SLOKA 14
eka-cāry aniketaḥ syād
apramatto guhāśayaḥ
alakṣyamāṇa ācārair
munir eko ’lpa-bhāṣaṇaḥ
eka — sám; cārī — v pohybu; aniketaḥ — bez trvalého bydlištĕ; syāt — mĕl by být; apramattaḥ — velmi bdĕlý; guhā-āśayaḥ — setrvávající v ústraní; alakṣyamāṇaḥ — nepoznaný; ācāraiḥ — z toho, jak jedná; muniḥ — mudrc; ekaḥ — bez společníků; alpa — velmi málo; bhāṣaṇaḥ — mluvící.
Svĕtec by mĕl žít sám a být stále na cestách, bez trvalého obydlí. Mĕl by být bdĕlý, setrvávat v ústraní a chovat se tak, aby o nĕm ostatní nevĕdĕli. Bĕhem svého putování bez společníků by nemĕl mluvit víc, než je třeba.
Předchozí vyprávĕní o lasturových náramcích mladé dívky ukazuje, že i svĕtci praktikující bĕžné yogové metody by mĕli žít o samotĕ, aby se vyhnuli konfliktům a rozruchu. Jinak řečeno, následovníci bĕžných yogových metod by se nemĕli sdružovat ani mezi sebou navzájem. Tento verš nepřímo poukazuje na hada, který se ve strachu před útokem lidských bytostí zdržuje v ústraní. Z tohoto příkladu si můžeme vzít ponaučení, že svĕtec se nemá stýkat s obyčejnými materialistickými lidmi. Také by nemĕl mít trvalé bydlištĕ a mĕl by putovat svĕtem, aniž by o nĕm ostatní vĕdĕli.
Naše snažení v hmotné existenci je příčinou našeho neštĕstí. Tyto snahy ničí pravý smysl našeho života, vĕdomí Kṛṣṇy. Je třeba se tak či onak vzdát hluboce zakořenĕné připoutanosti ke hmotné společnosti, přátelství a lásce a praktikovat odpoutanost. Odevzdáním se zásadám rozvíjení vĕdomí Kṛṣṇy život začne být příznivý. Prvním krokem v seberealizaci je uspořádat svůj život podle pravidel varṇāśramského systému – jinak řečeno, přimout nĕjaké poctivé zamĕstnání a usmĕrnit svůj pohlavní život, a to buď tak, že se ho človĕk zcela vzdá jako brahmacārī či sannyāsī nebo že bude žít jako ženatý hospodář. Pokud se zamĕstnání a osobní život nebudou řídit žádnými pravidly, výsledkem bude chaos a dĕlat duchovní pokrok bude velmi tĕžké. Připoutanost ke hmotné společnosti, přátelství a lásce se zakládá na předchozích dlouhodobých zážitcích v hmotném svĕtĕ. Tvoří velkou překážku na cestĕ transcendentálního porozumĕní a pokud si ji nĕkdo udržuje, jen velmi tĕžko pokročí na duchovní cestĕ. Caitanya Mahāprabhu učil svým příkladem i slovy, co oddaný má dĕlat a co dĕlat nemá, a ten, kdo jedná podle tĕchto zásad, spĕje k nejvyšší dokonalosti. Je tedy třeba se povznést nad bĕžné společenské zvyky, které navádĕjí živou bytost k prázdnému smyslovému požitku.