SLOKA 5

Říká se, že trocha poznání může být velmi nebezpečná. Tento verš odsuzuje ty, kdo neoprávnĕnĕ zpychli na své společenské postavení a zanedbali dosažení dokonalého uctívání Osobnosti Božství. Muhyanty āmnāya-vādinaḥ – tyto osoby nacházejí zalíbení ve smyslovém požitku spojeném s vysokým postavením ve varṇāśramském společenském zřízení, a proto je klamná hmotná filozofie přitahuje víc než nehmotná Absolutní Pravda. Brāhmaṇové, kṣatriyové i vaiśyové, o kterých mluví tento verš, jsou podle védského systému zasvĕcováni do Gāyatrī mantry a jsou považováni za dvojzrozené neboli vysoce civilizované lidi. Studiem védské literatury, pronášením védských manter, provádĕním obřadů a uctíváním duchovního mistra a Osobnosti Božství se postupnĕ přibližují k lotosovým nohám Nejvyššího Pána. Jakmile nĕkdo v tomto vznešeném postavení zpychne na své postavení nebo se nechá okouzlit nebeským hmotným požitkem, který je pro následovníky varṇāśramského systému nepochybnĕ dostupný, pak se tato zmatená osoba vrací na klamnou hmotnou úroveň rození a umírání. Dokonce i vysoce postavení polobozi se stávají obĕtí svodů māyi, jak popisuje první verš Śrīmad-Bhāgavatamu: muhyanti yat sūrayaḥ.

Tito pošetilci si chtĕjí ospravedlnit svou klamnou touhu užívat si netečné hmoty, a tak si sami podepisují ortel tím, že snižují důležitost uctívání Osobnosti Božství (avajānanti) a klamnĕ se snaží přisuzovat stejný význam části Véd zvané karma-kāṇḍa, která na oplátku za provádĕní předepsaných obřadů udílí nebeský smyslový požitek. O tĕchto lhářích, kteří si hledají vymyšlené důvody, hovoří Bhagavad-gītā (2.42):

„Lidé s nedostatečným poznáním jsou velmi připoutaní ke kvĕtnatým slovům Véd, jež doporučují různé plodonosné činnosti vedoucí k dosažení nebeských planet, vznešeného původu, moci a dalších předností. Jelikož touží po smyslovém požitku a životĕ v hojnosti, říkají, že nic víc než to neexistuje.“

Śrīla Prabhupāda předkládá ve svém významu k tomuto verši z Bhagavad-gīty jasný obrázek neblaze jednající třídy lidí, která je zde popsána. „Obyčejní lidé nejsou příliš inteligentní a kvůli své nevĕdomosti velmi lpí na plodonosných činnostech, které doporučuje část Véd zvaná karma-kāṇḍa. Nechtĕjí nic víc než sliby smyslového požitku na nebesích, kde je dostupné víno, ženy a hojnost hmotného bohatství. Ve Védách se doporučuje mnoho obĕtí, které zaručí dosažení nebeských planet; zvláštĕ obĕti jyotiṣṭoma. Je také řečeno, že každý, kdo se chce dostat na nebeské planety, musí tyto obĕti konat, a lidé s nedostatečným poznáním si myslí, že to je veškerý účel védské moudrosti. Pro tyto nezkušené osoby je velmi obtížné odhodlanĕ jednat s vĕdomím Kṛṣṇy. Neosvícené lidi přitahuje nebeské bohatství a smyslový požitek tak jako hlupáky kvĕty jedovatých stromů, aniž by vĕdĕli, jaké to přinese výsledky.

V karma-kāṇḍské části Véd je řečeno, že tĕm, kdo podstupují čtyřmĕsíční askezi, je dána možnost pít nápoj zvaný soma-rasa, a tak získat nesmrtelnost a vĕčné štestí. I na Zemi si nĕkteří lidé dychtivĕ přejí mít soma-rasu, aby byli silní a mohli si užívat prostřednictvím svých smyslů. Tito lidé nevĕří, že je možné se vysvobodit z hmotných pout a velmi lpí na okázalosti védských obĕtí. Jsou obvykle smyslní a nestojí o nic jiného než o nebeské rozkoše. Existují nebeské zahrady zvané Nandana-kānana, které nabízejí mnoho příležitostí stýkat se s andĕlsky krásnými ženami a hojnost vína v podobĕ soma-rasy. Toto tĕlesné štĕstí je samozřejmĕ smyslné, a proto tam žijí osoby, které lpí výhradnĕ na hmotném, dočasném štĕstí, jako páni hmotného svĕta.“

Významným bodem tohoto verše je, že zmatení materialisté, které upoutaly materialistické části Véd (muhyanty āmnāya-vādinaḥ), chtĕjí ignorovat svrchované vlastnické právo Osobnosti Božství, nejvyššího poživatele (bhoktāraṁ yajña-tapasām). A zároveň si chtĕjí uchovat své vznešené postavení následovníků védských zásad. Tito pokrytci se hlásí k materialistickým filozofům, jako je Jaimini, kteří popírají existenci Boha jako reálného principu (īśvarāsiddheḥ), a následnĕ za nejvyšší poznatelnou pravdu prohlašují hmotné plodonosné činnosti. Tito takzvaní védští filozofové nejsou o mnoho víc než naleštĕní ateisté, a proto se nazývají anīśvara-vādinaḥ, ti, kdo káží proti svrchovanosti Nejvyšší Osobnosti Božství. I když si ale chtĕjí pošetilí materialističtí následovníci varṇāśramského systému uchovat své vznešené postavení árjů neboli dvojzrozených a zároveň přehlížet Osobnost Božství, v Bhāgavatamu (11.5.3) je jasnĕ řečeno: sthānād bhraṣṭāḥ patanty adhaḥ – tito lidé ze svého postavení nevyhnutelnĕ poklesnou do nízkých životních podmínek. Slovo muhyanti v tomto verši potvrzuje, že klesají do temnoty nevĕdomosti. Nĕkdy dokonce tito nabubřelí lidé vystupují jako guruové. Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura však podotýká, že ve skutečnosti jsou laghu, nanicovatí, a ne guru, obtĕžkaní védským poznáním. Konečným úkolem človĕka vůči sobĕ samému (svārtha-gati) a vůči Osobnosti Božství je zanechat všech materialistických činností, které charakterizuje karma a jñāna, a úplnĕ se odevzdat u lotosových nohou Pána. Jenom ten nejvĕtší nešťastník si bude myslet, že existuje nĕco blaženĕjšího než extatická odevzdanost u lotosových nohou Gokulānandy, Osobnosti Božství.