SLOKA 5
cīrāṇi kiṁ pathi na santi diśanti bhikṣāṁ
naivāṅghripāḥ para-bhṛtaḥ sarito ’py aśuṣyan
ruddhā guhāḥ kim ajito ’vati nopasannān
kasmād bhajanti kavayo dhana-durmadāndhān
cīrāṇi—roztrhané šaty; kim—zdali; pathi—na cestě; na—ne; santi — jsou; diśanti—dávají milodary; bhikṣām—almužny; na—ne; eva—také; aṅghripāḥ—stromy; para-bhṛtaḥ—ten, kdo živí ostatní; saritaḥ—řeky; api—také; aśuṣyan—vyschly; ruddhāḥ—zavřené; guhāḥ—jeskyně; kim—zdali; ajitaḥ—Všemocný Pán; avati—dává ochranu; na—ne; upasannān—odevzdaná duše; kasmāt—proč tedy; bhajanti—lichotí; kavayaḥ — učený; dhana—majetek; durmada-andhān—jím příliš omámený.
Což neleží na cestách roztrhané šaty? Což stromy, které jsou od toho, aby živily druhé, již nedávají milodary? Což řeky vyschly a nedají již vodu žíznivým? Jsou teď snad jeskyně v horách zavřené, nebo přestal snad nakonec Všemocný Pán chránit duše, které se Mu plně odevzdaly? Proč tedy učení mudrci chodí lichotit lidem, které omámil těžce vydobytý majetek?
Účelem životního stádia odříkání nikdy nebylo žebrat nebo žít na úkor druhých jako parazit. Parazit je podle slovníku příživník, který žije na úkor společnosti, aniž by sám něčím přispíval. Řád odříkání je však určený k tomu, aby přispíval společnosti něčím velice podstatným, a ne aby závisel na výdělcích hospodářů. Naopak — když pravý mnich přijímá od hospodářů almužny, dává tím dárci možnost skutečného prospěchu. Podle sanātana-dharmy je dávání almužen mnichům jednou z povinností hospodáře. Písma doporučují, aby hospodář přijímal mnichy jako vlastní děti a aby jim bez požádání dával jídlo, šaty atd. Takové štědrosti poctivých hospodářů však nesmějí zneužívat falešní mniši. První povinností člověka v životním stádiu odříkání je přispět nějakým literárním dílem ku prospěchu všech lidí a poskytnout jim realizovaný návod jak dosáhnout seberealizace. Śrīla Sanātana, Śrīla Rūpa a ostatní Gosvāmī z Vṛndāvanu dodržovali zásady života v odříkání, ale jejich nejpřednější povinností bylo scházet se k učeným debatám na Sevākuñje ve Vṛndāvanu na místě, kde Śrīla Jīva Gosvāmī založil chrám Śrī Rādhā-Dāmodara a kde se nalézají skutečné hrobky (samādhi) Śrīly Rūpy Gosvāmīho a Śrīly Jīvy Gosvāmīho. Ve prospěch celé lidské společnosti po sobě zanechali rozsáhlou literaturu transcendentálního významu. Všichni ācāryové, kteří dobrovolně přijali řád odříkání, tak učinili, aby prospěli lidské společnosti a ne aby žili pohodlný nezodpovědný život na úkor druhých. Ti, kteří nemohou ničím přispět, nemají od hospodářů žádat jídlo, protože takoví žebraví mniši jenom uráží nejvyšší řád. Śukadeva Gosvāmī varuje zvláště poutníky, kteří si v rouchu světců vydělávají žebráním na živobytí. Takových mnichů je ve věku Kali mnoho. Když se člověk z vlastního rozhodnutí nebo shodou okolností stane mnichem, musí mít pevnou víru a přesvědčení, že Nejvyšší Pán živí všechny živé bytosti po celém vesmíru. Proč by se tedy Pán nepostaral o odevzdanou duši, která Mu stoprocentně slouží? I obyčejný pán zaopatřuje svého služebníka nezbytnými potřebami; oč víc potom bude dohlížet všemocný Nejvyšší Pán na životní potřeby plně odevzdané duše. Obecným pravidlem je, že oddaný mnich přijme prostou malou bederní zástěrku, aniž by někoho žádal, aby mu ji dal jako milodar. Najde si ji mezi roztrhanými látkami vyhozenými na ulici. Když má hlad, může jít k velkodušnému stromu, který štědře dává ovoce, a když má žízeň, může se napít vody z řeky. Nevyžaduje k životu přepychový dům, ale najde si jeskyni v horách a s vírou v Boha, který žije v srdci každého, se nebojí žádných divokých zvířat. Pán může tygrům a dalším tvorům v džungli nařídit, aby Jeho oddaného nerušili. V jedné takové jeskyni žil Haridāsa Ṭhākura, velký oddaný Śrī Caitanyi, a spolu s ním tam žil náhodou také velký jedovatý had. Jeden člověk, který světce každý den navštěvoval, se hada bál a navrhl, aby Ṭhākura jeskyni opustil. Haridāsa Ṭhākura tedy v zájmu svých oddaných, kteří pravidelně navštěvovali jeskyni a báli se hada, návrh přijal. Jakmile však bylo rozhodnuto, had se sám vyplazil ze své díry a před očima všech jeskyni nadobro opustil. Podle nařízení Pána, který žil i v srdci onoho hada, se had rozhodl, že místo opustí a nebude Haridāse zneklidňovat. To je konkrétní příklad, jak Pán chrání opravdového oddaného jako byl Ṭhākura Haridāsa. Sanātana-dharma každého od počátku učí za všech okolností záviset na ochraně Pána. Vydat se cestou odříkání se doporučuje tomu, kdo je plně vyspělý a zcela očištěný ve své existenci. Tento stupeň popisuje také Bhagavad-gītā (16.5) jako daivī sampat. Lidská bytost má pěstovat daivī sampat, duchovní hodnoty, neboť jinak ji ovládnou aśurī sampat, hmotné hodnoty, a ona bude proti své vůli připoutána k různým strastem hmotného světa. Sannyāsī má žít vždy sám, bez společnosti, a nesmí se bát. Nikdy se nemá bát samoty, i když ve skutečnosti nikdy není sám. Pán pobývá v srdci každého. Dokud člověk není očištěný duchovními praktikami, připadá si sám, ale člověk v životním stádiu odříkání musí být očištěný, a cítí proto přítomnost Pána všude a nemá se čeho bát. Každý se může stát nebojácným a čestným člověkem, když očistí svoji existenci dodržováním svých předepsaných povinností v každém životním stavu. Pevné odhodlání vykonávat své předepsané povinnosti člověk získá upřímným nasloucháním védským pokynům a realizaci védského poznání oddanou službou Pánu.