SLOKA 20
indriyāṇi jayanty āśu
nirāhārā manīṣiṇaḥ
varjayitvā tu rasanaṁ
tan nirannasya vardhate
indriyāṇi — hmotné smysly; jayanti — podmaňují si; āśu — rychle; nirāhārāḥ — ti, kdo brání smyslům ve styku se smyslovými objekty; manīṣiṇaḥ — učenci; varjayitvā — s výjimkou; tu — ovšem; rasanam — jazyka; tat — jeho dychtivost; nirannasya — u toho, kdo se postí; vardhate — roste.
Pomocí půstu si učenci rychle podmaňují všechny smysly s výjimkou jazyka, protože následkem toho, že nejedí, roste jejich touha uspokojovat chuť.
V Jižní Americe se říká, že když je břicho plné, je srdce spokojené. Proto ten, kdo jí bohatá jídla, je veselý, a pokud se mu patřičné stravy nedostává, stane se o to nenasytnĕjším. Inteligentní človĕk se však nenechá ovládat jazykem; místo toho se snaží rozvíjet vĕdomí Kṛṣṇy. Přijímáním zbytků jídla obĕtovaného Pánu (prasādam) postupnĕ očišťuje své srdce a automaticky se stává prostým a odříkavým.
Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura v této souvislosti uvádí, že zájmem jazyka je tĕšit se různými chutĕmi, ale putováním po dvanácti posvátných lesech Vraja-maṇḍaly (Vṛndāvanu) se lze oprostit od dvanácti chutí hmotného smyslového požitku. Pĕt základních druhů hmotných vztahů jsou neutrální obdiv, služebnictví, přátelství, rodičovská náklonnost a milostná láska a sedmi druhotnými charakteristikami hmotných vztahů jsou hmotný humor, údiv, rytířství, soucit, hnĕv, obavy a hrůza. Původnĕ výmĕna tĕchto dvanácti ras neboli nálad vztahů probíhá mezi Nejvyšší Osobností Božství a živou bytostí v duchovním svĕtĕ. Putováním po dvanácti vṛndāvanských lesích lze dvanáct chutí osobní existence znovu zduchovnit. Tak se oddaný stane osvobozenou duší zbavenou všech hmotných tužeb. Pokud se snaží umĕle vzdát smyslového požitku, zvláštĕ toho, který zprostředkovává jazyk, jeho snaha ztroskotá. Následkem umĕlého omezování ve skutečnosti jeho touha po smyslovém požitku vzroste. Hmotných tužeb se může zbavit jedinĕ ten, kdo zažívá skutečné, duchovní potĕšení ve vztahu s Kṛṣṇou.