SLOKA 21
kālaṁ karma svabhāvaṁ ca
māyeśo māyayā svayā
ātman yadṛcchayā prāptaṁ
vibubhūṣur upādade
kālam—věčný čas; karma—osud živé bytosti; svabhāvam—povaha; ca—také; māyā—síla; īśaḥ—vládce; māyayā—energií; svayā—Svojí; ātman (ātmani)—do Sebe; yadṛcchayā—nezávisle; prāptam—splynout s; vibubhūṣuḥ—vypadající odlišně; upādade—přijaty, aby byly znovu stvořeny.
Pán, který je vládcem všech energií, takto tvoří Svojí vlastní silou věčný čas, osud všech živých bytostí a jejich příslušné povahy, kvůli kterým byly stvořeny, a pak je opět pohlcuje, nezávisle na všem.
Ke stvoření hmotného světa, v němž Nejvyšší Pán umožňuje podmíněným duším podřízeně jednat, dochází znovu a znovu po každém jeho zničení. Hmotné stvoření je něco jako mrak na nekonečném nebi. Skutečné nebe je duchovní nebe, věčně naplněné paprsky brahmajyoti, a část tohoto nekonečného nebe je zakryta mrakem mahat-tattvy, hmotného stvoření, v němž si podmíněné duše, které chtějí vládnout světu proti vůli Pána, mohou hrát podle svých tužeb pod vládou Pánovy vnější energie. Stejně jako každý rok pravidelně začíná a končí období dešťů, tak i stvoření pravidelně vzniká a zaniká pod vládou Pána, jak potvrzuje Bhagavad-gītā (8.19). Pán tedy pravidelně tvoří a ničí hmotné světy, a tak dovoluje podmíněným duším hrát si jak si přejí a vytvářet si svůj vlastní osud, což pro ně znamená, že budou znovu stvořeny v souladu s tím, jaké byly jejich nezávislé touhy v době zničení. Stvoření tedy nastává v určitém daném čase (jak jsme zvyklí si myslet o všem, co známe z naší nicotné zkušenosti). Proces tvoření a ničení se nazývá anādi — nelze určit, kdy k těmto věcem došlo poprvé, neboť délka už jen částečného cyklu stvoření je 8 640 000 000 let. Zákon stvoření je ovšem podle védské literatury takový, že hmotný svět vzniká a je opět zničen vůlí Pána v určitých periodách. Celé hmotné nebo dokonce i duchovní stvoření je projevem energie Pána, stejně jako teplo a světlo ohně jsou různé projevy energie ohně. Svět jakožto expanze energie Pána je tedy Jeho neosobní podobou a celé stvoření spočívá na Jeho neosobním rysu. On však přesto zároveň zůstává nedotčen tímto stvořením jako pūrṇam (úplný) a nikdo by se tedy neměl mylně domnívat, že Pán existuje pouze ve Svých neomezených neosobních expanzích a že žádnou osobní podobu nemá. Neosobní expanze je projevem Jeho energie a On je vždy Osobou, nehledě na existenci nespočetně mnoha neomezených expanzí Jeho neosobních energií (Bg. 9.5-7). Pro lidskou inteligenci je velice obtížné pochopit, jak může celé stvoření spočívat na expanzi Jeho energie, ale Pán dává v Bhagavad-gītě velice dobrý příklad. Je řečeno, že i když vzduch a atomy spočívají v rozsáhlém nebi, které je prostředím, v němž spočívá vše hmotně stvořené, nebe přesto zůstává oddělené a nedotčené. Podobně i Nejvyšší Pán udržuje vše stvořené expanzí Své energie, ale vždy setrvává stranou nedotčen. To uznává i Śaṅkarācārya, velký obhájce neosobní podoby Absolutna. Říká: nārāyaṇaḥ paro 'vyaktāt neboli “Nārāyaṇa existuje odděleně od neosobní tvořivé energie”. Celé stvoření splývá v době zničení s tělem transcendentálního Nārāyaṇa a opět z Něho emanuje se stejnými kategoriemi individuálních povah a osudů nekonečně mnoha živých bytostí. Individuální živé bytosti jakožto nedílné části Pána jsou někdy popisovány jako ātmā, kvalitativně stejné duchovní povahy. Jelikož se však tyto živé bytosti někdy svévolně nechávají zlákat přitažlivostí hmotného stvoření, zároveň se od Pána liší.