SLOKA 22
pracoditā yena purā sarasvatī
vitanvatājasya satīṁ smṛtiṁ hṛdi
sva-lakṣaṇā prādurabhūt kilāsyataḥ
sa me ṛṣīṇām ṛṣabhaḥ prasīdatām
pracoditā—inspirován; yena—kým; purā—na počátku stvoření; sarasvatī—bohyně učenosti; vitanvatā—zvětšil; ajasya—Brahmy, první stvořené živé bytosti; satīm smṛtim—mocná paměť; hṛdi—v srdci; sva—ve svém; lakṣaṇā—zaměřený na; prādurabhūt—byl vytvořen; kila—jako kdyby; āsyataḥ—z úst; saḥ—on; me—se mnou; ṛṣīṇām—z učitelů; ṛṣabhaḥ—hlavní; prasīdatām—je spokojen.
Kéž je Pán, který na počátku stvoření probudil poznání Brahmy z nitra jeho srdce a inspiroval ho úplnými poznatky o stvoření a o Sobě Samotném a který se zdánlivě zjevil z Brahmových úst, kéž je se mnou spokojen.
Jak jsme již rozebírali, Pán je Nadduší všech živých bytostí Brahmou počínaje a bezvýznamným mravencem konče, a uděluje všem potřebné poznání. Každá živá bytost má kapacitu na to, aby od Pána dostala padesát šedesátičtvrtin neboli sedmdesát osm procent plného poznání, které lze získat. Jelikož je svojí povahou pouze částí Pána, není schopna přijmout veškeré Jeho poznání. V podmíněném stavu je živá bytost nucena na vše zapomenout při výměně těla, které se říká smrt. Její poznání je však znovu oživeno inspirací z nitra jejího srdce, a tomu se pak říká probuzení poznání, neboť to lze přirovnat k probuzení ze spánku či bezvědomí. Toto probouzení poznání je zcela pod vládou Pána, a proto se u různých lidí setkáváme s různým stupněm poznání. Probuzení poznání neprobíhá automaticky a není výsledkem žádných hmotných interakcí. Uskutečňuje ho Pán Samotný a On je jeho zdrojem (dhiyāṁ patiḥ), neboť i na Brahmu se vztahuje tento zákon Nejvyššího stvořitele. Na počátku stvoření se Brahmā narodil jako první, bez otce a matky, protože před ním žádné jiné živé bytosti neexistovaly. Narodil se na lotosu, který vyrůstá z pupku Garbhodakaśāyī Viṣṇua, a proto je zván Aja. Tento Brahmā neboli Aja je také živá bytost, jedna z částí Pána, ale jelikož je zbožným oddaným, Pán ho inspiruje k tomu, aby pokračoval v Jeho díle a dále tvořil s využitím hmotné přírody. Hmotná příroda i Brahmā jsou tedy zcela závislí na Pánovi. Materialističtí vědci mohou pouze sledovat reakce hmotné přírody, aniž by chápali, jak jsou tyto děje ovládány, stejně jako dítě pozoruje působení elektřiny a neví nic o technikovi v elektrárně. Tato nedokonalost materialistického vědce plyne z omezenosti jeho poznání. Védské poznání bylo nejprve vloženo do srdce Brahmy a může se zdát, že on je jeho původcem. Brahmā je mluvčím védské moudrosti, ale přijal toto transcendentální poznání tak, jak sestupovalo od Pána a jak ho k tomu Pán inspiroval. Vedy se proto nazývají apauruṣeya neboli “to, co nepřinesla žádná stvořená bytost”. Pán existoval i před stvořením (nārāyaṇaḥ paro 'vyaktāt), a proto slova, která pronesl, jsou vibracemi transcendentálního zvuku. Existuje propastný rozdíl mezi dvěma kvalitami zvuku, prākṛta a aprākṛta. Fyzikové se zabývají pouze zvukem prākṛta neboli zvukem vznikajícím v hmotném světě, a proto musíme vědět, že zvuk Ved, zapsaný v symbolických značkách, nemůže chápat nikdo ve vesmíru, dokud není inspirován vibracemi nadpřirozeného zvuku (aprākṛta), který sestupuje prostřednictvím učednické posloupnosti od Pána k Brahmovi, od Brahmy k Nāradovi, od Nārady k Vyāsovi atd. Žádný světský učenec nemůže přeložit nebo vysvětlit skutečný význam védských manter. Nikdo je nemůže pochopit, dokud ho neinspiruje a nezasvětí autorizovaný duchovní mistr. Původní duchovní mistr je Pán Samotný a Jeho pokyny sestupují prostřednictvím parampary, jak je jasně řečeno ve čtvrté kapitole Bhagavad-gīty. Dokud člověk nepřijme transcendentální poznání od autorizované parampary, je všechno jeho snažení považováno za zbytečné (viphalā matāḥ) bez ohledu na to, jak důležitou roli hraje v rozvoji materialistického umění či vědy.
Śukadeva Gosvāmī se modlí k Pánovi, aby díky Jeho inspiraci mohl správně vysvětlit průběh tvoření, na který se tázal Mahārāja Parīkṣit. Duchovní mistr není spekulant, který by si vymýšlel vlastní teorie jako materialističtí učenci, ale je śrotriyaṁ brahma-niṣṭham.