SLOKA 21
tāvaj jitendriyo na syād
vijitānyendriyaḥ pumān
na jayed rasanaṁ yāvaj
jitaṁ sarvaṁ jite rase
tāvat — stále ještĕ; jita-indriyaḥ — ten, kdo si podrobil smysly; na — ne; syāt — může být; vijita-anya-indriyaḥ — ten, kdo si podrobil všechny ostatní smysly; pumān — lidská bytost; na jayet — nedokáže si podrobit; rasanam — jazyk; yāvat — dokud; jitam — podrobené; sarvam — vše; jite — když je podrobený; rase — jazyk.
I když si může človĕk podrobit všechny ostatní smysly, dokud si nepodrobil jazyk, nedá se říct, že své smysly ovládl. Pokud ale ovládá jazyk, rozumí se, že má plnĕ ovládnuté všechny smysly.
Jedením dodáváme energii a čilost všem smyslům, a proto jsou neovládnutým jazykem všechny smysly stahovány na hmotnou úroveň existence. Z toho důvodu je třeba všemi prostředky ovládat jazyk. Při půstu všechny ostatní smysly slábnou a ztrácejí sílu. Jazyk ale touží víc a víc si pochutnávat na lahodných jídlech a když mu tedy nakonec človĕk vyhoví, brzy se všechny smysly vymknou kontrole. Proto Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura doporučuje přijímat mahā-prasādam, zbytky Pánova jídla, ve skrovném množství. Jelikož funkcí jazyka je také vydávat zvuky, každý by mĕl opĕvovat slavné svaté jméno Nejvyššího Pána a zakoušet extázi čistého vĕdomí Kṛṣṇy. Bhagavad-gītā uvádí: rasa-varjaṁ raso 'py asya paraṁ dṛṣṭvā nivartate – jedinĕ díky vyšší chuti vĕdomí Kṛṣṇy se živá bytost dokáže vzdát smrtící nižší chuti, která ji drží uvĕznĕnou v poutech hmoty.
Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura uvádí, že dokud má osoba inteligenci zahalenou hmotou, nemůže chápat blaženost vĕdomí Kṛṣṇy. Živá bytost se pokouší užívat si bez Kṛṣṇy, opouští sídlo Nejvyššího Pána zvané Vrajabhūmi a přichází do hmotného svĕta, kdy rychle ztratí kontrolu nad svými smysly. Na podmínĕnou duši vyvíjejí nesnesitelný tlak zvláštĕ jazyk, břicho a genitálie. Jakmile však duše znovu naváže svůj blažený vztah s Pánem, který je skutečným zdrojem všeho potĕšení, tyto hmotné touhy se vytratí. Ten, kdo našel zálibu v chuti vĕdomí Kṛṣṇy, automaticky dodržuje všechna pravidla zbožného života, protože spontánnĕ tíhne k viśuddha-sattvĕ, kvalitĕ čistého dobra. Toho, kdo tento spontánní zájem nemá, bude nutnĕ znepokojovat nutkání hmotných smyslů.
Již počáteční stádium oddané služby zvané sādhana-bhakti (usmĕrnĕné praktikování) je tak mocné, že oddaného přivede na úroveň anartha-nivṛtti, kde se zbaví nežádoucích hříšných zvyků a získá úlevu od nutkání jazyka, břicha a genitálií. Tak je vysvobozen z pouta závislosti na hmotĕ a nemůže již být zlákán svody hmotné energie. Jak se říká, není všechno zlato, co se třpytí. Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura v této souvislosti doporučuje vĕnovat pozornost této písni, kterou napsal jeho otec, Śrīla Bhaktivinoda Ṭhākura:
śarīra avidyā-jāl, jadendriya tāhe kāl
jīve phele viṣaya-sāgare
tā'ra madhye jihvā ati-, lobhamay sudurmati,
tā'ke jetā kaṭhina saṁsāre
kṛṣṇa baḍa dayāmay, karibāre jihvā jay,
sva-prasādānna dila bhāi
sei annāmṛta pāo, rādhā-kṛṣṇa-guṇa gāo,
preme ḍāko caitanya-nitāi
„Ó Pane! Hmotné tĕlo je shluk nevĕdomosti a smysly jsou sítí cest vedoucích k smrti. Nĕjakým způsobem jsme spadli do tohoto oceánu hmotného smyslového požitku a jazyk je ze všech smyslů nejdravĕjší a nejneovladatelnĕjší. Podrobit si jazyk je v tomto svĕtĕ velmi obtížné. Ty, drahý Kṛṣṇo, jsi k nám však velmi laskavý a dáváš nám chutné prasādam, abychom mohli jazyk ovládnout. Přijímáme tedy toto prasādam k naší plné spokojenosti, opĕvujeme Jejich Veličenstva Śrī Śrī Rādhu a Kṛṣṇu a s láskou voláme o pomoc Pána Caitanyu a Pána Nityānandu.“