SLOKA 1

Slovo satīm je v tomto verši velice význačné. Znamená “existující” a “věrný” a oba tyto významy lze dokonale vztáhnout na Mahārāje Parīkṣita. Jak je řečeno v Bhagavad-gītě (15.15), všechny védské příběhy mají pevně upoutat naši pozornost na lotosové nohy Pána Kṛṣṇy. Mahārāja Parīkṣit měl to štěstí, že byl přitahován k Pánovi již v lůně svojí matky. Byl v matčině těle napaden atomovou pumou brahmāstrou, kterou vypustil Aśvatthāmā, ale Pánova milost ho před žárem této ohnivé zbraně zachránila. Král od té doby neustále soustředil svou mysl na Pána Kṛṣṇu, a tak byl dokonale věrný ve své oddané službě. Přirozeně tedy byl věrným oddaným Pána, a když ještě slyšel od Śrīly Śukadeva Gosvāmīho o nutnosti uctívat jedině Pána a nikoho jiného, nehledě na to, zda jsme plni tužeb či zda žádné touhy nemáme, jeho přirozená náklonnost ke Kṛṣṇovi ještě zesílila. O tom jsme již hovořili.

Chce-li se někdo stát čistým oddaným Pána, jsou velice důležité dvě věci — mít možnost narodit se v rodině oddaného a mít požehnání pravého duchovního mistra. Milostí Pána Kṛṣṇy měl Parīkṣit Mahārāja obojí. Narodil se v rodině velkých oddaných, Pāṇḍuovců, a Pán ho zachránil, aby zachoval jejich dynastii a aby jim projevil Svoji zvláštní přízeň. A když potom Pánovým řízením Mahārāje Parīkṣita proklel syn brāhmaṇy, králi to umožnilo získat společnost takového duchovního mistra jako byl Śukadeva Gosvāmī. V Caitanya-caritāmṛtě je řečeno, že jedině milostí duchovního mistra a Pána Kṛṣṇy se člověk může dostat na cestu oddané služby, a to je velice dobře vidět na životě Mahārāje Parīkṣita. Tím, že se narodil v rodině oddaných, přišel automaticky do styku s Kṛṣṇou a po tomto setkání na Něho neustále vzpomínal. Pán dal proto králi další příležitost k rozvoji oddané služby tím, že ho přivedl k Śukadevovi Gosvāmīmu, Svému neochvějnému oddanému majícímu dokonalé poznání o seberealizaci. Jak se dalo čekat, nasloucháním pravému duchovnímu mistrovi se král naučil ještě lépe soustředit svou věrnou mysl na Pána Kṛṣṇu.