitřní energii, yoga-māyu. Původní podobou vnitřní energie je Śrīmatī Rādhārāṇī. Díky své nepředstavitelné lásce Pána Kṛṣṇu snadno ovládá. Slovo mṛgam neboli „zvíře“ tedy v tomto případĕ znamená krīḍā-mṛgam, „zvířátko na hraní“. Tak jako si malá holčička hraje s mnoha panenkami a plyšovými zvířátky, Pán Kṛṣṇa se stává jakoby hračkou v rukách té nejkrásnĕjší dívky, Śrīmatī-Rādhārāṇī. Podle Śrīly Jīvy Gosvāmīho provádĕla Śrīmatī Rādhārāṇī bezpočet druhů uctívání, aby si k sobĕ Kṛṣṇu víc a víc připoutávala, protože bez Kṛṣṇy nemůže žít. Kvůli uctívání (ārādhana) Śrīmatī Rādhārāṇī tedy Kṛṣṇa nikdy nemůže opustit Vṛndāvan. Bĕhá po Vṛndāvanu, stará se o krávy, hraje si se svými přáteli a spřádá nesčetné milostné intriky se Śrīmatī Rādhārāṇī a gopīmi. Slovo anvadhāvat tedy poukazuje na Kṛṣṇovy chlapecké činnosti, jak bĕhá po transcendentální zemi Vṛndāvanu zcela ovládán láskou Śrīmatī Rādhārāṇī.

Śrīla Śrīdhara Svāmī vysvĕtlil, jak tento verš popisuje také inkarnaci Pána Śrī Rāmacandry. I když je Pán úplnĕ nezávislý a ode všeho odpoutaný, přilne ke svým čistým oddaným kvůli jejich lásce k Nĕmu. Ve velkém hlavním mĕstĕ Ayodhyi všichni obyvatelé milovali Rāmacandru tak, že se to ani nedá vylíčit. V této souvislosti ārya-vacasā znamená, že Rāmacandra se všeho vzdal a odešel do lesa na příkaz svého otce, který byl jako Jeho guru. V lese projevil svou silnou náklonnost k matce Sītĕ a vydal se pronásledovat māyā-mṛgam, iluzorního jelínka vytvořeného trikem Rāvaṇy. Slovo dayitayepsitam vyjadřuje, jak si Śrīmatī Sītādevī tohoto zlatého jelínka přála mít.

Všechny údy Pánova transcendentálního tĕla se od sebe neliší a mohou se navzájem zastupovat, jak uvádí Brahma-saṁhitā (5.32):

Všechny údy (aṅgāni) Nejvyššího Pána jsou sakalendriya-vṛttimanti, mají všechny schopnosti všech ostatních údů. Pánovy lotosové nohy jsou tedy úplným zastoupením Nejvyšší Osobnosti Božství a ten, kdo je uctívá, se ihned ocitá v oceánu transcendentální blaženosti. Inkarnace Caitanyi Mahāprabhua, Pána Kṛṣṇy a Pána Śrī Rāmacandry se od sebe co se týče duchovní kvality nijak neliší. To uvádí védská literatura: advaitam acyutam anādim ananta-rūpam. Názory ācāryů si tedy neodporují, když podle nich tento verš úžasným způsobem oslavuje tři různé projevy jedné Absolutní Pravdy. Caitanya Mahāprabhu je bezpochyby Nejvyšší Osobnost Božství. Jeho transcendentální vlastnosti ve všech ohledech odpovídají popisům Absolutní Pravdy z védských textů. V Caitanya-caritāmṛtĕ, třetí kapitole Ādi-līly, Kṛṣṇadāsa Kavirāja Gosvāmī a Śrīla Prabhupāda důkladnĕ vysvĕtlili transcendentální postavení Śrī Caitanyi Mahāprabhua. Tam může čtenář najít další informace.

Každý by mĕl následovat příklad mudrce Karabhājany a uctívat lotosové nohy Mahāprabhua, mahā-puruṣi, Śrī Caitanyi Mahāprabhua. Nikdo by nemĕl zahnívat na úrovni mentální spekulace a náladových interpretací, ale mĕl by skutečnĕ oživit svůj ztracený vztah s Absolutní Pravdou tím, že se odevzdá Caitanyovi Mahāprabhuovi. Ti, kdo Ho uctívají, získávají skvĕlé duchovní výsledky a vychutnávají si plod lásky ke Kṛṣṇovi. Proto: vande mahā-puruṣa te caraṇāravindam – pokloňme se pokornĕ u lotosových nohou původní Osobnosti Božství, Śrī Caitanyi Mahāprabhua, který je mahā-puruṣou oslavovaným ve Śrīmad-Bhāgavatamu.

Výklad tohoto verše podporuje to, že následovníci Caitanyi Mahāprabhua Ho také uctívají v Jeho šestiruké podobĕ zvané ṣaḍ-bhuja. Dvĕ ruce nesou nádobu na vodu a daṇḍu sannyāsīho Caitanyi Mahāprabhua, dvĕ ruce drží flétnu Pána Kṛṣṇy a dvĕ ruce drží luk a šíp Śrī Rāmacandry. Tato podoba ṣaḍ-bhuja představuje skutečný význam tohoto verše Śrīmad-Bhāgavatamu.